Rok jsem kdysi (v šedesátých létech) pracoval jako dělník na stavbě čistírny odpadních vod v Praze. Na rozsáhlé stavbě pracovalo mnoho dělníků, byli to rozmanití lidé. Zčásti vyučení zedníci a další řemeslníci, z větší části prostě stavební dělníci, kteří přišli z různých míst. Byli tam venkované z Čech, Moravy i Slovenska, byli tam lidé, kteří přišli v rámci organizovaného náboru z jiných podniků, ti byli kolikrát k přechodu na stavbu donuceni, protože měli nějaký malér, například alkoholici či absentéři; byli tam bývalí sedláci vyhnaní při kolektivizaci zemědělství ze svých usedlostí a polností (měli za sebou často léta strávená ve vězení či u pétépáků); byli tam lidé vzdělaní: bývalí profesoři vypuzení ze škol, právníci vyhnaní z kanceláří, důstojníci z předúnorové armády atd. A byli tam i propuštění političtí vězňové, mezi nimi katoličtí kněží a řeholníci.
Ke staveništi patřila i velká kantýna, kam jsme chodili na oběd. Stály tam stoly, u nichž jsme seděli po čtyřech. Po nějaké době, když už jsem dělníky ze stavby znal, všiml jsem si, že skoro všichni sedávali jen s těmi, s nimiž si byli nějak blízcí. Například čeští venkované s českými venkovany, Slováci se Slováky, řemeslníci s řemeslníky, lidé vysokoškolsky vzdělaní s vysokoškolsky vzdělanými a tak dále. Asi proto, že se sobě podobnými měli víc o čem mluvit. Ale ve hře byly někdy i předsudky, které vůči sobě jednotlivé lidské skupiny mívají. Jedinou výjimkou byli katoličtí kněží (většinou po komunistickém kriminále). Ti si ke stolu sedali s kýmkoliv na nejbližší volné místo. A bavili se s každým. Byli dobří křesťané.
Chování stavebních dělníků v kantýně mně stavělo před oči zdi, které se mezi lidmi mnohdy tyčí a rozdělují je. Zdi vzájemného nepochopení. Zdi pohrdání. Zdi závisti. Zdi předsudků. Přičemž na oné stavbě většinou šlo jen o to, kdo se s kým rád bavil, či nebavil. Je pochopitelné, že ne s každým si máme o čem povídat, že ne s každým si rozumíme, že ne s každým se kamarádíme. To ještě není nic špatného. Může tomu ovšem být i tak, že když se s nějakým člověkem nebavíme, skrývají se v pozadí pohrdání, předsudky. A když nám ten člověk připadá o tolik horší než my, stává se jakoby míň člověkem.
Tu vězme, že nelidské, kruté chování jedněch lidí k druhým bývá umožněno právě tím, že jedni na druhé hledí jako na lidi méněcenné, či jinak zavrženíhodné, vůči nimž je možné si dovolit cokoliv. Dějiny o tom opakovaně svědčí. I ty moderní. Nacisté např. dělili lidstvo na nadlidi a podlidi, a tak zdůvodňovali zotročování a vyhlazování tak zvané nižší rasy. Rusové na konci světové války hleděli na oplátku na všechny Němce jako na nacisty, tedy zkažené lidi, a chovali se k nim také krutě. Na Ukrajině nyní probíhá nevybíravá ruská agrese zdůvodňována tím, že Ukrajinci jsou nacisti, což tři čtvrtě století po 2. světové válce prostě není pravda. Extrémní nacionalisté sice na Ukrajině jsou, ale jen jako menšina mezi obyvateli. Ostatně i v Rusku je dnes přítomen extrémní agresivní nacionalismus, nesený i rozšířeným přesvědčením, že ruská civilizace je nejlepší na světě. Podobně už před druhou světovou válkou hleděli Japonci na Číňany s pohrdáním jako na nižší rasu, a když do Číny vpadli, páchali tam hrozná zvěrstva. Ovšem Číňané sami se jako k nižší rase chovají k Tibeťanům a zejména k Ujgurům. A v poukazování na podobné situace, kdy jedni lidé hledí na druhé jako na méněcenné, či jinak zavržení hodné, vůči nimž je možné si cokoliv dovolit, bychom mohli pokračovat dál a dál. Proto pozor na hlasatele nenávistné nadřazenosti rasové, národnostní, třídní, náboženské a další. Když se takové postoje daří rozšířit mezi lidi a když se do popředí společnosti dostanou agresivní nositelé těchto postojů, hrozí totalitní a válečné hrůzy. Je službou lidstvu a prevencí před totalitními a válečnými hrůzami, když rozumní a svědomití lidé (včetně křesťanů) k nenávistným ideologiím, snižujícím celá seskupení lidí, nemlčí.