Následující článek předkládá některá zjištění, ke kterým se při studiu národopisu na brněnské univerzitě dobrala autorka, když si kladla otázku po živosti písmácké tradice.
Javorník je jednou z deseti obcí jihomoravského regionu nazývaného Horňácko, rozkládajícího se podél slovenských hranic v podhůří Bílých Karpat. Církevní historie této vesničky, dříve zvané Javorníček, je velmi bohatá. První zmínka se datuje do roku 1228, kdy český král Přemysl Otakar I. potvrdil velehradskému klášteru vlastnictví tohoto území. V době husitských válek byl kraj pod značným vlivem nedalekého tábora v Nedakonicích, jednoho z center moravského husitství. Pro značnou odlehlost od samotného Velehradu bývala půda dávána do nájmu šlechticům; prvním doloženým majitelem strážnického panství, ke kterému Javorník přináležel, se stal Beneš z Kravař. Pod vládou rodu Kravařů se území stalo utrakvistické a roku 1501 bylo prodáno pánům ze Žerotína a Fulneku, velkým podpůrcům Jednoty bratrské. Utrakvistické náboženství pak pomalu ztrácelo na síle na úkor šířícího se luterství, kalvinismu a právě Jednoty. V roce 1577 vznikl i v Javorníku luteránský sbor. Důvodem přistoupení právě k této konfesi jistě byly těsné kontakty se sousedním Povážím s významným luteránským centrem v Myjavě. Když ale bylo panství roku 1628 prodáno Magnisům, byli na strážnické panství povoláni piaristé. Rekatolizace se ovšem na Horňácku setkala s velmi tvrdým odporem. Mnozí raději opouštěli své majetky a odcházeli do nedalekých Uher. Dodnes se v obci traduje řada vzpomínkových vyprávění na domovní prohlídky pátrající po knihách, na bible narychlo schovávané do rafinovaných úkrytů, třeba i zapečené do chlebového těsta, na „predikanty“, kteří se značným rizikem přinášeli knihy nové, na utajovaná bohoslužebná shromáždění po stodolách a lesích. Situace se změnila teprve po vydání tolerančního patentu 13. října 1781: ještě téhož roku se v Javorníku začalo se stavbou modlitebny, která je dnes považována za nejstarší na Moravě. Na rozdíl od ostatních horňáckých obcí, ve kterých dále žila luteránská tradice, se ale místní sbor přihlásil k helvétské konfesi.
Tato zvláštnost znamenala v praxi jistou izolaci: po dlouhou dobu bylo například takřka nemožné se do Javorníka přiženit či přivdat, případné sňatky přes hranici obce směřovaly zásadně ven, do nejbližšího okolí. Také obyvatelé sousedních dědin si onu osobitost konfese i životního stylu uvědomovali a dávali to najevo třeba ve škádlivých popěvcích: „Javorník, Javorník na pěkné dolině, co je po dolině, dyž sú tam kalvíné“. Možná i tato uzavřenost byla jednou z příčin, že se v Javorníku až do dnešních dní udržel kostelní i rodinný zpěv ze starých a vzácných, švabachem tištěných kancionálů, čtení z rodinných Biblí a postil, což bylo dříve na Horňácku obvyklé i jinde, třeba u luteránů v Hrubé Vrbce. I když ani v Javorníku jistě ne každá rodina dnes ještě žije podle víry. V minulosti sloužily knihy nejen k výchově ve víře, ale i k povzbuzení v těžkých časech, k estetickému prožitku i k pouhému rozptýlení. Mnozí s nimi spojovali i svoji každodenní existenci, i když častěji s náboženským textem zasedali ke stolu spíše ve dnech svátečních. Vztah ke knihám, jež se v rodině po generace dědily, se projevoval i v zápisech, které do nich pořizovali jejich majitelé. Původci těchto zápisů byli prostí lidé bez vyššího školského vzdělání – a ani docházka do elementární školy nemohla být v minulosti příliš intenzívní: už malé děti musely přispívat svým podílem k obživě rodiny. Tím spíše ale javornický vztah ke knihám i jednotlivé zápisy na jejich přídeští svědčí o vysoké sečtělosti a přemýšlivosti evangelických věřících, u nichž byl na znalost Písma a základů víry obecně kladen velký důraz. Kniha se tak vlastně stávala rodinnou kronikou, jejímž prostřednictvím se generace nových majitelů dozvídaly o těch starších, o jejich životě i trápeních. Většinou se jedná o informace o koupi nebo prodeji daného svazku, o zprávy o majiteli a osudech jeho rodiny, nechybí ale ani glosy o zaměstnání členů rodiny, o narozeních i úmrtích. Na rozdíl od jiných oblastí Čech a Moravy se v Javorníku tato tradice alespoň v některých rodinách uchovala hluboko do dvacátého století. Až neuvěřitelně dojemně může dnes působit zápis o smrti milované manželky:
„Eva moja manželka vypustila duši tak lehounce jak kdyby usnula v pět hodin ráno 10. 9. 1972. Čest její památce. Budoucím na památku Jan P.“
Promluvit k dnešnímu čtenáři ale může i způsob, jakým se propojil zdánlivě suchý fakt koupě knihy se starostí o příští generace:
„Táto Postilla je kupena od Josefa Nosalek byvaleho Učitele vestarej Mijave za 6 zlatych Roku Páně 1903. Buh wás požehnavej á všecko dobře wam davej zde časně a potom nekdi aj v nebi večně Amen.“
Za dosud nejstarší v Javorníku nalezenou knihu lze považovat vzácné Theatrum mundi minoris Nathanaela Vodňanského z Uračova, pocházející z roku 1605. Do českého prostředí se s ní dostal překlad textu francouzského humanisty P. Boaistuaua s dobově oblíbeným motivem světa jako divadla, v němž je hercem sám člověk. Právě pro tento motiv bývá Uračovského text považován za jeden z možných inspiračních zdrojů Labyrintu světa a ráje srdce J. A. Komenského. Jisté ale je, že se motiv divadla ve shodě s biblickým veršem („Jistě vystavil mne za přísloví lidem, za divadlo všechněm“, Job 17,6) objevuje i v řadě teskných horňáckých písní. Nejstarší z „javornických“ kancionálů jsou jen o nemnoho mladší než Uračovského kniha: pocházejí také z doby ještě před Bílou horou. Nejvzácnější výtisk bible je pak datován rokem 1766. A následuje řada dalších edic osmnáctého i devatenáctého století. Nejde přitom jen o knihopisnou nebo literárně historickou záležitost a v jistém slova smyslu o raritu, ale opět především o dodnes patrnou stopu dávno uzavřených životů. Představme si jen, jaké svízele a trápení, jaká chudoba a nutnost doslova bojovat o každodenní obživu před oněmi několika staletími doléhaly v tehdy odlehlém horském kraji na prosté obyvatele horňáckých dědin. A neškolení sedláci neváhali před čtyřmi sty lety vydat za pořízení knih na tu dobu určitě závratné sumy peněz, kterých se v hospodářství jistě stále nedostávalo. Jejich potomci pak kolem oněch tisků soustředili celý osobní, rodinný i obecní život, a tak teprve učinili své knihy v plném slova smyslu vzácnými. Dnes se postavení starých knih mění, tak jak se mění doba, společnost, víra i člověk. Jejich hodnota ale proto neklesá. A stále jsou tu mlčky připraveny se i nám otevírat.