Když jsem sledoval přenos mše svaté z Letenské pláně a naslouchal slovům vyznání víry, vytanul mi na mysli spor, který utváření tohoto vyznání provázel – spor o „filioque“. Spor o jedno slůvko, spor, který signalizoval vzrůstající odcizení západního a východního křesťanstva, spor typický pro dobu, která si ještě byla vědoma závažnosti slov i slůvek, spor kvůli Pravdě. Jedním z argumentů těch, kteří toto slůvko odmítali z vyznání víry vypustit, bylo i evangelijní čtení, které jsme z Letné slyšeli: o vzkříšeném Kristu, který je překvapivé přítomen uzamčenému společenství svých učedníků. (J 20,19–23) Když pak papež začal na tento text kázat, přepadla mne lítost, že se „Svatý Otec“ tomuto evangeliu nevěnoval se stejnou odpovědností, jako církevní otcové nicejsko-cařihradskému vyznání. V tom evangelijním oddílu totiž doslova stojí: „Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny.“ (Český misál, str. 221)
Papež Jan Pavel II. přijel do Československa dveřmi otevřenými, přes hranice drátů zbavené. To je skutečnost, která v člověku zajisté vyvolává radost, a snad i vděčnost. Není však pravda, že se dveře otevřely a mohl vstoupit Kristus. Evangelijní čtení nemluví o nepřátelích Ježíše Krista, kteří by měli strach z jeho díla, a proto zadrátovali své poddané lží, šikanováním, pronásledováním, ale mluví o křesťanech, jejichž srdce spoutal strach, o křesťanech, kteří žijí bez naděje, protože ty nepříznivé vnější překážky, nepříznivý status quo, přemohly jejich víru. Vzkříšený Ježíš právě toto společenství – které má nahnáno tak, že už nic nečeká a raději se zamkne – zbavuje strachu, dává mu svůj pokoj. A toto vnitřně upevněné společenství pak vyšle sloužit a zvěstovat do veskrze nepříznivých poměrů – tam, kde se setkají s nepřátelstvím etablované ideologie a s totalitním nárokem kultu římského císaře.
Tváří v tvář tomuto evangelijnímu čtení není na místě radost prýštící jen z toho, že poměry zase církvi přejí. Tváří v tvář této zvěsti má církev – a to právě uprostřed nenadále svobodných poměrů – vyznat svůj strach, nedůvěru a nevěru. Ač se hlásí k jedinému Pánu – k tornu, o němž svědčí velikonoce – poklonkovala v malém i velkém pánu jinému. Ač naslouchala každoročně zvěsti vpravdě osvobozující, přece žila dál za dveřmi, které uzamykal na několik západů strach z těch, kdo zvítězili po únoru 1948.
Na druhé straně nelze opomenout svědectví, často draze zaplacená, která vydali ti, kdo se nároku totalitní šelmy dokázali vzepřít; svědectví, která mnohé naše nevěřící bližní dokázala věrohodně upozornit na zdroje života pravdivého, ryzího, spravedlivého. Nemají-li ovšem právě naši nevěřící spoluobčané nabýt dojmu, že podzimní převrat uprostranil tomu, že se křesťanské ideály budou prosazovat podobným způsobem, jakým předchozí režim hustil do lidí svou ideologii, nemá-li pozvání k víře, lásce a naději znít jako pokrytecká fráze, musí církev umět vyznat svou vinu: ustrašenost, dvojakost, nedůvěru. Vyznat vinu – to je přece cosi bytostně křesťanského. A církev, která vyznává svou zpronevěru, přece i své okolí odkazuje na zdroj síly k novým počátkům, navzdory všem selháním.