Martin C. Putna v Protestantu (8/2018) zmiňuje osm poznámek „dělníka jedenácté hodiny“ vztahujících se k současnosti a budoucnosti evangelické církve. S mnohými lze s radostí souhlasit – třeba že církev je jen prostředkem a nikoli cílem či objektem uctívání, či že může čerpat mnohé ze své minulosti. Přesto jsou některé jeho poznámky problematické a až nepřátelské vůči části církve, byť jsou haleny do pěkného hávu.
Opakovaně se totiž Martin C. Putna vymezuje proti konzervativním proudům v církvi – vyzývá, aby ČCE byla „integračním prostorem všeho nekonzervativního“, a obrátila se ke všem těm, „kdo trpí v prostředí konzervativním.“ Ve vztahu ke konzervativním proudům by pak „měla odložit zdvořilost“ a měla by jasně „stát na straně společnosti otevřené a slušné.“ Mnohé z těchto bodů zní pěkně – schovává se ale za nimi více, než je zdrávo.
Kdo z křesťanů by nechtěl stát na straně otevřené a slušné společnosti! Problém je, že se často neshodneme na tom, co to otevřená a slušná společnost znamená… Chceme společnost, kde spolu budeme jednat slušně a kde panuje svoboda projevu. Ale i na tom, co to znamená slušně či zda existují nějaké limity svobody projevy, popřípadě kde, se příliš neshodneme. O to komplikovanější to je, když na základě těchto obecných principů máme rozhodnout kontroverzní otázky. Znamená otevřená a slušná společnost, že stejnopohlavní manželství mají být rovnocenná těm různopohlavním? Znamená to říci, že role ženy a muže mohou být odlišné? Na tyto názory mohou mít různé skupiny odlišné názory – a nemusí to nic vypovídat o jejich otevřenosti či slušnosti, popř. o stylu jednání s členy těchto skupin, ale o jiném světonázoru. V poznámce o „otevřené a slušné společnosti“ tak čtu něco více – tedy, že autor chce, aby společnost byla otevřená a slušná v tom smyslu, který se zdá správný jemu. Budu rád, pokud moji domněnku vyvrátí.
S Martinem C. Putnou se shodnu jistě i v tom, že církev má pomáhat těm, kdo trpí. Lidé ale mohou trpět stejně tak v konzervativním jako v liberálním prostředí. Zranění mohou vycházet jak z představ konzervativců o přílišném sešněrování životních možností, tak z představ liberálů o tom, že není potřeba takřka žádných pravidel či doporučení, jak vést život. Proč se radikálně vymezit proti prvnímu, ale zároveň nezmínit druhý problém?
Zejména nesouhlasím s tím, že by církev měla odložit zdvořilost, natož pak ke konzervativním proudům. Určitá zdvořilost by měla být všudypřítomná, vždyť láska je dobrotivá! Konfrontace, která je někdy nutná, však bez zdvořilosti povede jen k polarizaci, odchodům a zraněním. Nevím, jak by Martin C. Putna reagoval, kdyby četl v Protestantu výzvu, aby konzervativci odložili zdvořilost a konečně konfrontovali liberální proudy. Někdy se takové výzvy objevují – a opět, na samotné konfrontaci nemusí být nic špatného – ale výslovně volat po odložení zdvořilosti je nepodobné vyhlášení války mezi těmito proudy.
Evangelická církev je dlouho domovem pro konzervativce i pro liberály. Krásnými příklady jsou některé sbory, které se po revoluci nerozštěpily a jsou v nich silné jak konzervativní, tak liberální skupiny. Mám to privilegium, že jsem členem takového sboru, Praha-Braník. Jsou pak i primárně konzervativní sbory, popřípadě probíhají setkávání převážně konzervativních křesťanů například na Travné, kde se mladí setkávají přes padesát let. Volání po konfrontaci konzervativních proudů a obecně obracení se proti konzervativcům by vedlo k omezení heterogenity tohoto prostředí, které je dnes čím dál vzácnější.
Musíme se tedy spokojit s tím, že pokud chceme zachovat současnou evangelickou církev, tak na některé otázky nebude nabízet společnou odpověď. Je tak otázkou, zda byla vhodná poslední vyjádření vedení církve. V prvním se církev stavěla velmi silně na obranu svobody slova umělců, aniž by reflektovala skutečnost, že některá vyjádření velmi urazila část členské základny. V druhém církev kritizovala diskuzi ohledně Istanbulské úmluvy, které spíše vyjádřila podporu, aniž by reflektovala, že část církve má dojem, že tato úmluva je součástí určité ideologie, která je problematická. V obou případech s názorem církve souhlasím – svoboda projevu je podstatná a diskuze ohledně Istanbulské úmluvy byla nepřiměřeně vyhrocená. Ale někdy je namístě říct nejen politicky liberální A, ale vzít v potaz, že tam je i konzervativní B, které zastává také část církve.
Pokud by se dlouhodobě vedla kampaň proti konzervativním názorům v evangelické církvi (což je to, co Martin C. Putna navrhuje), tak by to jistě vedlo k odchodu mnohých členů do konzervativnějších církví. Evangelická církev by přišla o mnoho. Konzervativní evangelíci často kladou výrazně vyšší důraz na misii, čtení Bible a církvi věnují mnoho peněz a času. Byl to právě jeden z nejkonzervativnějších evangelických sborů, Český Těšín, který se několik posledních let pokoušel resuscitovat sbor v Ústí nad Labem – a jezdili proto přes celou republiku.
Možná tato polemika pramení z nedostatečně vymezeného pojmu konzervativec. Nevnímám jej primárně jako osobu, která zuby nehty hájí současné pozice bez argumentační podloženosti; naopak v mém pojetí navazuje na pietistickou tradici, klade velký důraz na Bibli a snaží se žít podle ní. Možná máme s Martinem C. Putnou i výrazně jiné zkušenosti s konzervativci – poté, co jsem v různě dlouhých periodách strávil přes rok ve Spojených státech, přičemž jsem navštívil přes deset evangelikálních sborů, jsem získal o evangelikálech v USA výrazně jinou představu, než kterou líčí Martin C. Putna ve své knize.
Stojí-li evangelická církev na rozcestí, pak se může rozhodnout zbavit se svých konzervativních nebo liberálních členů či zůstat církví, která je ochotná přivítat křesťany různých přesvědčení, popř. přijmout, že různé sbory budou zastávat různé názory. Z hlediska společnosti to bude představovat určitou nečitelnost a nebude možné, aby se církev jednotně vyjadřovala ke všem společenským otázkám. Budiž. Věřím, že evangelická církev má mnohé, co nabídnout, a to zejména skrze své konzervativní členy.
Dělníku, jedenácté hodiny, nezpochybňujte prosím dělníky, kteří již dlouho pracují! Vzkaz Martinu C. Putnovi však končím jinak – přeji brzké uzdravení a aby se Vám zdravotní potíže co nejvíce vyhýbaly.
Autor je členem sboru Praha-Braník, doktorand na Právnické fakultě UK a asistent ústavní soudkyně.