I. Konzervativní a liberální – pouze nálepky?
Na stránkách Protestanta se začala vést debata o tom, co je konzervativní a co liberální. A jaké místo mají v evangelické církvi lidé, kteří tato slova užívají ať jako sebeoznačení, ať jako polemické nálepky. (č. 9 a 10/18 a 1/19) Týkalo se to pak obzvlášť slova „konzervativní“.
Alexandr Flek ve své Glose anonymního evangelíka navrhuje a má pravdu, když vyzývá k obezřetnému užívání těchto slov. Slouží totiž často jen jako škatulky, jako polemické nálepky, užívané jedněmi o druhých v rozporu s přesvědčením těch, na něž jsou „lepeny“. Jinak řečeno – často slouží pro stavění příslovečného „slaměného panáka“, nepravdivě zpodobeného protivníka, jak se nazývá jeden z často užívaných argumentačních faulů.
Přiznávám se, že i já mívám tendenci slovo konzervativní používat jednostranně negativně, právě jako nálepku. Spojuji si s ním významy jako tmářský, fundamentalistický, intelektuálně omezený. Výzvou slovo chápat jinak je pro mě zkušenost s jeho opakem, slovem liberální. A to nemálo kvůli teologickému antiliberalismu autorů theologie Slova a jejich žáků, který utvářel počátky mého teologického zrání. Ovšem až během let jsem byl s to pojem liberální chápat pozitivně: nejen jako synonymum pro ohýbání evangelia „duchem doby“, jako věroučnou a životní svévoli a nezodpovědnost. Možná je zajímavé poznamenat, že i Karl Barth, hlavní protagonista teologie Slova, kterého by asi mnozí označili za konzervativního theologa, se nálepkám bránil, označení „neoorthodox“ (natož konzervativec) odmítal, k tzv. staroprotestantské ortodoxii měl kladný, ne však nekritický vztah, liberální theologii 19. století rozuměl jako nikdo jiný. A na konci života sám sebe označil jako liberála. Svoji liberálnost definoval pojmy odpovědnost, otevřenost, pokora.
Proto bych chtěl v následujících poznámkách dát především slovu konzervativní novou naději: že toto slovo nemusí rozdělovat, ale také může pomoci rozlišovat, profilovat se, kritizovat. Což s sebou někdy nese rozdělení. Tomu se, obávám se, v čase, v němž tu ještě nemáme plnost Božího království, zatím úplně nevyhneme.
II. Co je „konzervativní“?
U pojmu konzervativní i jeho protikladu liberální se jedná původně o pojem politický. V náboženské oblasti se tedy užívá v přeneseném smyslu. Politický konzervatismus, vedle socialismu a liberalismu, je jedním ze tří hlavních politických proudů Západu posledních dvou století. Odkazuje k reakci na změny v evropské společnosti, které uvedla do pohybu Francouzská revoluce. Za zakladatele konzervatismu platí Edmund Burke, jenž zavrhl revoluční přestavbu společnosti podle abstraktních, „metafyzických“ principů (spis Úvahy o revoluci ve Francii, 1790).
Latinské conservare znamená zachovat, uchránit. S velkou mírou zjednodušení by se dalo říci, že pod pojmem konzervatismus se dají shrnout všechny světonázory, ideologie, skupiny a sociální milieu, jejichž základní tendencí je za- či uchovávání toho, co (už) je, co je tradiční. Obsahy se mohou měnit, konzervatismy se však vesměs brání změně, ideji pokroku, emancipaci, jsou kritické vůči osvícenství, resp. moderně. Jak by však konzervativec dodal (Robert Nisbet), konzervativní nedůvěra vůči „duchu inovace“ se obrací proti povrchnímu zbožňování „změny pro změnu“. Vidí, jak leckdy politické inovace mají rozkladný účinek na lidské instituce.
Nebyl a není přitom jeden konzervatismus, ale konzervatismy: kontinentální a ostrovní, jiný byl německý, jiný francouzský, jiný anglosaský, dále evropský konzervatismus po r. 1945, jenž se odklonil od nacionalistické a imperialistické politiky předválečného období.
Pojem neokonzervatismus je od 70. let 20. století v politické oblasti užívaný pro proudy kriticky se vymezující proti poválečnému sociálnímu státu. Dostal se i do církevního kontextu. V americkém protestantismu se vztahuje i k nové náboženské/křesťanské pravici (New Christian Right). Vyznačuje se (do té doby ne tak intenzivní) politickou angažovaností evangelikálních kruhů s jejich typickými etickými tématy jako umělé přerušené těhotenství a homosexualita.
III. Co je „teologický konzervatismus“?
Konzervativní je zájem na zachování toho, co je tradiční, co se v minulosti osvědčilo. V oblasti víry, církve a teologie je v tomto ohledu konzervativní zájem o tradici, nauku. Jako konzervativní může platit zájem o identitu (čti: jedinečnost) a kontinuitu křesťanské tradice a jejích obsahů. V protestantismu je to tedy „tradičně“ zájem o nositele této tradice, tedy o Písmo.
Můžeme být konzervativní, protože je pro nás důležitá bible. Jestliže platí zásada, že i to staré není překonané, pak jsou pro nás důležité a nenahraditelné ty „staré“ obsahy, které Písmo komunikuje a které theologická a zvěstovatelská tradice vykládá a aktualizuje: Boží personalita a trojjedinost, spásný význam Ježíšova života a smrti. Patří sem i právě význam církve i v její viditelné, instituční podobě.
Jako konzervativní může platit, jestliže se snažíme „podle bible žít“. Je pro nás závazné „tradiční“, „staré“ trojpřikázání lásky, milovat Boha dosvědčeného v Písmu, milovat sebe a bližního. Politicky – otázka přesahující intence tohoto zamyšlení – jsme potom konzervativní, jestliže v nejobecnější rovině respektujeme význam politických institucí, např. politických stran. A dáváme „politiku“ do spojitosti s Bohem tak, že ji chápeme jako nástroj Božího zachovávání světa. Mám na mysli pojem „conservatio“, který se objevuje v staroprotestantské nauce o Bohu, resp. nauce o stvoření, resp. nauce o Boží prozřetelnosti. Pojem vyjadřuje, že Bůh udržuje, zachovává svět v každém okamžiku jeho existence, právě také skrze „vrchnost“.
Právě z toho pohledu je dle mého soudu možné vést jakési minimální pozitivní vymezení toho, co je theologicky konzervativní a odkud ono slovo by mohlo získat svůj stále platný smysl – i pro liberála. Snad by se to slovo dalo přeložit slovem věrnost a výlučnost: věrnost výlučně Bohu, který se zjevil v Kristu, byl dosvědčen ve své plnosti výlučně Písmu a je zvěstován výlučně své církvi.
IV. Co není konzervativní?
Vzhledem k výše stručně načrtnutému pojmu theologického konzervatismu snad může vysvitnout, že „liberální“ nemusí být jeho opakem, jako spíše doplněním. Vyjadřuje velký paradox křesťanské víry, že právě exkluzivní vazba na Krista, na Písmo, na „křesťanskou tradici“ otevírá univerzální perspektivu, v níž člověk vstupuje do prostoru svobody. Z hlediska teologického se tato svoboda křesťanské víry nebojí podrobit kritice vlastní tradici. (Tak to ostatně praktikoval Ježíš sám.) Potom jsme liberální, jestliže rozlišujeme lidskou a Boží stránku zjevení, resp. tradice, slov a vět o něm svědčících. Tedy i to, že bible není jednoduše slovo Boží, ale stává se jím, že je v bibli obsažena pluralita perspektiv, jakož i to, že „podle ní žít“ může nabývat velmi rozdílných podob.
Plod liberální teologie 19. století, historicko-kritické zkoumání Písma, je proto něco, na co evangelická církev má být právem hrdá a čeho se nesmí vzdát.
Liberální pohled potom umožňuje vidět i církev šířeji: např. církev má svou nenahraditelnou empirickou, viditelnou podobu s jasnými strukturami, které nesou právě v těžkých dobách. Ale někdy – třeba právě nejvíce v dějinných okamžicích selhávání té církve viditelné – i podobu méně viditelnou, tekutou, anonymní, „latentní“, jak říkal Paul Tillich ve svém pojmu „latentní společenství Ducha“, která se může dít tam, kde by to církevník ani nečekal.
Co se někdy chápe jako „konzervativní“, se snažím nazývat jako „ultrakonzervativní“ (i s vědomím, že i s lepením této pro mě potřebné kritické nálepky se můžu zmýlit). Jako „ultrakonzervativní“ potom může být např. takový postoj, jestliže tradice je nevědomě a nedovoleně sakralizována, je chápána jako nedotknutelná, nekritizovatelná, jakož i ti, kdo jí vykládají. S tím se potom pojí ony rysy, na které upozorňuje Putna: klerikalismus („kněžská arogance“, jak to pojmenovával Tillich, jistě ne v úzce konfesním smyslu), nereflektované užívání moci, vědomí, že já „mám“ pravdu.
V. Závěr: O (ne)používání slov
Alexandr Flek však ve svém textu také navrhuje, že by nakonec možná stálo za to, „matoucí“ pojmy liberální a konzervativní neužívat. Neboť příliš rozdělují. Myslím si, že to nakonec není příliš realistické. Určitě je mnoho slov, která byla v dějinách natolik zkompromitována, že jejich užívání se zdálo již dále nemožné (např. mír, solidarita, národ atd.). To se samozřejmě týká slov náboženských. Paul Tillich přišel se symbolickým návrhem, aby si církev zakázala užívat všechna svá „praslova“, ovšem jen na třicet let, neboť tato slova jsou nenahraditelná. Měl na mysli především slovo Bůh, zatížené předmětným, metafyzickým myšlením, proti němuž je ateistický protest v právu. Tillich však rozhodně nemlčel, ani nevytvářel řeč zcela novou. Tillich náboženská „praslova“ užíval a zároveň, v obraně proti jejich vyprázdnění a zkreslení, ozřejmoval jejich původní smysl.
Přídavná jména liberální a konzervativní určitě mezi náboženská „praslova“ nepatří, přesto jsem pro to, aby neustalo pojmové úsilí o jejich rozlišené vymezování. Jednak ne vždy fungují jako „nálepky“, jednak odkazují k důležitým aspektům víry. Nakonec podivuhodně „konzervativní“ jsou totiž sama slova, sám jazyk. Stará a znemožněná slova, dávno mnohými odepsaná se přesto houževnatě stále objevují, a to platí právě pro zmíněné pojmy konzervativní a liberální.