Loni na podzim byl obviněn farář Protivínský z Rakvic kvůli tomu, že veřejně šířil varování před komunisty jakožto hrozbou demokracii. Bezprostředně po medializování kauzy byl omilostněn. V té době byl naopak odsouzen nakladatel M. Zítko, stíhaný za vydání Hitlerova Mein Kampf. V této souvislosti se objevily hlasy, že svoboda slova je u nás respektována výběrově (např. V. Barák v MF Dnes 24. 11. 2001). Na následující otázky odpověděl Miloš Rejchrt.
Domníváš se, že toto osvobození, resp. odsouzení zpochybňuje nedělitelnost svobody projevu?
K trestnímu stíhání faráře Protivínského vůbec nemělo dojít, už na prvním stupni trestního řízení to měl vyšetřovatel típnout. Netípl, což je varovné: demokracie jakožto dělba mocí a pravomocí mezi vícero správců ještě není spolehlivou ochranou před nespravedlností i zcela zřejmou. Demokracie pouze umožňuje, aby si nespravedlností vždy nově se líhnoucích mohl všimnout velký počet lidí, a nabízí jim nástroje a mechanismy k zjednání nápravy. Kdyby se kolem faráře Protivínského nestrhl spontánní a mohutný řev, jeho kauza se mohla vyvíjet jinak a vyústit až v odsouzení a trest.
Kauza Zítko už tak jednoznačná není, zahájení trestního řízení proti vydavateli Mein Kampfu bych vyšetřovateli nevyčítal. Vyčítám ale soudu, že Zítka nakonec odsoudil. Jsme civilizace, která téměř za vše, co je v ní dobrého, vděčí knihám – i těm špatným. Navíc knihy kdysi zápalné a návodné se s odstupem času stávají děsivými, směšnými a nudnými. Kladivo na čarodějnice dnes hranice nerozhoří, Utrpení mladého Werthera k sebevraždě nedožene, Komunistický manifest proletáře nespojí. Studovat se ale určitě tyto knihy mají, tedy i vydávat mohou.
Máš za to, že existují případy, kdy je u nás svoboda projevu respektována selektivně? Jestliže ano, lze vypozorovat, podle jakých „kritérií“?
Do budoucna stále vážnějším problémem svobody projevu je okupace veřejného prostoru soukromými a skupinovými zájmy. Komerční média se propojují do jednoho chuchvalce s mocí hospodářskou a s politickým vlivem. Televizní stanice patřící mediálnímu magnátovi bude fandit tomu politickému magnátovi, s nímž je v dobrých v přátelských vztazích. A naopak, bude shazovat a zesměšňovat jeho oponenty. Redaktory, kteří vidí věci jinak než pan magnát, magnát vyhodí a nikdo proti tomu na Václavák demonstrovat nepůjde. Omezení lživosti a manipulace vysílání komerčních médií pomocí legislativy se ukáže jako zcela iluzorní (viz tanečky Rady pro rozhlasové a televizní vysílání), pakliže zmíněný chuchvalec zaujme větší část veřejného prostoru: zacházení se zákony – ba i zákony samy – budou takové, jak si to chuchvalec prosadí.
Úsilí o zachování svobody projevu se dnes kryje s úsilím o zachování veřejnoprávních médií, tohoto „hybrida“ (pojmenování od Václava Klause), který nemá vlastníka, nikomu nepatří, tudíž je s ním také těžká dohoda o čemkoli. Šiboletem je slovo privatizace: kdo navrhuje privatizovat byť i jeden kanálek ČT či ČRo, svobodu projevu zadupává.
Existují momentálně témata, v jejichž rámci je třeba bedlivě střežit možnost svobody projevu?
Kritika výkonu moci je jedinou zbraní před zneužíváním moci, musí tedy mít přednost před ohledy na osobní čest a dobrou pověst tohoto kterého politika. Jestliže politici budou hájit svou čest nikoli výsledky své práce, nýbrž žalobami na novináře, kteří je urazili, spouštějí mezi veřejností a sebou železnou oponu. Téma kritizovatelnosti mocných je díky Zemanově tažení proti Respektu opět velmi aktuální.