Přijďte, uvidíte zázraky, uslyšíte slovo Boží!!!
Plakát, který to oznamoval, byl sice nenápadný, ale mě zaujal víc než ty ostatní. Byl výmluvnější než s ty, které volky nevolky slibovaly méně. A dost možná, že zapůsobila i ta sentimentální vzpomínka na suverénně vystupujícího pána, červenozlatě a strakatě skvostně oděného. Stál tam – bylo mi tehdy tuším sedm – u vchodu do obrovského cirkusového stanu a mocným, mužně chraptivým hlasem pravil: „Jen rračte vstoupit, dámy a pánové! Jen rračte! U nás uvidíte, co jste ještě nikdy neviděli!“ Umí si někdo představit tu touhu jít tam dovnitř? S trochou úzkosti vejít do tajemného přítmí, nenápadně se vmáčknout mezi ostatní diváky a dívat se, dívat na to, jak se v osvětlené manéži děje, co jsem ještě nikdy neviděl. Jenže tenkrát to bylo jinak. Tenkrát jsem měl podstatně víc času, i nějaká ta koruna se dala vyškemrat od tatínka, zatímco tentokrát jsem to už zkrátka nestihl. Nevím tedy, jaký je to zážitek, když člověk slyší Boží slovo a přitom s očima i hubou dokořán vidí samé zázraky, jeden přes druhý. Jen rračte!
Přiznávám, že jsem byl i poněkud zaskočen. Pozvání slyšet Boží slovo jsem v této souvislosti viděl poprvé. (Nezvyk.) Přiznávám také, že souvislost takového pozvání se mi vždycky jevila méně lákavá. Setkání s Božím slovem jsem neznal jako zábavu srovnatelnou s vytouženou podívanou. Boží slovo jsem chápal jako podnět k tomu, aby se člověk zastavil a nově rozhodl k novému myšlení a novému jednání. Býval jsem přitom sám v sobě dost nejistý a nespokojený. Neměl jsem myslím ani jednou příležitost připadat si jako spotřebitel hodnotné zábavy, který si dnes přišel na své. Vím, že Ježíš Kristus v tomto světě dává oznamovat svou milost, a vím, že je to oznámení o čemsi náročném a nesnadno zvládnutelném. Myslím, že kdybych si směl vybírat mezi pohledem na zázraky a nasloucháním Božímu slovu, raději bych věřil vlastním očím, než se rozhodoval mezi vírou a nevěrou, přijetím anebo odmítnutím toho, co slyším.
Co bych asi prožil, kdybych se tím výmluvným plakátem býval dal získat? Tuším, že to byla velkolepá podívaná. Nevím, zda účastníkům při ní bylo umožněno přiblížit se zázraku setkání s tím, na němž „nic nebylo viděti toho, proč bychom ho žádostivi byli“, jak kdysi tvrdil prorok o Pánu Kristu. V období rozvoje podnikatelské činnosti by jistě nebylo pravdivé, kdybych zastíral, že výroba podívané – rozumějte dobře: náboženské podívané se všemi myslitelnými druhy zázraků – je provotřídní byznys. Leč jak vysvětlit podnikatelům, že z ukřižování pro naše hříchy a vzkříšení pro naše ospravedlnění nelze udělat show? Asi se mi takové vysvětlení nepodaří, takže, až bude zas řeč o Božím slovu a zázracích, budeme mluvit každý o něčem jiném. Další, tentokrát jistě větší a barevnější plakáty nabídnou I vám, vážení diváci, pohled do blaženého nadpřirozena, do nadsvěta zvukových i světelných efektů; zavedou vás mezi lidi, se kterými budete okoušet nebeské radosti. Jistě nechcete, aby vás místo toho někdo otravoval úvahami o zázraku setkání s pravdou, o svobodě a radosti pokání, o blahoslavenství těch, kdo neviděli a uvěřili, nebo dokonce o naději v úzkosti. Co tedy s vírou, která není ze spatření zázraků, ale ze slyšení? Ta v tom byznysu nevynáší, nikdo ji neprodá a nekoupí. Těžko na tom co změním. Asi to tak zůstane – podnikatelé budou nabízet zázraky, já si budu dělat starosti o to, co jsem neuviděl.