Málokterý přední křesťanský myslitel měl podobnou myšlenkovou odvahu zdvihnout rukavici, kterou tradičnímu křesťanství hodila moderní civilizace a novověká kritika náboženství. Málokterý moderní teolog Kristovy církve měl zároveň takovou občanskou odvahu, která by vyvrcholila tím, že obětoval svůj život na popravišti. Mravní příklad Dietricha Bonhoeffera inspiroval veliké množství angažovaných křesťanů přes hranice konfesí i politických preferencí – od levicových latinskoamerických teologů osvobození po evangelické i katolické disidenty a obhájce lidských práv a občanských svobod v komunistických zemích včetně naší vlasti. Bonhoefferovo myšlení procházelo značným vývojem. Zatímco ve svých dřívějších dílech, zejména v Etice, hledal duchovní základ jednoty Západu v obnově „Christianitas“, později stále přísněji soudí současný stav křesťanských církví. Dospěl k názoru, že církev svou sebestředností, touhou po sebezajištění a izolací od světa se stala neschopnou být nositelkou slova smíření pro lidi a svět. Je třeba vyjít do necírkevního prostředí, na čerstvý vzduch vyrovnání se sekulárním světem. Ve shodě s Nietzschem vidí pravou transcendenci, sebepřekročení člověka, nikoliv v touze po jakémsi „zásvětnu“, nýbrž v zodpovědné lásce k světu. Ve své kritice náboženství jde Bonhoeffer ještě za Karla Bartha, který kladl křesťanskou víru a „náboženství“ do opozice. Náboženství pro Bartha byla jen rouhavá a pošetilá snaha člověka vyšplhat se vlastními silami (svým rozumem, svými ctnostmi a zásluhami) k Bohu – zatímco víra (křesťanství) je naopak je iniciativou samotného Boha skrze Ježíše Krista, na niž člověk odpovídá jen poslušnou otevřeností. Bonhoeffer kritizuje Bartha za „pozitivismus Zjevení“, konstatuje, že Barth byl „negativně určen liberalismem“. Podle Bonhoeffera křesťané nemohou předkládat člověku víru formou „žer ptáčku, nebo chcípni“. Křesťan musí vzít vážně skutečnost, že moderní člověk dospěl a nepotřebuje infantilní představu mocného Boha kdesi nad námi. Sekulární člověk je otevřen pro Boha bible bez náboženských zastírání. Náboženství odkazuje na mocného Boha – Bible však odkazuje na bezmocného Boha, trpícího. Jediný věrohodný Bůh je Bůh, který se ukazuje v bezmoci, je na straně trpících – jeho všemohoucnost je jen a jen v absolutní nepodmíněnosti jeho lásky. Tento Bůh se ukazuje v životě Ježíše Krista – svět a život má přes všechny těžkosti cenu jen proto, že tu žil Kristus. Víra je účastí na tomto Ježíšově bytí. Není to „náboženské přesvědčení“, nýbrž nový život pro druhé. Bonhoeffer tvrdě odmítá situovat Boha do temných děr, dosud neprobádaných vědou (např. parapsychologie), a zároveň odmítá tehdy oblíbené spojování víry s existenciální filosofií: ta prý zajímá jen hlouček zdegenerovaných intelektuálů, pro něž není nic důležitějšího než oni sami a jejich krize. Kritizuje kazatele, kteří potřebují napřed modernímu člověku namluvit, že je vlastně slabý a nešťastný, zahnat ho do kouta dvěma boxerskými údery: „Jsi hříšný!“ a „umřeš!“, aby pak mohli vybalit krámek se svým evangelizačním zbožím. Pro Bonhoeffera je pouhé spoléhání na milost cestou k „laciné milosti“; on sám vyznává „drahou milost“ – náročnou cestu následování Krista až na kříž. Poctivé zvěstování víry má člověka oslovit v jeho síle a štěstí, nepotřebuje voyersky slídit po jeho krizích a slabostech. Jde přece o plnost a polyfonii života, ne jen o mezní oblasti a krizové situace. Dospělý svět už nepotřebuje církevní pěstouny a poručníky, nemá sluch pro náboženskou hantýrku. Ale to je pro křesťany právě velká příležitost odložit „náboženské představy“ a nově pochopit víru, jak o ní svědčí Bible. Bibli nejde o ideální zásvětí, do něhož bychom si mohli odskočit z tohoto tvrdého a trapného světa, nýbrž o věrnost ve světě, o život pro druhé. Metafyzickou představu patriarchálního Boha je třeba nyní odložit tak, jako první křesťané odložili starozákonní příkaz obřízky. Tuto odvážnou myšlenku vložil Bonhoeffer do slov, která připomínají paradoxní výroky středověkého mystika Mistra Eckharta: Je třeba před Bohem a s Bohem žít bez Boha. (Katolík, který je touto větou pohoršen, by si měl připomenout slova zakladatele jezuitů Ignáce z Loyoly: Je třeba se přičinit tak, jako by vše záleželo na tobě a nic na Bohu a zároveň důvěřovat tak, jako by vše záleželo na Bohu a nic na tobě.) Proti křesťanům, kteří hledali za cenu kolaborace či kompromisů nějaký prostor pro církev, Bonhoeffer tvrdil: „Svoboda církve není tam, kde má všechny možnosti, nýbrž pouze tam, kde si evangelium skutečně a vlastní silou zjedná místo na zemi, také tam – a právě tam – kde se jí nenabízejí žádné možnosti. Podstatná svoboda církve není darem světa církvi, nýbrž je svobodou Božího slova, jež si samo zjedná slyšení.“ Bonhoeffer vyzýval křesťany, aby se uměli vzdát „náboženské propagandy“ a „programové křesťanskosti“, aby místo vlajek zbožných slov a symbolů se vydali na cestu „kristovského inkognita“, po inflaci slov raději nabídli – třeba nepoznáni – věrohodnější svědectví činů, lidské solidarity, zápasu za spravedlnost. Jsem přesvědčen, že rozhovor nad Bonhoefferovými podněty neztratil závažnost ani často diskutovaným přechodem od „sekulárního“ k „postsekulárnímu věku“. Otázka, jaké je místo křesťanství mezi sekularitou a náboženstvím a jak se v současném světě mění jak sekularita, tak náboženství, bude zřejmě patřit k naprosto klíčovým pro všechny, kterým leží na srdci jak budoucnost křesťanství, tak budoucnost západní společnosti. Vůči Bonhoefferově – jistě dobově podmíněné – pozici je možné a zřejmě potřebné se kriticky vymezovat s poukazem na nové dějinné a kulturní zkušenosti, ale není možné jeho teologické impulsy v této debatě ignorovat. Autor je prezidentem České křesťanské akademie, profesorem Univerzity Karlovy a knězem Římskokatolické akademické farnosti Praha
Číslo