Poznámky pozdního příchozího

Číslo

Poznámka personální čili nultá: Následující poznámky jsou ryze subjektivní. Vycházejí ze zkušenosti někoho, kdo se celý dospělý život zabývá dějinami křesťanstva českého i evropského. Ze zkušenosti někoho, kdo je celý dospělý život členem římskokatolické církve; kdo se – zprvu k vlastnímu překvapení – stále častěji ocital na různých akcích Českobratrské církve evangelické; kdo posléze začal prostředí ČCE cíleně poznávat, doslova od kazatelské stanice ve Františkových Lázních po sbor v Hrubé Vrbce; a kdo posléze do ČCE sám vstoupil, ponechávaje si současně – jak to řády ČCE umožňují – členství římskokatolické. Z této pozice „dělníka jedenácté hodiny“ by si věru netroufl vyslovovat nějaké úsudky, natož soudy. Pořadatelé této knihy si však výslovně přáli právě takovýto „pohled zvnějšku“ či „pohled zkraje“. Zde tedy jest.

1. ČCE je jediná z českých denominací, která disponuje dostatečným „nova et vetera“, „novým a starým“. Dostatečně stará je totiž její tradice, její ukotvení v dějinách českého národa i celého evropského křesťanstva, a dostatečně věcná je její komunikace s novým, tedy s novými časy, ať již je zveme moderními, postmoderními či jakými. Jiné denominace buď příliš žijí minulostí a svým zápasem proti „novému“ – nebo vznikly z ducha a stylu nové doby, ale nevědí, co si počít s minulostí.

2. ČCE skýtá prostředí přátelské a vstřícné. Řeší věci podstatné, tedy ty Boží a lidské, nikoliv ty nepodstatné, tedy „věci firmy“. Církev je tu opravdu jen prostředkem a „prostředím“, nikoliv cílem, natož objektem uctívání.

3. ČCE obstála ve společenské krizi posledních let. Zatímco nemalá část římskokatolického prostředí nejenže se nebránila tendencím zpochybňovat otevřenou společnost, ale ještě se snaží si skrze ně ohřívat starý sen o předmoderním „harmonickém řádu“; a nejenže se nebránila šíření všemožných předsudků a nenávistí, ale ještě se snaží skrze ně ohřívat své vlastní staré předsudky a nenávisti – ČCE jasně stojí na straně společnosti otevřené a slušné.

4. ČCE se však příliš spoléhá na své tradiční struktury, tedy na „evangelické velkorodiny“. K oné otevřené společnosti patří i skutečnost, že názory a hodnoty, a tedy i víra, se sdílejí a předávají neméně účinně, ba účinněji všemi možnými jinými způsoby.

5. ČCE má v české společnosti daleko větší potenciál, než jaký odpovídá jejímu současnému stavu početnímu i její (ne)viditelnosti ve veřejném, zvláště mediálním prostoru. ČCE by mohla být víc než jen jednou z řady denominací. Mohla by být integračním prostorem všeho nekonzervativního, neklerikálního, nefundamentalistického křesťanstva napříč denominacemi i mimo denominace.

6. ČCE by ovšem měla znovu a šířeji promyslet svá „vetera“. „Vetera“, tedy tradice, přece v jejím případě neznamenají jen prvotní křesťanstvo a reformaci, ale také mystická i sociální hnutí středověku i raného novověku, křesťanské osvícenství 18. století, angažmá moderních křesťanů proti autoritářským (nejen proti totalitním) režimům a vůbec kontinuální proud křesťanství jiného-než-mocenského, jiného-než-institučního.

7. ČCE by taktéž měla daleko radikálněji konat svá „nova“, tedy své angažmá v tomto světě. Měla by se hlasitěji vyslovovat ke společenským otázkám. Měla by odložit zdvořilost ve vztahu ke konzervativním, klerikálním a fundamentalistickým proudům a být schopna říci důrazně: My jsme jiní! (A zde jeden konkrétní příklad: Už by se nemělo stát, že představitel ČCE kráčí v první řadě „pochodu pro život“, který má sice pěkný název, ale šeredné, totiž ultrapravicové politické konotace).

8. ČCE by se měla obrátit ke všem těm, kdo trpí v prostředí konzervativním a klerikálním, a říci jim: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“

Psáno na objednávku do jednoho jubilejního sborníku.