Miloš Rejchrt: Státní světec, LN 6.11. 1992
Možnosti nesektářské interpretace široké a obsažné Husovy causy naznačil Jan Pavel II. v Praze v dubnu 1990, když řekl, že »bude úkolem v první řadě českých teologů vymezit přesněji místo, které Husovi přísluší mezi reformátory církve, vedle jiných známých postav českého středověku, jako byli Tomáš ze Štítného nebo Jan Milič z Kroměříže«. Kromě Husa je tedy třeba reinterpretovat celý široký reformní proud, který uvnitř církve i společnosti usiloval o univerzální obrodu »v hlavě i údech«.
Jan Pavel II. dále potvrdil, že Husovi »nelze upřít bezúhonnost osobního života«. Vnímejme tedy Husa jako příkladný antityp konzumentství a permisivity.
Husovi podle Jana Pavla II. nelze upřít též »úsilí o vzdělání a mravní povznesení národa.« Budiž nám tedy Husova činnost příkladem »práce drobné«, hlavně v oblasti výchovy, ve školství především.
K papežem vytyčeným cestám pozitivní interpretace Husa přidám ještě tři:
Hus je výzvou k intelektuální poctivosti. Nestačí jen mít svou pravdu a trvat na ní, ať už pohodlně nebo fanaticky. Argument musí projít procesem verdikace: »Pokorně i radostně přijmu názor odůvodněný lépe,« říká Hus. Dochází-li však ke změně přesvědčení pro strach nebo vidinu výhod (tak také Hus chápe normalizaci někdejších radikálů Stěpána Pálče a Stanislava ze Znojma), nejde o nápravu přesvědčení, nýbrž o převlečení kabátu, tedy o jev nežádoucí, byť identicky český.
Husův boj proti svatokupectví lze interpretovat v tom směru, že do určitých oblasti života, a to do těch nejdůležitějších, mají mechanismy tržního hospodářství vstup zakázán.
„Kdybych znal cizozemce odkudkoli, že více boha miluje „a o dobré stojí než můj vlastní bratr, byl by mi milejší než bratr zlý“ praví Hus. K žádoucí české identitě patří, že sebe samu nestaví na nejvyšší stupeň žebříčku hodnot.