anketa ke stému výročí narození Boženy Komárkové
Leden 2003 je mj. příležitostí připomenout si sté výročí narození profesorky Boženy Komárkové (* 28. 1. 1903 v Tišnově, † 27. 1. 1997 v Brně). Několik příslušníků mladší a střední generace jsme oslovili s následujícími otázkami:
1. S jakou událostí či textem se Vám osobně postava Boženy Komárkové spojuje?
2. Životní i intelektuální zápasy Boženy Komárkové se ztělesnily do odporu proti dvěma totalitám. Oslovuje dnes spíše její život, nebo má co říci i její myšlenkový odkaz?
Ondřej Macek (22 let, student ETF UK):
1. Když paní Božena Komárková měla svou poslední přednášku v Brně, bylo mi sotva třináct, takže ji znám už jen prostřednictvím jejích knížek a díky svědectvím několika jejích posluchačů (žáků, přátel). Několik z nich mi vyprávělo o tom, jaký vliv na ně měla její civilní interpretace víry a pak praktická pomoc i svědectví během normalizace. Osobně si ji spojuji s prací na Zásadách ČCE a hodně mě zaujala jako interpretka T. G. Masaryka, dějin (tolerance). A vlastně byla první autorkou, která mi nabourala moje představy o církvi.
2. Patřím mezi ty, kterým není úplně jasné, jaké to bylo před rokem 1989, jaké to bylo za komunistů, co se v téhle zemi dělo. Vím, že komunisti byli ti špatní, ale prý ne všichni… Je mi jasné, že odpor a kriminál po roce 1939 či 1948 a po roce 1968 se v něčem lišil… Rovnost, odvaha riskovat život mě omračuje. Mám pocit, že Božena Komárková nikdy nepropadla nějaké marxistické iluzi, na to asi znala příliš dobře Masarykovo dílo. A tím je mi sympatická. Když si čtu knížku O svobodu svědomí, chápe se mi její radikalita vůči představitelům církve spíš těžko. Z dnešního pohledu se všechny ty události jeví komplikovaně a nejednoznačně (kdo to s tou církví myslel vlastně lépe). Je pro mne významným (by jen písemným) svědkem jednoho způsobu odporu. Jako její student bych myslím z platonismu neobstál, ale velmi bych si přál, aby církev měla i dnes filosofa jejího zaměření. Myslím, že právě teď by stálo znovu zato poctivě porovnávat její názory na pojetí církve, víru, Boha atd. s názory evangelických dogmatiků… a třeba by nám to i pomohlo.
Monika Žárská (44 let, překladatelka)
1. V roce 1983 nebo 1984 jsem jela na sborový den do Proseče, protože tam paní profesorka měla přednášet. Mluvila o smyslu českých dějin, odpovědnosti a demokracii, připadalo mi to jako úžasné slovo do současnosti a vydávala jsem se na zpáteční cestu doslova duchovně povzbuzena. A tu mě vzali do auta tři lidé z Prahy, kteří hned začali mluvit o tom, že se jim přednáška nelíbila, „Kristus po nás chce jiné věci“. Bez zaváhání a s rozhodným zábleskem v očích. To byla ledová sprcha; jak to, že nic nepochopili? Později jsme se, protože přišli do našeho sboru, přátelili, pořád se diskutovalo a řešily závažné otázky, i s jinými charismatiky. Ale ta cesta z Proseče po přednášce paní profesorky mi v náhledu na charismatiky pomohla nejvíc.
2. Paní profesorku jaksi uznávali i lidé v církvi, kterým disidenti jinak velice vadili, a bylo to myslím tím, že bylo známo, jak trpěla za války. Její život byl tak neoddiskutovatelně skromný a poctivý, že u ní se neptali, jestli jí „neschází pokora“ (jak bylo obvyklé se starat, když se hovořilo o evangelických disidentech). Aspoň jsem to nikdy neslyšela.
Po nedávném vydání výboru z díla Komárkové v němčině jsem zjistila, že německé čtenáře jednoznačně oslovují více deníkové záznamy z vězení, tedy poznatky o jejím životě, zatímco jiné texty jim připadají nesrozumitelné. Myslím, že to není jen tím, že Vratislavský deník je čtivý, kdežto filosofické a teologické texty náročnější, s dlouhými souvětími. Těm cizincům schází vhled do situace v komunismu. Mají dojem, že oni tzv. studenou válku přestáli docela dobře a my že jsme ji taky přestáli docela dobře. Hlas paní profesorky nezapadá do schémat západního protestantismu a je příliš ojedinělý, než aby byl brán vážně.
Miroslav Pfann (39 let, evangelický farář)
1. Se dvěma osobními návštěvami u paní profesorky, kdy jsem se pokoušel něco psát a přišel jsem k ní pro radu.
Poprvé jako student jsem byl zabrán do studia předválečných ročníků Křesťanské revue a od paní profesorky jsem si nechal vysvětlit, co to byl liberalismus.
Podruhé jsem si pro farářskou písemnou práci zadal téma hnutí „nová orientace“ v ČCE a za paní profesorkou vedla moje první cesta. Vysvětlila mi, že tehdy nešlo o nic jiného než o odpověď na tu základní (Pilátovu) otázku: „Co učiním s Ježíšem, který slove Kristus?“ Tu otázku si kladou křesťané, když křesťanství sklouzává do opakování tradic a život přestává být z jednoho kusu, dělí se na svátostný (liturgický, kostelový) a všední. Komárková shrnula, na co tehdy přišli: „Tu otázku řešíme vlastním životem, nikoli na místě svatém, ale na místě zlořečeném, v tomto krvavém světě.“
2. U ní je zcela zřejmé, že to od sebe nelze oddělit. Jak mi sama ukázala, život nesmí přestat být z jednoho kusu.