Tímto příspěvkem reaguji na diskuzní řetězec Putna (Protestant 2018/8) – Drápal – Trusina (2018/9) – Flek (2019/1) – Šamšula (2019/2) na téma současných společenských a teologických postojů českého evangelíka. Začít bych měl osobní poznámkou. Druhý z jmenovaných je od minulého roku manželem mé dcery. Kdo nás však zná delší dobu, ví, že jsme se na „pietisticko-konzervativně-evangelikálním“ konci pestrého vějíře Českobratrské církve evangelické oba nacházeli již dávno předtím, než jsme se stali příbuznými.
Slepé skrvny
V manželském vztahu, futsalovém týmu, skautském oddíle, v křesťanském sboru, občanských spolcích a nakonec i u otázek hýbajících celými církvemi či společnostmi to vnímám stejně: Pokud se u nějakého důležitého tématu dva tábory proti sobě nesmiřitelně „zakopou“, a přitom v obou najdeme i lidi uvážlivé a zralé, je to téměř jistě proto, že jeden či spíše oba přehlédli nějakou významnou část sporné reality.
Vysvětlovat čtenářům Protestanta, proč jako praktikující křesťan a myslící občan nemohu uznat za křesťanské kázání ani proroctví tolik diskutovanou promluvu P. Piťhy ze svatovítské katedrály, by bylo nošením dříví do lesa. Obdobně jsem se na jedněch televizních ekumenických bohoslužbách jako pověřený zástupce ČCE odmítl podílet na společně vyslovené modlitbě připravené pražským arcibiskupstvím. Byla totiž národovecká a skrytě protiuprchlická, ne kristovská. Klerikalismu či „konzervatismu“ v tomto smyslu se bráním jako čert kříži, obdobně jako M. Putna. Je mi upřímně líto, že někteří mí konzervativní souputníci si svých „slepých skvrn“ nejsou vědomi, zvláště pokud zastávají důležité funkce v nám blízké ekuméně.
Díky dalším příspěvkům se ovšem diskuse rozběhla do jemnějších nuancí. Snad by proto mohlo být na tomto místě přínosné, abych se pokusil popsat dvě nejvýraznější „slepé skrvny“, které vnímám jako nereflektované u liberálněji zaměřeného křídla naší církve, jak ho pro mne reprezentují spolubratři jako Tomáš Trusina nebo Martin Putna.
Mýtus pokroku…
Evropský protestantismus hlavního proudu, jak ho reprezentují především lidové a státní církve severozápadní Evropy, zapracoval do své teologie i praxe posledních staletí osvíceneckou ideu všeobecného pokroku. Víra, že lidská historie kráčí díky kombinaci vědeckého, ekonomického, demokratického a vzdělanostního pokroku k nádhernému cíli, plně rozkvetla v 19. století a u jejího zrodu stály některé křesťanské motivy. Naše českobratrská církev sice není ani lidovou ani státní, ale tuto genetickou výbavu si v důležitém proudu svého myšlení nese rovněž.
Tento mýtus pokroku projevil ohromnou odolnost. Navzdory příběhům gulagů, holokaustu či užití jaderných zbraní minulého století. Navzdory nevyvratitelným napětím evropského sekularismu či globálního kapitalismu dneška. Navzdory tomu, že ani po dvou staletích tohoto „pokroku“ nebyla v jeho rámci nalezena uspokojivá řešení nejdůležitějších problémů člověka, typicky např. otázky po spirituálním rozměru života, funkční rodině, sociální a ekologické spravedlnosti, odstranění radikálního zla…
…namísto evangelia?
Jsem v tomto kontextu hluboce přesvědčen, že pouze v starobylém křesťanském evangeliu o ukřižovaném a vzkříšeném Kristu nacházíme ty nejlepší odpovědi na tyto nejdůležitější otázky našich životů i lidského společenství. U mnohých bratří a sester přitom vnímám, že za všemožnou (post) moderní, a „pokrokovou“ agendu se angažují s mnohem větším zápalem než za křesťanské evangelium. Nebo vydávají za jádro evangelia – podle mne v rozporu s důležitými liniemi biblického svědectví – právě tu agendu, která jim obzvláště leží na srdci. Klíčovou potřebou lidstva jim pak přestává být pokání a důvěra v Boha zjeveného Kristem, vyznavačské přijetí křtu a svědecká a diakonická služba světu v očekávání darovaného převratu přicházejícího Božího království. Na jejich místo pak nastupuje potřeba pokroku, osvěty, dalšího a dalšího osvobozování z domnělého otroctví tradiční morálky či z tradičních forem mezilidských vztahů. Podle mne právě z tohoto, zřejmě podvědomého myšlenkového podhoubí, pak vyrůstají pro mne nepochopitelné postoje jako např. odmítnutí misie jako důležitého úkolu současných evangelických sborů, jak ho T. Trusina prezentoval na konferenci o strategickém plánu ČCE.
Sexuální osvobození…
Možná nejtypičtější spornou oblastí je v kontextu rozhovoru a spolužití křesťanských „konzervativců“ a „liberálů“ lidská sexualita. Sexualita patří společně s majetkem a mocí mezi klíčové aspekty našich životů, které jsou díky svému potenciálu a bytostné ambivalenci zároveň největším požehnáním i prokletím lidského (spolu) žití.
Západní revolta mladé generace šedesátých let vůči „tradiční“ či církevní sexuální morálce měla zřejmě svůj oprávněný základ, protože její kyvadlo se tehdy vychýlilo příliš na rigorózní stranu. Sám jsem ovzduší „sexuální revoluce“ jako sekulární děcko komunistických časů vyrůstající bez kontaktu s tradiční „maloměstskou“ či církevní morálkou vdechoval plnými doušky od svých prvních dnů.
S příklonem ke křesťanské víře i s pozdějším osobním i farářským pozorováním jsem však od ní získával čím dál kritičtější odstup. Když totiž postupně zrychlující padesátiletý vývoj „sexuálního osvobozování“ nahlédnu z odstupu a kriticky, vyjeví se mi, že kyvadlo se protentokrát vychýlilo extrémním způsobem na opačnou stranu. Trpké či zkažené plody můžeme pozorovat před svýma očima v přímém přenosu: Sekulární společností posvěcené usmrcování těch nejmenších a nejzranitelnějších božích „maličkých“ jako děsivý vedlejší produkt sexuální „svobody“. Smrt nebo život poznamenaný chronickou nemocí desítek miliónů lidí nakažených virem HIV. Sexuální násilí nadále přetrvávající ve všech složkách společnosti. Masy lidí celoživotně poznamenaných zbytečnými a uspěchanými rozvody nebo ve své sexualitě hluboce zraněnými výrobou či konzumací pornografie…
…namísto lidství podle Kristova vzoru?
Mí liberálněji smýšlející spolubratři a spolusestry si hluboký a tragický rozpor celé „sexuální revoluce“ zřejmě neuvědomují. Nezapadá totiž do narativu postupného pokroku a osvobozování. Mám za to, že je zde ve hře vábení obdobné jako u tématu moci a peněz v komunistických utopiích. Ty se domnívaly, že zrušením všech dosavadních struktur, správně naplánovaným přenastavením a novou distribucí bohatství se vyřeší otázka mocenské a sociální nespravedlnosti. Obdobně se dnes mnozí domnívají, že zrušením všech dosavadních sexuálních norem a tabu, a následným „restartem“ sexuální morálky se lidé konečně osvobodí.
Přehlížejí přitom rovněž, že zatímco u tématu moci a peněz byl Ježíš i jeho první následovníci vůči soudobým poměrům své doby velmi kritičtí, v oblasti sexuality potvrdili i pro tehdejší židovské prostředí spíše „konzervativní“ praxi celoživotního monogamního manželského svazku. „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ (Mt 19,6) „Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil propustit manželku. Od počátku to však nebylo.“ (19,8) I první křesťané si byli na této linii dobře vědomi toho, že sexualita je úžasným darem, zároveň ovšem „výbušninou“ stvoření, které je potřeba s velkou mírou obezřetnosti nastavit moudré hranice podle dobré Boží vůle: „Nerozvádějí se, nepáchají nevěru,… Jejich ženy, ó králi, jsou čisté jako panny, jejich dcery jsou všem vzorem. Muži se zříkají veškerého nezákonného pohlavního styku a každé nečistoty v naději na odměnu na onom světě.“ (apologeta Aristides, in Jak se dělá sbor, EMAN 2018)
Z liberálních křídel své církve dnes tak nevnímám téměř žádnou podporu hodnotám jako sexuální zdrženlivost, úsilí o zmenšení počtu potratů, manželská věrnost… Zato příspěvků, kázání a článků podporujících novou a novou agendu „sexuálního osvobozování“ celou řadu. S tím je pak spojena logická potřeba exegetovat biblické texty velmi svérazným způsobem. Typickou ukázkou této tématické i exegetické práce je např. „Kázání o transgenderu“, jedno z prvních M. Putny, které pronesl na evangelické půdě.
Ohledávání fundamentů s otevřeným srdcem i myslí
Příčinou a zároveň ošklivým a dobře viditelným důsledkem nereflektovaných „slepých skvrn“ na všech stranách je to, co ve svém příspěvku přesně popisuje T. Trusina – sociální bubliny. Naším společným příspěvkem ke zlepšení atmosféry v společnosti a k nalézání Kristovy cesty pro křesťany dneška musí být skutečně především skutečný rozhovor a sdílení. Tak, jak to např. právě v těchto dnech předvedla např. Saša Uhlová ve svém článku „Když se zbavíte shluku buněk a máte trauma“, ve kterém se jako ateistická levicová novinářka napříč všemi sociálními bublinami zastává konzervativního křesťanského Hnutí pro život v jednom konkrétním výseku jeho angažovanosti.
Klíčovým úkolem všech stran je zůstat v tomto dialogu nastálo otevřen i možnosti, že někdy bude odhalena třebas i moje vlastní „slepá skvrna“. Ta, která mi dává falešné sebevědomí (opět slovy T. Trusiny) „majitele té jediné správné zbožnosti, etiky či společenského konceptu“. Nebezpečný omyl, že bojujeme za Kristovu věc, ačkoliv jsme možná nositeli jiné, třebas i nám skryté agendy, je totiž reálným pokušením nás všech.