(Pt 10/02)
Kalvinista či konservativec?
Hlavní ctnost a životní náplň kalvinistů je poslouchat. Ale koho? Pána Boha, zní odpověď Broučků. Jenže ten Pán Bůh je v Broučcích spíš řád věcí, předpokládaný řád … táže se (a odpovídá) Miloš Rejchrt (Poslušně hlásím, zmrzneme, Protestant 10/02). Otázka je na místě, avšak odpověď zůstává na kontě kalvinisty, ačkoliv patří konservativci.
Konservativci vadilo, že v republice mu zákon přikazuje volit v neděli. Kalvinistovi by více vadilo, že v monarchii tišnovský městský stavitel mohl se mezi štamgasty místního hostince stát populárním svými antiklerikálními anekdotami, avšak, když jeho syn prohlásil, že vystoupí z katolické církve, dal mu facku. Pana stavitele by to zničilo společensky i ekonomicky. Po 28. říjnu 1918 jako první počin vystoupila z církve jeho dcera Božena.
Konservativních kořenů Jana Karafiáta bylo více. Konservativní byl venkov vůbec. Obecný, vždy silnější, byl konservatismus kontinentálních protestantů po třicetileté válce, kdy Komenského kritika nedostatečnosti reformace a volání po nápravě všech věcí zněly již jen jako hlas volajícího na poušti. Byla to i mentalita českého potolerančního evangelictví, jež vděčnost Josefu II. mnohdy přenášela i na jeho nástupce. Ne vždy. Někdy více než toleranční patent se vážily čtyři pražské artikuly.
Na reformačních slavnostech ke stému výročí tolerančního patentu v Kloboukách v roce 1881 seděl vedle Tomáše Masaryka z Vídně Jan Karafiát z Hrubé Lhoty: Kdo tyto schůze viděl a zažil, nezapomene jich do smrti, napsal později a dával je do souvislosti se vznikem československé republiky. Konservatismus byl jistě, jako prevence vůči libertinství renesance a radikalismu křtěnců, zabudován i v kalvinismu samém. Avšak základní Kalvínův důraz: Samému Bohu sláva a čest znamenal ve společenské a politické sféře: Více se sluší poslouchat Boha než lidi. Proto kalvinisté stanuli v čele dvou vítězných revolucí a vytvořili základy pro revoluci třetí. V Nizozemí, Anglii a Spojených státech v průběhu staletí se prosadila cesta k moderní demokracii.
Vedení k této poslušnosti se ozývá i u Broučků. Jinak nám zbývá ministr obrany, který na nekázeň vojáků vidí jediný lék v profesionalisaci armády a o současném nechvalném stavu, v souzvuku s normalisační logikou, soudí, že máme mnoho demokracie.
26. 12. 2002