Brueggemann a marxismus
Dovolím si stručně zareagovat na některé myšlenky W. Brueggemanna z rozhovoru v Pt 8/2018. Na otázku, co znamená prorocké vědomí, odpovídá: … jasně a odvážně identifikovat politickou a ekonomickou praxi, která je v rozporu s Božím záměrem (a proto) … nemá budoucnost. Ekonomická nerovnost a ničení životního prostředí jsou cesty katastrofy. V další části rozhovoru říká, že … stará prorocká zaslíbení se týkají změny (socioekonomického) systému v našem světě. A hned v dalším odstavci: …pojem Božího království znamená nový ekonomický řád, a když Ježíš vyzývá k pokání, protože Boží království je blízko, myslí tím přeorientovat se na novou ekonomiku.
Při vší úctě k velkému teologovi nemohu souhlasit. Ekonomická nerovnost mezi lidmi je normální a zdravá věc. Naopak usilování o ekonomickou rovnost (mezi jednotlivci i mezi státy) je cestou katastrofy, jak jsme si s komunisty poměrně nedávno prakticky vyzkoušeli. Stará prorocká zaslíbení nemíří na změnu řádu, ale na změnu chování či smýšlení jednotlivých lidí (včetně krále), kteří se od hledání vlastního prospěchu obrátí k hledání Boží vůle. Spojovat Boží království s nastolením nové ekonomiky je výklad Lukášova evangelia dost za vlasy přitažený. Zdá se mi, že autor těchto vět je okouzlen marxismem. Nesení evangelia „rovnosti“ podle Brueggemanna se může lehce zvrhnout v nesení rudého praporu na barikády a v prolévání krve, což občan Spojených států možná nedovede domyslet, ale my v Evropě k tomu ani nepotřebujeme tolik fantazie.
Podivné představy o „poctivé“ (křesťanské?) ekonomice popisují i Áron Tkadleček a David Pfann v Protestantu 9/2018. Jejich kritiku užívání restitučních náhrad v neprůhledných investičních fondech, do nichž ČCE investuje, plně sdílím. Ovšem názor, že v podstatě neexistuje spravedlivý ekonomický zisk, považuji za pochybný. Je-li to pravda, nemá smysl se bavit o „poctivých“ investicích, protože investovat se dá jedině ze zisku. Pouze stát investuje z vybraných daní, nikoli ze zisku. Zaplatit daň však musí být z čeho – na to musí soukromý podnikatel vytvořit (hrubý) zisk. Navíc: stát není a nemůže být jediný investor (o poctivosti zde nemůže být řeč); to bychom se octli zpátky v komunismu.
O několik stran dále P. Keřkovský končí svůj rozsáhlý článek o Karlu Hiršlovi názorem, že marxismus nedostatečně reflektuje subjektivní právo a deformuje tak pojetí spravedlnosti, k němuž se přiklánějí křesťané. Uzavírá: stále se nedovedeme domluvit: marxisté, anarchisté, křesťané… Byl bych rád, kdyby … někdo formuloval, na co křesťané zapomínají, absence čeho je pro nás překážkou pro porozumění spravedlnosti… Děkuji Pavlovi, s jakou velejemnou a laskavou ironií umí vyjádřit to, co já bych řekl bez obalu: Marxismus (opět) strká své rohy do křesťanství. Bohužel, i na stránkách Protestanta.
Antikomunismus a solidarita
Děkuji bratru Martinu Hrubešovi za dopis k nedávno publikovaným textům v Protestantu. Rád bych v pár větách vyložil, proč považuji jeho postoj za problematický. Hrubeš píše: Ekonomická nerovnost mezi lidmi je normální a zdravá věc. Nevím, kolik lidí stižených skutečnou chudobou, třeba i bez prostředků na základní životní prostředky a bez přístřeší, bratr Hrubeš zná. Nevím, kolika z nich by byl ochoten říct takovou větu do očí. V evangelických kostelích je dobrým zvykem vzpomenout v rámci přímluvných modliteb také na ty nejchudší, trpící existenčními problémy. Ježíš jednoznačně – a opakovaně – vyjadřuje svou účast a solidaritu chudým a lidem na okraji společnosti. Pokud se za tyto lidi modlíme a zároveň jsme přesvědčeni o tom, že jejich situace je normální a zdravá, že chudí být mají, že si v životě zaslouží tak obnošený kabát nebo pětikorunu ze soucitu, jsou naše modlitby jen vyprázdněnými slovy. Ježíš – a před ním starozákonní proroci – kritizuje a odmítá nespravedlivý společenský řád. Nespravedlivý i ekonomicky.
Samozřejmě nelze Bibli redukovat na politický manifest, ale stejně chybné je její politické roviny ignorovat. Bratr Hrubeš usilování o ekonomickou rovnost automaticky spojuje s rudými prapory a komunismem sovětského typu. Je tragédie ideologického antikomunismu, že ve jménu odporu vůči diktatuře tabuizuje témata sociální spravedlnosti, solidarity, rovnosti. Ve společnosti nasáklé tímto antikomunismem prakticky není možné přihlásit se k jakékoli reálně levicové myšlence, protože je ihned spojena s diktaturou, terorem a gulagy. Viděli jsme to i při nedávné vlně morální paniky, kterou rozpoutaly výroky Jakuba Orta o problému fetišizace soukromého vlastnictví v naší společnosti. Bratr Hrubeš se obává narůstajícího vlivu marxismu mezi dnešními křesťany a křesťankami. K tomu za sebe řeknu dvojí. Za prvé, v marxistické tradici vidím řadu inspirativních myslitelů a myslitelek a aniž bych se k marxismu jakkoli dogmaticky hlásil, nevnímám jej na rozdíl od bratra Hrubeše jako rohatého ďábla. Za druhé, k tomu, aby byl člověk sociálně citlivý a vnímal neudržitelnost a nespravedlnost současného uspořádání, opravdu nemusí být hned marxistou. Otevřít Bibli a vzít vážně její poselství funguje podobně dobře.