Na začátku prosince uplynulého roku zemřel jeden z nejzásadnějších katolických teologů dvacátého století Johann Baptist Metz. Narodil se v roce 1928 a patřil ke stejné generaci německých (či německy mluvících a píšících) teologů jako emeritní papež Joseph Ratzinger a církevní disident a teologická superstar Hans Küng. Pro širokou veřejnost je bezesporu méně známý než tito jeho vrstevníci, ale jeho teologická práce zásadním způsobem doplňuje typologizovanou triádu způsobů, jak se západoevropská katolická teologie stavěla k výzvám, které před ni kladlo 20. století.
Všichni tři se jako mladí nadějní teologové v šedesátých letech nadšeně účastnili dění kolem 2. vatikánského koncilu a přispívali tak k příslovečnému otevírání oken římskokatolické církve. Jejich cesty se však postupně rozcházely. Zatímco Hans Küng se stal hlasitým zastáncem liberalizace církve a dalšího překonáváním bariér mezi církví a moderní společností, Joseph Ratzinger se dostal až na samý vrchol instituce, kterou chápal jako bariéru proti nebezpečným trendům relativizace základních hodnot, které podle něj začaly zamořovat globální společenství. Pokud Küngovi zjednodušeně přiřkneme přízvisko liberální a Ratzingerovi konzervativní, Metze pak můžeme nazvat spolu s jedním z jeho životopisců kritickým (nebo snad prorockým) tradicionalistou, který inspirativním způsobem vybočuje z pomyslného liberálně-konzervativního spektra.
Proti privatizaci křesťanství
Johann Baptist Metz vešel do teologických učebnic především jako strůjce (nové) politické teologie, která otevírala teologické myšlení a křesťanskou praxi politickému kontextu. Zatímco teologové osvobození v latinské Americe se chopili marxistické analýzy, která vystihovala situaci miliónů chudých lidí a vstoupili do přímého střetu s pravicovými diktaturami podporovanými Spojenými státy, Metzova politická teologie, která vznikla v o poznání klidnějším kontextu, nabízela místo jednoznačných politických rozhodnutí spíše pečlivou analýzu vztahu mezi politikou a křesťanskou zvěstí.
Metz přitom neusiloval na prvním místě o to, vytvořit jakýsi plán pro křesťanskou politiku, ale spíše upozorňoval, že ani církev, ani teologie se nepohybují ve vzduchoprázdnu a, ať se nám to líbí nebo ne, každá teologie i náboženská praxe mají již od začátku politický rozměr. A to platí i pro křesťanství, které se dobrovolně omezuje na soukromou sféru, jak to po něm vyžaduje moderní sekulární stát. Útěk před výzvami křesťanské tradice a zavírání očí před problémy a utrpením lidí, které má politické příčiny, nazývá buržoazním či privatizovaným náboženstvím, proti kterému staví náboženství mesiášské, které vztahuje výzvy a zaslíbení biblické tradice na celek světa.
Příběhy utrpení
Důraz na politický rozměr křesťanství Metze sblížil s jeho evangelickým souputníkem a autorem vlivné teologie naděje Jürgenem Moltmannem. Přestože si byli ve svých východiscích oba velmi blízcí, Metz oproti momentu naděje ještě silněji zdůrazňoval aspekt utrpení, s ohledem na něž je třeba naději zvěstovat. Pojem dějin utrpení stojí v srdci Metzovy politické teologie a ukazuje také, proč se zásadně mýlí celá řada jeho kritiků, kteří ho vinili z toho, že dělá z křesťanství nástroj levicové a emancipační politiky.
S mnohem větší citlivostí než liberální teologové si totiž Metz uvědomoval temnou stránku modernity a kořeny této temnoty viděl příliš hluboko, než aby je mohlo zcela překonat jakékoli levicové či pravicové politické hnutí (ačkoli o jeho inklinaci k určitému pojetí levicové politiky není pochyb). Tato temnota se pro něj zjevovala v hrůzné a vleklé zkušenosti koloniálního násilí a holokaustu. Jeho teologii by šlo dokonce chápat jako snahu o křesťanskou odpověď na výroky filosofa Theodora Adorna, který napsal, že po Osvětimi již nelze psát poezii. Metz se ptá, jak lze psát po Osvětimi teologii a mluvit o křesťanské zvěsti, aniž by ona radostná a nadějná zvěst byla zakrýváním reality lidského utrpení, pro které se Osvětim stává reálným symbolem. Je to však zároveň do jisté míry snaha o odpověď na Marxovu výtku směrem ke křesťanství, že je ideologickým opiátem pro zbídačeného člověka.
Hluboká snaha o poctivost vedla Metze k velmi skromným odpovědím, které se projevují v jeho skromném esejistickém stylu. Naděje podle něj může vyvrátit podezření z ideologické falše až v momentu, kdy je pevně spojena s konkrétními příběhy utrpení a konkrétní praxí, která se snaží toto utrpení překonávat. Vyprávění těchto příběhů je přitom výsostným úkolem církve, která by neměla ustrnout ve falešné alternativě mezi dogmatickou pevností chránící se před současným světem a jeho problémy a institucí, která se přizpůsobí vítězům moderních dějin a jejich falešné víře v pokrok. Odtud také Metzovo označení za kritického tradicionalistu. Nejde o mrtvé tradice, ale o tradice příběhů trpících, které podkopávají sebejistotu vítězů dějin. Není asi překvapení, že ústřední roli v tomto řetězci hraje příběh utrpení Ježíše z Nazareta.
Výzva pro dnešek
Stručné, ale přesně zacílené dílo Johanna Baptisty Metze je intelektuálním počinem ohromujícím svou otevřeností. V době, kdy každý druhý, a představitelé katolické církve především, vytahují strašidlo neomarxismu, je osvěžující číst dílo katolického teologa, který se do hloubky zabýval texty z dílny Frankfurtské školy, která si nepříliš přesné přízvisko neomarxismus vysloužila ještě dávno před tím, než se z něj stala nadávka.
Samozřejmě můžeme narazit i na meze Metzova myšlení, které se v lecčems shoduje s mezemi Frankfurtské školy, které dnes stále častěji pojmenovává i levicová filosofie. Vybičovaná snaha o etickou poctivost a strach před ideologickým zneužitím jazyka někdy ústí takřka v němotu. Hlavní výzva a poselství Metzovy teologie však stále platí. Možná je na čase, aby ji začaly objevovat i čeští křesťané, kteří se po revoluci povětšinou příliš rychle ztotožnili s vítězi dějin a s lokálním i globálním politickým a ekonomickým režimem, jehož nemorálnost a neudržitelnost se odhaluje stále palčivěji.
Začít lze s českým výborem esejů Úvahy o politické theologii, které vydalo nakladatelství Oikumene, nebo s (nikoli bezchybným) slovenským překladem jeho zásadní knihy Viera v dejinách a spoločnosti. Jako úvod do nelehkých autorových textů snad může posloužit (především první část) mé diplomové práce Vykoupení a emancipace v politické teologii J. B. Metze, která je volně dostupná na internetu.