Neslyšel jsem brněnskou vzpomínku Milana Hájka, tehdy synodního seniora. Bylo to při vystoupení sboru Canticum sacrum, v němž zpívali mladí lidé staré latinské písně a žalmy. Vedla je sestra Tomšová, která k nám přišla z Estonska a brzy velmi mladá zemřela.
Milan Hájek prý vzpomínal na válečné Brno, na výstřely z Kounicových kolejí, na ohrožení při náletech a bojích o Brno, na blízkost smrti. Všechno, co slyšel před válkou i ve škole, všechny hodnoty humanity, demokracie, pravda, která vítězí, spravedlnost pro všechny, masarykovská ušlechtilost – to vše padlo, nemělo to sílu, neplatilo to.
V té době se mu stalo útočištěm biblicky zaměřené sdružení evangelického sboru, kde se zpívaly hlavně,žalmy. Jak ho potěšili nyní pěkní mladí lidé, kteří opět pečlivě nacvičují žalmy podle klasických nápěvů!
Jak docela jinak jsem se setkal se žalmy já. Měli jsme je spolu s Novým zákonem svázané ve školním vydání, ale mnoho jsem jim nerozuměl, až na několik žalmů vykládaných a memorovaných při náboženství a v Nedělní škole.
Při procesu odbojové skupiny, v níž byl můj otec, na jaře 1943 vzal pan Bohumil Truksa na sebe obvinění svých druhů, dostal trest smrti a po příslušné době byl popraven.
Z cely smrti psal domů, aby se o něho nebáli, „že ho Šimsa naučil na Karláku zpaměti několika žalmům.“
Byl to masarykovsky orientovaný národní socialista, poštovský odborář. Svou činnost chápal jako povinnost, jako boj za svobodu národa, za demokracii, za sociální spravedlnost, za pravdu, která vítězí jen s naší pomocí. Jako pokrokář se naučil žalmy až ve vězení Gestapa na Karlově náměstí v Praze. A když pak čekal na smrt, tu cítil, že hodnoty, za které bojoval, jsou předposlední a že už nemají tu sílu ho vyprovodit na poslední cestu. Žalmy ano.
Pro jednoho jsou žalmy a evangelium útočištěm, v němž už člověk nemusí za spravedlnost pro druhé, za pravdu a demokracii bojovat. A druhý za to vše bojuje a na konci jeho zápasu ho čekají – žalmy.
Když jsem seděl v těch Bohunicích, bušil jednoho dne na bránu věznice svou překladatelskou pěstičkou Milan Hájek. Dožadoval se přístupu k veliteli věznice s moderním překladem čtyř evangelií a žalmů v aktovce. Pro mne.
Samozřejmě, že ho k veliteli nepustili. Poslal obě knížky poštou. Jednoho dne mne k veliteli volali a jako obvykle neřekli proč. Všichni předpokládali, že bude se mnou zle a že to bude nejméně díra.
Pan velitel mě informoval o dopisu synodního seniora s tím, že mi knihy nebudou vydány, ale uloženy k osobním věcem. Nepodařilo se mi toto rozhodnutí, k němuž nebylo opravného prostředku, nijak zpochybnit.
Byl jsem však stejné u vytržení, že v dějinách naši církve konal synodní senior jednou svou povinnost. A ke všemu ta kombinace čtyř evangelií a žalmů!
Na dotaz velitelův, zda něco nepotřebuji, jsem řekl, že potřebuji nové tepláky a pantofle. Tepláky jsem dostal namístě a vracel se na celu jako vítěz. Všichni žasli, dozorci, pan referent, spoluvězni. Pan referent mi ovšem odebral po tom rozhodnutí náčelníka Čtyři evangelia, která mi Milena poslala s učebnicí angličtiny a z kterých jsem četl i předčítal osmnáct dní.
A za chvíli se otevřelo s rachotem okénko a dovnitř vletěly – nové pantofle!
A v těch žalmech jsem si při eskortě a hlavně na té Pankráci, nerušeně početl.