evangelické (rozuměj českobratrské) a spřátelené mládeže by mohla začínat nejrůznějšími způsoby. Považuji však za nejpodstatnější hned v úvodu napsat: byl to nakonec typický (v dobrém slova smyslu) evangelický mládežnický počin. Proč? Organizátoři se nenechali svést příliš zavádějícím směrem. Nikdo nepodlehl pokušení zdůraznit shromážděné mládeži, že je z ní docela slušný dav (věřících). Pořadatelé nesáhli po řečnících, kteří by lacino upevňovali otřesené či neexistující evangelické církevní sebevědomí.
Že by setkání nemuselo vyznít jako sjezd majitelů těch nejlepších řešení, jsme mohli vytušit už z názvu. Nekončil vykřičníkem ani dvojtečkou, nýbrž otazníkem: Komu věřit? Ne každý řečník ovšem zvolil pro svůj příspěvek tázavou či hledačskou polohu. Setkání otevřel benešovský farář Jan Klas. Vzhledem k tornu, že ho předcházela pověst příznivce charismatického hnutí, měli mnozí dopředu svíravý pocit při pomyšlení na různé náboženské grify, kterých takto ražení křesťané užívají. Je však třeba ocenit, že řečník se v zájmu komunikace držel zpátky. Téma, o kterém mluvil, osobní vztah k Bohu, se snažil ohledávat z různých úhlů, přiměřeně mládežnickému způsobu vnímání. Jeho projev nicméně vždy znova připomínal řečnění obchodního cestujícího – z osobního vztahu k BOHU se spíše stával JEHO OSOBNÍ bůh, kterého propagoval podobně jako jiný dělá reklamu svému osobnímu autu. Tady někde zřejmě leží bariéry, na něž bude pietistické i charismatické zvěstování zhusta narážet.
Další číslo, které program nabízel, byla „hudební skupina Otcovy děti“. U bigbítu vždycky záleží, zda-li jsou posluchači naladěni na stejnou notu. V tomto případě se zdálo, že evangelické obecenstvo není ochotno či schopno kapelu přijmout, přestože šlo po hudební i textové stránce o muziku takříkajíc neškodnou. Možná, že právě v tom leží důvod, proč lidi nezabrali – rocková produkce má spíš popíchnout, otevírat problémy, nikoli pouze přitakávat tomu, na čem se hudebníci i posluchači bez problémů shodnou.
Primář MUDr. Kraus hovořil o otázce veskrze aktuální: Křesťan a politika. Věnoval se hlavně problému, zda na tuto otázku odpovědět kladně. Vysvětlil, že v „politice“ jde o věci obecné, před nimiž víra utéci prostě nemůže. O aktuálních podobách této odpovědnosti se však příliš nezmínil (nepočítám-li jeho vyprávění, jak po převratu dělal poslance). Celkově zůstával spíše v zajetí sporu, který hýbal leckterými členy naší církve hlavně v sedmdesátých letech, kdy hledání odpovědi na tuto otázku bylo naléhavě podbarveno vědomím, že přitom jde o kůži. Tuto naléhavost ovšem bratr Kraus zprostředkovat nedokázal, a tak bylo jeho povídání zajímavé pro mne, který jsem doznívání tohoto sporu zažil, ale těžko takový způsob podání měl co říci mladým, kteří se v této problematice teprve začínají orientovat.
Dost dlouho vzhled sálu poněkud dusil celkovou atmosféru setkání. Bylo třeba z libereckého pavilonu „A“ vyhnat zlé duchy podivné komunistické pseudomoderní architektury. To se definitivně zdařilo, když k pianu usedl novopečený dejvický vikář Miloš Rejchrt a začal hrát svoje písničky. Přestože generace mládeže přelomu osmdesátých a devadesátých let už je zná jako evangelické lidovky, nechala se ráda oslovit autorským zněním a naslouchala i těm méně známým či neznámým, naladěna evidentně na tutéž strunu. Nevím, zda-li to bylo jen proto, že se Milošovi podařilo vtipně a nenásilně shromáždění zaktivizovat. Spíše se mi tu potvrdila teze Pavla Keřkovského, že víra generací dospívajících v 70. a 80. letech byla značnou měrou formována právě „novými písněmi“ (na jejichž tvorbě má M. Rejchrt lví podíl).
Vystoupení Svatopluka Karáska (nově ustaveného faráře pro ČVUT) bylo inzerováno pod titulem „Víra ano, církev?“. Podle vehemence, s níž se do tématu pustil, bylo ihned poznat, že právě zde je jeho parketa. Víra Karáskem dosvědčená a opěvovaná nemá nic společného s šedivým, bezmyšlenkovitým a povrchním zvykem, ale ani s hledáním různých extatických prožitků. Víra – to je jedinečná možnost, otevřená cesta, a přitom zápas, hledání, pády a návraty. A církev? Ten otazník je třeba psát, aby víra nezačala otročit lidským institucím, zbytnělým tradicím, církevním úřadům všech podob, kostelům, talárům a ornátům. Přestože Sváťova řeč nebyla „strhující“ (jen chvilkově povznášející – i když jsem měl dojem, že se této poloze na rozdíl od jiných příležitostí občas přiblížil), bylo jeho kázání asi vrcholem sobotní části setkání. Víra: zcela jisté; církev: ano, jako nezajištěné, putující společenství služby, radosti a naděje. Naproti tornu církev koketující s mocí, církev, která bere příliš vážně sebe sama, píše nad sebou ten otazník vždycky znova – takto výrazně to zaznělo a je třeba si to nechat čas od času připomenout, neboť ani evangelíkům není zcela cizí pojetí církve jako matky, do jejíhož lůna se utíkají, jejíž obětí jim nahrazuje milosrdenství Boží a jejíž zájmy jsou nedotknutelné bez ohledu na to, jak se zrovna prosazují a co se jimi zakrývá.
Z tištěné pozvánky vyplývalo, že „hudební skupina Oboroh“ bude páteří panelové diskuse, naštěstí se však věnovala svému původnímu poslání – hrála žalmy. Do povědomí evangelické mládeže se za necelé dva roky stačila zapsat dostatečně výrazně, a tak posluchači byli „in“, přestože tvorba Oborohu nemá příliš společného s běžným rockovým či folkovým rukopisem. Vždycky znova mne při jejich produkci mile překvapí, že i nový překlad žalmů, kdekým zatracovaný, může znít jako působivá, strhující, zápasící a osvobodivá výpověď.
Nakolik se na tom podepsala právě hudba kapely, budete moci posoudit z LP desky, která by měla Oborohu v brzké době vyjít. Vystoupení pak završilo jam-session se Svátou Karáskem a hosty.
Ranní nedělní přednáška „Co se smí a co se nesmí“ byla věnována „principům“ křesťanské etiky. Jednoznačně přitom zaznělo, že nejde o to, zapojit se do zavedeného systému příkazů a zákazů, odměn a trestů, ale o život v darované svobodě, která ví o svých mezích, daných svobodou bližního. Janu Keřkovskému (třebenickému vikáři) patří dík za to, že to neřekl takhle suchopárně, ale vtipně, poutavě a srozumitelně.
Nu a zbývá závěr – bohoslužby s večeří Páně. Leckomu se možná zdá, že evangelický způsob setkávání je chudý na povznášející okamžiky. Nechci tvrdit, že závěrečné bohoslužby to vynahradily, spíše svým vyzněním stvrdily to lepší na celém sjezdu – to, čím snad právě protestanté mohou sloužit: i tady spočívalo těžiště v nepatetickém, civilním, vnitřně přesvědčivém svědectví. Naléhavá otázka po zdroji a obsahu našeho lidství a nesamozřejmost, se kterou smíme tváří v tvář Bohu nalézat odpověď, hořkost nad zbídačelostí a promarněnými šancemi současného člověka i pokorná důvěra v obnovující moc Boží milosti – to jsou asi osnovné body kázání místního faráře Jana Čapka. Večeře Páně nás natřikrát spojila do společenství prvních posledních a posledních prvních. I tady jsme si mohli uvědomit, že jsme se neshromáždili jen proto, abychom uprostřed církevních bariér vytvořili „tu naši“ duchovní atmosféru – nýbrž že se setkáváme jako lid Páně, jako lid toho, který zpřítomňuje a dává plný, svobodný a pravdivý život, a pak nás vysílá dál na cestu.
Po devatenácti letech se českobratrská a spřízněná mládež sešla bez omezení a zastíracích manévrů. Snad jsme zjistili, že máme co říci sami sobě i lidem okolo. Je-li toto zjištění pravdivé, je to výsledek víc než postačující.