s Janou Nechutovou, Janem Štefanem a Pavlem Keřkovským o přijímání podobojí
Jako jedno z prvních známějších výročí, pojících se k české reformaci, si letos připomeneme 600 let obnoveného vysluhování podobojí. Oslovili jsme brněnskou filoložku a historičku Janu Nechutovou, Jana Štefana, systematického teologa z pražské evangelické fakulty a jeho kolegu Pavla Keřkovského, přednášejícího etiku. Šlo nám o rozhovor nad tématy souvisejícími s večeří Páně a jejím širším dopadem. Na otázky odpovídali tázaní nezávisle na sobě.
Připomínáme si 600 let od obnovy vysluhování večeře Páně podobojí. Co podle vás nejvíc určovalo vztah ke kalichu tehdy a co jej určuje dnes? V čem se liší vztah ke kalichu v r. 1414 a 2014? Zůstává něco společného – v mentalitě a zbožnosti, v teologii a životě církve, v dopadu vysluhování na společenskou realitu?
Jan Štefan (JŠ)
Před 600 lety se křesťané a křesťanky vrátili k raně-křesťanskému chápání křesťanského života jako eschatologické existence: Příchod Páně je blízko a večeře Páně nabízí zcela jedinečnou příležitost setkat se s přicházejícím Pánem už zde, už teď. Proto (velmi) časté přijímání, proto neomezené plné přijímání (Těla a Krve Kristovy). Dnes nejde o nic jiného: častá účast na Kristově stolu je tou nejlepší křesťanovou přípravou na očekávaný Kristův příchod, ano, tento příchod se již ukázkově uskutečňuje v Kristově přicházení pod způsobou chleba a vína.
Jana Nechutová (JN)
„Tehdy“ to bylo nejprve ve znamení a v duchu prohloubené (někdy až hysterické) zbožnosti 13. a 14. století – důraz na Kristovo lidství a na jeho oběť, ovšemže krvavou (proto teď raději při večeři Páně, někde jistě, podáváme víno bílé). Ve druhé polovině 14. stol., v době tzv. Husových předchůdců, vycházeli dobří správci božího lidu i dobří teologové vstříc oné prohloubené zbožnosti tím, že prosazovali častější přijímání pro laiky; mnozí z nich si to výslovně přáli a takové praxe se pokud možno domáhali. A požadavek kalicha byl prodloužením tohoto postulátu: když tak často jako kněží, pak také i z kalicha jako kněží. A Jakoubek ze Stříbra potom začal tvrdit, že je přijímání z kalicha nezbytné ke spáse (k tomuto argumentu se nepřidal Hus, i když Jakoubkovi kalich schválil), na základě Jana 6,59 „Nebudete-li jísti… a píti…“. A tak se zrodilo i revoluční tvrzení, že kněží odmítající podávat lidu podobojí ukradli – doslova – tuto svátost, sami si jí užívají a lidu nedají. Asi toto tedy určovalo vztah ke kalichu „tehdy“. – Dnes? Je nám samozřejmý, a to je, myslím, dobře. Kdyby ovšem nebylo toho, že stále přežívá sektářské stanovisko, totiž důraz na to, že kalich je to, co nás liší a dokonce dělí od katolíků, že my tedy kříž v kostele mít nebudeme, a na každém parte bude spolu s biblí kalich. Že je to taky logo CČE, proti tomu nevznáším námitku, tam to snad neproklamuje odlišnost, nýbrž poukazuje k identitě. Nikoho ani nenapadne, že bychom měli vysluhovat (strašný výraz, jeden z těch, které vytrvale přežívají v evangelické hantýrce) pod jednou, ale zato – vracím se ke zmíněným předchůdcům kalicha, volajícím po častém přijímání – nemáme namnoze nic proti tomu, aby se stůl Páně prostíral pouze čtyřikrát do roka. (A argumenty jsou často tytéž, jaké vznášeli odpůrci častého přijímání tehdy: nejspíš je to nebezpečí zevšednění.)
Pavel Keřkovský (PK)
Obtížně se mi odpovídá, protože my dnes nemáme jednu teologii kalicha, a zdá se, že ani husité ji neměli. Průkopník kalicha Jakoubek ze Stříbra chápe teologii kalicha hlouběji než Jan Hus. K specifickému pojetí se přiklonil Prokop Holý a táborité, husitský právník Jan z Jesenice či Mikuláš z Drážďan. Poněkud jinak kalichu rozuměl Jan Rokycana či Petr Chelčický. Husitské užité umění – keramické kachle se symbolem kalicha a anděla, popř. s dvěma anděly, kalichem a hostií – prozrazuje rozšířenost Jakoubkova „andělského“ pojetí kalicha. Husité díky kalichu mají k dispozici – tak jako andělé – všechny duchovní zbraně, aby mohli žít oproštěni od smrtelných hříchů. Naše ekumenicko-mezináboženské 21. století také nemá jednu teologii, ač společné prvky můžeme najít přes hranice staletí i konfesí. Husité chápali vysluhování kalicha laikům jako příkaz Kristův a jako ujištění o Kristově přítomnosti. Většina jich chápala kalich jako bezprostřední prostředek spasení a jako výraz stejné společenské i náboženské důstojnosti všech věřících před tváří Boží. Šlo jim o věrnost Kristovu slovu v bohoslužbě i ve všedním životě, proto se nauka o kalichu stala součástí Čtyř pražských článků. Podobně si dnes uvědomujeme, že při bohoslužbách jde o přítomnost Kristovu, která nás vede k liturgické i společenské odpovědnosti a chvále.
Co považujete za nejdůležitější prvek večeře Páně? (Rituální připomínku oběti Kristovy, stolování s hříšníky, událost vysvobozující přítomnosti živého Krista, posilu putující církvi, ujištění o věčné spáse, znamení blízkosti Božího království…?)
JŠ
Znovuobjevený moment „anticipace eschata“, ukázkově na kratičkou chvíli („aperitiv“, „předkrm“) zakusitelný vhled do Božího království. Při každé večeři Páně se království Boží přibližuje na dosah, už je „mezi námi“. Raduji se z eucharistické „polyfonie“, která umožňuje, aby se prvky, vyjmenované v otázce, navzájem doplňovaly, proplétaly, souzněly.
JN
Latinsky je to „communio“. V tom je obojí, co ve večeři Páně vidím, cítím a prožívám nejprve: pospolitost vertikální i horizontální, Kristovu přítomnost i svatých obcování (další výraz, který asi bude třeba opustit). Skoro vždy se jedno tlačí dopředu na úkor druhého: někdy hlavně povznášíme srdce (sursum corda), jindy, asi častěji, jde hodně o podávání rukou. Když už je v zadání i nápověda a ta se zmiňuje o posile putující církvi, ano, to je tam hodně, panis viaticus, dostáváme jej na cestu podobně (ne stejně) jako Izrael manu na poušti, aby do té zaslíbené země přece jenom nějak došel a neumdlel na cestě. A co se mi zdá moc důležité: zvěstuje se nám při přípravě k večeři Páně odpuštění; tomu kdybychom dokázali uvěřit úplně, to by se nám hned lehčeji žilo.
PK
Přítomnost Kristovu. Tam, kde se shromáždí dva neb tři v jeho jménu, tam on zaslibuje svou přítomnost, což platí pro celou bohoslužbu. Celá se odehrává před tváří boží, nejen večeře Páně. Zde přejímám některé motivy pojetí večeře Páně českého biblisty a religionisty, brněnského kazatele Milana Mrázka. Nemusíme bohoslužbu bez vysluhování večeře Páně považovat za liturgické torzo. Přítomnost Kristovu připomínáme a prožíváme rozmanitým způsobem. Večeře Páně se může stát stejně kvalitní připomínkou i prožitkem Kristovy přítomnosti jako modlitba, píseň či kázání. Duch svatý si poslouží našimi slovy, kdy chce – věje, kam chce. Evangelíci nepřitakávají k transsubstanciaci, ale o přítomnost Kristovu prosí. Duch svatý nám slouží slovem, a to se nám může stát slovem Božím. Necháme nebo nenecháme se jím obsloužit, jak tvrdila již Jednota bratrská svou naukou o věcech podstatných, služebných a případných. A všechny bohoslužebné prvky, které si my lidé vytváříme, jsou služebné. Nepůsobí automaticky. Ve vztahu k večeři Páně hraje roli i apoštolské varování před nehodným jedením a pitím. Jak se s ním vyrovnávali reformátoři a jakou roli hraje či by mělo hrát dnes?
JŠ
Reformátoři varovali před přijímáním „bez víry“, konkrétně: bez víry, že jsem jen na milost vzatý hříšník. Tehdy jako dnes přistupuje nehodně ten, kdo si namlouvá, že má na přístup k této hostině nějaký nárok, že je to supermarketová nabídka pro všechny.
JN
Učíte nás vy teologové v kázáních a na biblických hodinách, že jde o „rozpoznávání“, v ekumenickém překladu máme „kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně“, a spojuje se to se všelijakým neřádem prvotního korintského sboru. Ale my už se o to rozpoznávání příliš nestaráme a pozastavujeme se u nehodnosti a z ní plynoucího odsouzení. Ale to jsem někde v dobách své konfirmace, tedy hodně dávno, teď už jsme my českobratrští evangelíci nároky (i morální?), o něž by mohlo jít, zásadně oslabili, a tak už se té nehodnosti tak moc neděsíme. (Když pan farář Šebesta tehdy spustil po kralicku „Jáť zajisté přijal jsem ode Pána“ až po „Nebo kdož jí a pije nehodně…“, tak to tedy bylo mysterium tremendum!) Co si s tím počínali reformátoři, to nevím, ale vím, že Matěj z Janova – to jsem zase u těch „předchůdců“ – se utekl k verši 28: když po kralicku, tedy „Zkusiž tedy sám sebe člověk“ (psal ovšem latinsky, ve Vulgátě je „Probet autem seipsum homo“), a zdůraznil to protiklerikálně: kněží a zpovědníci nás nemají co zkoumat, má se každý vyzkoušet sám. A hlavně Matěj poukázal na to, že je tam „a tak ten chléb jez a z kalicha toho pij“ a ne „pro jistotu jdi od toho, raději nejez a nepij, stejně jsi nehoden“. Jakkoli je to staré sedm set let, může to i pomoci.
PK
Jednou z odpovědí dnes může být, že nehodně jí a pije ten, komu se vytrácí porozumění pro zázrak boží přítomnosti skrze slovo. Biblické texty, slovo zvěsti, slova písní, modlitby i svátostné akty se nám proměňujícím božím slovem teprve stávají. Metanoia není automatická, vzniká díky daru porozumění víry. Věděla to církev apoštolská i reformační, a ví to i dnešní tradiční a letniční církve. Křesťané se v tom shodují přes staletí. Nevidím zde nějakou liturgickou krizi, že bychom tomu dnes nerozuměli. Pouze to vyjadřujeme různým liturgickým způsobem, a všechny jsou stejně nedokonalé – tedy služebné. Bez působnosti Ducha svatého jsou nefunkční.
V některých společenstvích se objevuje praxe slavení Hodu beránka na Zelený čtvrtek. Neměla by se provázanost starozákonních a novozákonních velikonoc stát spíše součástí samotného slavení večeře Páně?
JŠ
Ano, mělo, a děje se tak v té části eucharistické modlitby, kde se připomínají „veliké skutky Boží“, konkrétně: co všechno Bůh konal a koná v Izraeli, pro Izrael a skrze Izrael pro celý svět.
JN
Nevím, jak to vypadá či jak by to vypadalo, to bych nechala teologům a liturgům. Ale pokud vím, v bohoslužbách se onen vztah neignoruje, přinejmenším bývá při slavení večeře Páně starozákonní „typus“ připomínán, taky slýcháme příslušná starozákonní „první čtení“, takže ano: tato provázanost by se měla stát, nestala-li se už, spíše součástí slavení Večeře Páně.
PK
Nevím, jak dalece je funkční aktualizovat mnohé starozákonní motivy právě při Večeři Páně, zda by nedošlo k jejímu přetížení. Možná je to spíše záležitost kázání a modliteb, popř. písní. Provázanost novozákonních textů se starozákonními zaslíbeními však nesmíme ztratit ze zřetele. Apoštol Pavel tvrdí, že platí i pro nás. Starému zákonu rozumíme jen díky Kristu – platí pro nás zejména ta témata, která rozvíjí a transformuje, a neplatí pro nás ta, která i on zamítá.
Má večeře Páně „nastartovat“ proměnu vztahu k lidem a realitě, v níž člověk žije?
JŠ
Ano, má. Diktum Karla Bartha, že prvním krokem k nápravě světa je sepnutí rukou k modlitbě, bych si dovolil variovat do věty, že proměna světa začíná právě u stolu Páně, naší „hory proměnění“. Neopouštíme snad svátostný kruh proměnění?
JN
No to ne. Pokud by měla být řeč o nastartování (jistě víte, proč jste dali výraz do uvozovek), pak by to mělo být spíš slovo. Večeře Páně je viaticus, abychom nezemdleli na cestě, viz výše. Otázka mi zavání sakramentalismem, raději opravdu ne.
PK
Celá bible je svědectvím o tom, že biblická spiritualita má meditativní, liturgický a etický rozměr. Společenský dopad nelze od křesťanské spirituality odpárat. Již starověký vyznavač označil svět za dobrý, tedy vhodný pro odpovědný život před tváří Boží. Jakoubek ze Stříbra důrazem na vysluhování podobojí chtěl věřící upozornit, že Kristovou smlouvou je každý věřící obdarován výzbrojí pro duši, aby obstál ve všedním i liturgickém životě. Večeře Páně měla pro něj spirituálně-eklesiologický i eticko-společenský rozměr. Kalich je tedy impulsem pro personálně-biblickou spiritualitu: Kristem doporučenou liturgickou i etickou odpovědnost. Jde o zbožnost, která odpovídá na zákon Kristův. Proto reformátoři mají takové zalíbení v biblicismu, který není strohým fundamentalismem. Prokázali to na Basilejském koncilu. Biblické slovo Vzkříšeného a z něho vyplývající praxe prvotních sborů má řídit naše chápání vztahů přítomných i budoucích. Kristovo slovo tak díky teologickému myšlení odhaluje nedokonalost i opravitelnost všech vztahů skrze odpuštění. Umírnění husité neposvěcovali násilí. Historikové nás poučují, že umírněných husitů byla většina. Ti radikální po jistý čas ničili některé kostely a kláštery. Křížové výpravy zase ničily vesnické obyvatelstvo a byly podobně ničivé, byť byly od roku 1215 definovány koncilní doktrínou jako svaté války. Byl to císař Zikmund, kdo vyplenil pražský svatovítský a svatojiřský chrámový poklad, aby měl na zaplacení žoldu pro účastníky křížové výpravy (1420). Kdežto husitská Praha zůstala ušetřená, protože většinu času byla v rukou umírněných husitů.
Zápas o vysluhování z kalicha nezamýšleně rozdělil tehdejší církev. Které momenty související s večeří Páně, rozdělují církve a církev dnes? Které důrazy mohou naopak vést ke vzájemnému přijetí?
JŠ
Myslím, že dnešní dělící čáru mezi církvemi tvoří frekvence vysluhování večeře Páně a přijímání věřících: pravoslavní křesťané si nedokážou představit nedělní bohoslužbu bez večeře Páně, ale přijímá při ní málokdo; nemálo evangelických církví praktikuje pravidelně nedělní bohoslužbu jako pouhou bohoslužbu Slova; katolík může přijímat denně a má přijímat alespoň jednoročně. Věroučné rozdíly (povaha Kristovy přítomnosti) si dnes většina věřících vůbec neuvědomuje. Jsme však opravdu zajedno v tom, že se při večeři Páně setkáváme skutečně s Kristem? Rozdíly ve svátostné kázni jsou patrnější. Znamená to, že v církvích klasického protestantismu mohou stolovat s Kristem i ti, kdo svých hříchů nelitují a o nápravu života neusilují?
JN
Kalich to dnes už není, vždyť víme, že u mnohých katolíků se podává smočená hostie a tu a tam i víno. Ovšem, je zde prastarý problém transsubstanciace a remanence a ten kupodivu, jak se zrodil už někdy v 9. století, problémem jako by stále byl. Má-li toto být důvod, proč katoličtí bratři nechtějí s věřícími „církví z reformace vzešlých“ sdílet eucharistickou hostinu, je mi to divné. Pak na sebe naše nauky narážejí ještě v otázce mešní oběti, což je možná závažnější. Ale ani jedno ani druhé by mi za rozdělení křesťanstva nestálo. Mám dojem, že přinejmenším transsubstanciace je dnes otázka prakticky mrtvá a že tyto problémy fungují jako zástupné. Jaký pravý důvod je takto zastoupen, to opravdu nevím. A ptáte se, které důrazy mohou vést ke vzájemnému přijetí: přece sám o sobě stůl Páně, možnost přijmout Kristovo pozvání a prožívat jeho přítomnost, to nás ke vzájemnému přijetí jistě už dávno vede. Tak jaképak ještě zvláštní důrazy. Ještě k vašemu jednotnému číslu – které momenty rozdělují církev dnes: no přece kalich (tedy přece jen i ten!), nebo každému jeho kalíšek, účast dětí, již zmíněná frekvence, liturgické aspekty…. Ale to je nebo by mělo přece být vedlejší.
PK
Spíše bych řekl, že zápas o kalich křesťany nasměroval k rozpoznání, že slovo Kristovo je rozhodující autoritou. To dnes uznávají – tváři v tvář kalichu – všichni bývalí rivalové. Jan Hus napsal z vězení knězi Havlovi do Prahy, ať podpoří Jakoubka ve vysluhování kalicha laikům navzdory koncilu, který pět dní před napsáním tohoto dopisu kalich zamítl (15. 6. 1415). Hus kostnický koncil označuje za nerozumný, kacířský, odporující zákonu Kristovu. Kněz Havel měl podpořit Jakoubka, i kdyby ho to mělo stát utrpení a pronásledování. Hus tím nezapříčinil rozdělení církve. Ta již dávno rozdělena byla na katolickou a pravoslavnou, a husité i s ní byli v kontaktu. Podle některých členů katolické a mnohých členů protestantských církví náleží kalich k těm symbolům, které dnes mohou křesťany spojovat. Stalo se tak díky rozvinuté ekumenické biblické spolupráci. Kalich se stal symbolem smlouvy obnovené Kristem, symbolem nabídnutého odpuštění pro celý svět. Vybízí tak k rozhovoru s jinak věřícími a nevěřícími v post-sekulární a mezi-náboženské společnosti, aby tak došlo k společenskému smíření mezi náboženstvími a tím také mezi národy.
Otázky připravili a za rozhovor děkují Jiří Šimsa a Tomáš Trusina