Za Nico ter Lindenem
I když si podle svých vlastních slov moc nerozuměl s apoštolem Pavlem, napadá mne v jeho případě právě jedna Pavlova charakteristika: Tak jako Pavel sedával „u nohou Gamalielových“, i Nico sedával jako naslouchající a náramně kreativní učedník u nohou Tóry a Proroků – a především jejich zasvěcených vykladačů jako Frans Breukelmann či Karel Deurloo. Díky nim vynesl z Tóry a Proroků a potom i novozákonních evangelií ty nejsilnější příběhy o svobodě, naději a lidské důstojnosti – a o Hospodinu, Bohu Izraele, který svobodě, naději a lidské důstojnosti dává uprostřed lidských dějin jedinečné a konkrétní obrysy.
„Učitelem je biblický text,“
odpovídal, kdykoli jsme se ho ptali na zdroje a východiska jeho oslovujícího způsobu vyprávění. Přitom rozhodně nebyl žádný fundamentalista. Rozuměl dospělým, jimž se odcizil svět biblických příběhů, protože jim v církvi přestali odpovídat na jejich otázky a pochybnosti. Rozuměl dobře dětem, když se jim najednou pod náporem dospívajícího racionálního myšlení začala dětská víra sypat jak domeček z karet. Nebál se na jejich otázky odpovědět radikálně – totiž, že příběhy bible jsou příběhy plné obrazů – a tam, kde se je snažíme pochopit a vyložit doslovně, se s nimi ve skutečnosti míjíme, protože se míjíme s jejich jazykem. Nepotřeboval přitom svým čtenářům vysvětlovat, že to všechno „bylo úplně jinak“, než se v bibli píše. Poučen těmi vykladači, kteří se po desetiletích rozkládání biblického textu na údajné „prvočinitele“ naučili zas číst bibli v její celistvé podobě, všímá si ve svých vyprávěních právě toho, co drží text pohromadě – opakujících se motivů, rezonancí, kontrastů, redakčních „švů“, kompozice. A tohle všechno umí podat jako svého druhu příběh. Protože příběh – příběh který „kráčí dál“, – je přece tím základním biblickým žánrem. A když se naučíš příběhu naslouchat – a biblické vypravování jako příběh předávat – objevil jsi a předáváš, jak to ve světě bible chodí. Takhle postupně vyrostla jeho nejslavnější řada biblických převyprávění, „šestidílka“ Het verhaal gaat…, Povídá se… (či „Příběh kráčí dál…“, v angl. převodu „The story goes…“). Ale podobu příběhu (a příběhu v příběhu) má i jeho vyprávění pro odrůstající děti, Král na oslu, Země pod duhou a Prorok v rybě. Vypravěče tu hrají sami „autoři“ novozákonních i starozákonních textů, evangelisté, kněží a proroci.
Způsob, kterým převyprávěl zejména narativní biblické pasáže, má pro nás v tomhle koutě Evropy hned několikerý význam: Především nám otevřel oči pro
Starý zákon jako „svaté písmo“ novozákonních autorů.
Nizozemci začali rozhovor s židovstvím už ve 20. a 30. letech. Miskotteho dialog s Martinem Buberem položil základy rozpoznání, že tzv. „Starý zákon“ (přesněji TENACH – Tóra + Proroci + Spisy) je biblí novozákonních svědků. Představuje pro ně autoritu „písem svatých“. Otci Ježíše Krista nerozumíme, pokud o něm nesvědčíme jako o Bohu Izraele. Miskotte to jedinečně předložil ve své vyhraněné polemice s předválečným hnědnutím křesťanské teologie Edda a Tóra (viz též Biblická abeceda). Sám svým jazykem a způsobem podání zůstával „zasukován“ ve světě, do něhož není snadné proniknout. Ter Linden tuto poněkud nepřístupnou komnatu specifické řeči dokázal otevřít a vynést z ní na světlo čtenářského zájmu poklady staré i nové. Předkládá Tóru jako knihu příběhů, jimiž může být osloven náš současník. V nejlepším slova smyslu pomohl zpopularizovat poznání, že Tenach, židovství a jeho kořeny patří k nepominutelné výbavě křesťana.
Kontinuita
Objev a zpřístupnění příběhu jako žánru, který sebou nese (mimoděk, ale o to účiněji) kontinuitu, má pro obyvatele tohoto koutu světa nemalý význam. 20. století tu představovalo epochu diskontinuity. Co dvacet let se měnil režim, životní priority, duchovní orientace, hodnoty, pro něž stojí za to trpět. Mnoho lidí ztratilo kořeny, odcizilo se tradovaným duchovním východiskům nebo od nich byli násilně odděleni. Po převratu v r. 89 tu zas agresivní evangelizační skupiny slibovaly nemožné ihned a zázraky do tří dnů. Jen vypni mozek, zadus pochybnosti, oddej se nabízené spiritualitě a jejím prioritám. Mnoha novopečeným věřícím zůstala po etapě nadšení frustrace. Ter Lindenovo vyprávění, vedené s respektem k tázavému čtenáři a citlivostí pro zkušenost zklamání čerstvých věřících najednou nabízí duchovní (i životní) kontinuitu. Životní příběh, rozkouskovaný na tolik „předtím“ a „potom“, může v příběhu Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova potkat scelující kontinuitu. Když nemůžeš navázat na „víru otců“ (kteří třeba uvěřili marným snům a pak už vsadili jen pragmatismus nebo cynismus), můžeš se s důvěrou navázat na příběhy otců víry.
Malý příběh uprostřed pádu velkých
Biblická vyprávění Nico ter Lindena začala mít ohlas v době, kdy padla železná opona. Svět, kde se mj. vymezovali ti „před zdí“ vůči těm „za zdí“ – a který byl díky tomuto vnucenému dělení přece jen do určité míry srozumitelný – najednou přestal existovat. A s ním padly i velké ideologické příběhy. Mohli jste je odmítat či nenávidět, ale byly tady. A do určité míry poskytovaly i smysluplný rámec víře křesťanů. Jedni hájili svobodu, druzí v ni doufali či jí připravovali cestu. Podle čeho se orientovat teď, když se dosavadní vševysvětlující pravdy ukázaly jako dočasné ideologie? Ter Lindenovo vyprávění o praotcích, Mojžíšovi, prorocích, žalmistech i evangelistech nabízí v tomto kontextu jinou perspektivu: To, co je „boží“, čemu věřit, na čem založit život, ve jménu čeho se angažovat, nemusí mít povahu „velkého“, tedy vše vysvětlujícího a vše zahrnujícího příběhu. Právě naopak. Může se to jevit jako nenápadná historka z periferie velkých říší a velkých konceptů… – ale když si ji pustíš na tělo, zjistíš, teď mne potkalo to pravé ořechové. Ten Pravý není ten „Nejuznávanější“ ani „Nejvšemocnější“, ale jedinečný Bůh jednoho konkrétního příběhu. A přece se s ním dá orientovat v mnoha dalších oblastech života a světa. Své svědky posílá „mezi gójím“, ale ne proto, aby v jeho jménu válcovali ostatní naší Jedinou Pravdou. Aniž by to ovšem nosnost jeho příběhu relativizovalo. V tomto smyslu na závěr prvního vydání abrahamovského cyklu cituje židovský dopis vnukovi: „Od dalekého otce Abrahama až k mému vlastnímu otci přenášeli otcové pravdu, jež žila v jejich těle a dále žije ve mně. … přijmeš ji ode mne, mé dítě a poneseš ji dál? Anebo to vzdáš kvůli nějaké větší pravdě? Takovou však sotva najdeš.“
Jak bude po smrti
Tváří v tvář smrti pro mne zůstává jako jedna z nejsilnějších jeho výpověď skrytá ve kapitole Jákobův a Josefův pohřeb: „V zemích kolem to haraší vírou v nesmrtelnost. Pořád tam dumají o životě po smrti… Izrael o tom mlčí. Jen tiše. Vyčkejme. Ano, všechno bude nové, tento Bůh neopustí dílo vlastních rukou, ale to můžeme klidně nechat na něm.“ (Povídá se… s. 209). Nesnesitelně lehce se přitom v době mnohosti náboženské produkce rozšířilo různotvaré přesvědčení, že smrtí život nekončí, že existuje nějaký „life after life“, recyklovaný život po životě. Ale lidský život je smrtí ukončen. A z naší, lidské perspektivy je vždy výpověď o tom, jestli a co bude potom, svým způsobem ovocem našich představ a (s)myšlenek, někdy hodně bujných. Ale nemusíme utíkat ani unikat do svých představ. Můžeme zůstat u pokorného vědomí, že příběh našeho žití je ohraničený a jedinečný. A tento svůj příběh odevzdat s důvěrou tomu, který nás přesahuje. Na starozákonním půdorysu tak o to silněji vynikne, že i křesťanská důvěra v moc vzkříšení je důvěra v toho, který nám zůstává věrný, i když náš příběh končí. A to stačí, o ostatním netřeba spekulovat. Pánu příběhů buď z toho čest a chvála.
Co se vám vybaví, když se řekne Nico ter Linden?
Vybavím si svého ohmataného Krále na oslu, jak leží na spacáku na táboře a čeká, až s jeho pomocí budu chystat večerní pobožnost pro děti církevní i ne. Vybavím si kázání, ve kterých jsem jeho nápady vděčně využila a citovala. Vybavím si rozhovory před křty, svatbami a knižní dárky na ně navazující. A připadá mi, že ani jednou to nebylo tak docela mimo. A to je, s ohledem na četnost lidí, jejich příběhů a cest k víře, naprosto mimořádné.
Saša Jacobea, farářka v Brně
Když jsem Nicovi ter Lindenovi v roce 2012 psala, že se nám narodil syn Tobiáš, odpověděl s nadšením: „Gratuluji! Už bych málem zapomněl, ale mou úplně první knihou bylo převyprávění příběhu o Tobiášovi… Trochu jsem zapátral a našel jsem na internetu poslední exemplář v jednom belgickém antikvariátu. Nechal jsem ho poslat přímo k vám do Šlapanic.“ Potěšilo nás to o to víc, když se ukázalo, že je to nádherný příběh. „Ten bys měla přeložit do češtiny,“ navrhla jsem švagrové Anně Marii. Za dva roky bylo české vydání Tobiáše s ilustracemi Mariky Bumbálkové na světě. Nico ter Linden dorazil i do Brna na prezentaci tohoto a ještě jednoho českého překladu. Na jeho žádost jsem ho provedla po historickém centru města. S chozením už to sice bylo horší, ale užil si to naplno. Seděli jsme dlouho v katedrále sv. Petra a Pavla a šeptem mi vyprávěl zajímavé historky ze svého bohatého života. Ukázalo se, že umí i výborně naslouchat. A myslím, že z jeho upřímného zájmu o lidi kolem pramení i tajemství jeho vypravěčského umu.
Lisa Fikejsová, překladatelka