Nepřekvapilo mě, jak podobné vzpomínky na normalizaci máme s Pavlem Keřkovským (Zapomněli jsme, co nás ubíjelo, Protestant 5/2008), naproti tomu mě zaujalo, jak odlišně některé hodnotíme. Pamatuji si například, že k normalizační honoraci politické, ale i herecké jsem měl takovou nechuť, že jsem v době vzniku seriálu neviděl ani jeden díl Nemocnice na kraji města. Nemusel jsem si to zakazovat, štítivost přišla sama. Z Třiceti případů majora Zemana jsem viděl jeden – hanobící Plastiky a Svatopluka Karáska. Ten jsem vidět chtěl jako svého druhu politickou aktualitu, týkající se lidí, jež jsem obdivoval. Pro několik blízkých přátel to bylo podobně – v tomto smyslu – zajímavé, ale i bolestné, takže jsme uspořádali společné sledování v nějaké hospodě. S přáteli se to sneslo lépe.
Nepřeceňoval bych ovšem, že i někteří pracovníci nemocnice, kde Pavel Keřkovský tehdy pracoval, se o Nemocnici vyjadřovali s odporem. Pamatuji si z téže doby, že hovory o seriálu byly časté i v olomoucké továrně, kde jsem pracoval já, ale každý hovor se slušelo začít nějak na způsob „včera jsem náhodou zapnul televizu…“ nebo „děcka pustily televizu, tak už jsem se taky díval…“. Nebyl to vždycky projev občanské uvědomělosti; v něčem se to podobalo dnešním polotajným čtenářům bulváru, kteří se rádi moralistně vyjadřují o životosprávě dnešní honorace politické, ale i herecké – a přitom látku k moralizování čerpají z každodenní četby barevného svinstva. Podobně se mi vybavuje milá a moudrá paní v jednom z domů, kde jsem působil jako domovník. Občas mě pozvala na kávu, a když ke mně získala důvěru, vyprávěla mi o své dceři, tehdy už v exilu, která strávila dlouhé roky mládí v komunistických vězeních, odsouzená jen za to, že neudala spolužáka chystajícího se utéci na Západ. Tatáž paní mi jednou vyrazila dech: těší se prý na večer, protože bude další Major Zeman… U ní to nebyl ani projev senility, ani kolaborace; myslím, že je nutné se smířit s tím, že někteří lidé dějinné souvislosti neprožívají tak silně jako P. Keřkovský nebo pisatel těchto řádků. S pokusem o útěšný humor, ale i vážně bych dodal otázku: Nejsou i oni potřební jako stabilizující živel? Nepodobal by se náš svět Čapkově Továrně na Absolutno, kdyby pro všechny byla politika a dějiny takovou vášní, jakou jsou asi pro většinu čtenářské obce Protestanta (včetně mě)?
Ostatně myslím, že vlna pohoršení, která se před pár lety zvedla v souvislosti s reprízováním zemanovského seriálu, byla spíše mediální a že jeho opětovné uvedení z nikoho obdivovatele SNB a zejména Státní bezpečnosti neudělalo; citlivějšího mladšího diváka mohl seriál myslím jen utvrdit v tom, že normalizace byla blbá i krutá. A pokud jde o obecnější dnešní přijetí? Je to smutné, ale lidské, lidské i když smutné: Kolik z nás myslí při sledování protektorátních komedií třeba na to, že sleduje herecký sbor již arizovaný?
Už jen pár poznámek: Také považuji „komunistický socialismus“ nebo „socialismus s lidskou tváří“ za slepé uličky, anebo řekněme cesty vedoucí jinam, než si představovali jejich aktéři, a ačkoliv se cítím lépe v parlamentní demokracii a prostředí svobodného trhu, nejsem si docela jist, že jednou, za dvacet, za padesát let, se nebude někdo povýšeně smát nám, třeba (nevíme, co jednou ohrozí, případně zničí a zesměšní náš dnešek) po zhroucení světových trhů, po nečekané pandemii, po světové ekologické katastrofě, po opětovném vypuknutí evropských nacionalismů a rozpadu EU: Čemu oni to tenkrát věřili! Jak oni si mysleli, že už vědí!
V tomto smyslu souhlasím s Pavlem Keřkovským, že se „neorientujeme ani v přítomnosti“. Už méně jsem si jist větou „Nevíme, co si myslet o islámu, zda nás ohrožuje, nebo ne.“ S tím, že by většina z nás studovala islám, přece nelze počítat. A pokud jde o politický a historický ohled, přiznám se, že dosud nevím, ani co si mám – v tomto smyslu – myslet o tom velkém monoteistickém náboženství, na jehož půdě vyrostly dosud nejvražednější režimy v dějinách lidstva, o náboženství starším než islám. Že to už bylo dávno a že jsme se s tím vyrovnali? To přece lze tvrdit nanejvýš jako naději, ale ne jistotu. Kritizovat obecně, že nevíme, co si myslet o islámu – to myslím znamená klást na člověka (nejen na Čecha, křesťana, občana…) větší požadavky, než byl kdy v dějinách s to unést.