I. Židovské pojetí
Zákon (hebrejsky Tóra, doslova „ukazatel, naučení“) je pojem, který v židovství představuje Bohem darovanou základnu, na niž je Božímu lidu dáno vystupovat a naplňovat své jedinečné poslání. Toto slovo má ve Starém zákoně a v pozdější židovské tradici mnoho významových rovin: sahá od jednoho z mnoha Hospodinových přikázání až po jejich součet a je jakýmsi jejich principem, společným jmenovatelem. Pobiblické židovství rozlišuje mezi Tórou písemnou (naším Starým zákonem) a Tórou ústní (s onou první se doplňujícím bohatstvím tradic, které budou mj. směrodatné právě při výkladu Tóry písemné). Ve svých úvahách o úloze Tóry dospívá rabínské židovství k představě Tóry jakožto základu stvoření (midraš Genesis raba 1,8: Stavitel sice potřebuje ke stavbě šest věcí…, nejprve ale potřebuje míru… Tak byla Tóra dřív než těchto šest základních věcí), jakožto vyjádření Božího nejvlastnějšího úmyslu. Adresátem tohoto Božího vyjádření je lid Izraele; stává se jím z Boží milosti, vyvolen k úkolu jít cestou Zákona a vědom si toho, o jakou jde výsadu: Plnit, Bože můj, tvou vůli je mým přáním, tvůj zákon mám ve svém nitru (Ž 40,5). V tomto smyslu je Zákon věcí mezi Hospodinem a jeho lidem, beroucím na sebe jho nebeského království (BT, B’rachot 13b). Současně je však patrná provizornost této situace: Den co den vychází z hory Choreb Boží ozvěna, volá a praví: Jaká škoda, že tvorstvo pohrdá Tórou! Neboť každý, kdo se nezabývá Tórou, je nazván vyvrhel (Avot 6,2). V průběhu prvních staletí n. l. ovšem vykrystalizovala představa tzv. 7 noemovských přikázání (přikázání určených synům Noeho, tedy „nežidovskému“ lidstvu: dbát o spravedlnost, vystříhat se smilstva, rouhání a modloslužby, prolévání krve, krádeží a konzumace masa z nezabitého zvířete) jako jakéhosi minimálního programu pro pronárody.
II. Křesťanské pojetí
Východiskem křesťanského pojetí je zvěst Ježíše Krista o nadcházejícím Božím království, přičemž rozhodující role přitom patří právě tomuto Ježíši, ukřižovanému a vzkříšenému. V Ježíšově pojetí je příchod Božího království něco tak nového a naléhavého, obracejícího se ke každému, že ve srovnání s tím bledne naléhavost jednotlivých ustanovení Zákona. Pod dojmem konfliktu se Židy, resp. jejich neochoty vzdát se ve jménu nového kriteria svých dosavadních tradic, došlo k tomu, že se křesťanství především vůči židovství vymezuje jako náboženství víry proti náboženství skutků, jakožto evangelium proti Zákonu. Podstatnou roli zde sehrál apoštol Pavel, jemuž šlo v polemice s židokřesťany o to, aby uhájil bezpodmínečnou platnost evangelia i pro pohany (Ř 10,12: Není rozdílu mezi Židem a Řekem: Vždyť je jeden a tentýž Pán, štědrý ke všem, kdo ho vzývají). Odmítá proto vidět v ustanoveních Zákona cestu ke spáse. Zákon se naopak stává zosobněním cesty, která Kristovo dílo spásy odmítá vírou přijmout. Kristovo dílo jako nejvlastnější Boží úmysl vyjadřuje Církev učením o Kristově preexistenci (…zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem… Nicejsko-cařihradské vyznání).
Na takto vyrýsované frontě pak v 16. století zaujala pozici reformace: V polemice s těmi důrazy v římské církvi, které cestu ke spáse propletly souborem povinností, prohlašuje Luther v duchu Pavlově: Neboť víra je právě proto tím nejvyšším skutkem a zůstává jím a zahlazuje naše každodenní hříchy, že nepřipouští pochybnosti o tom, že je ti Pán Bůh nakloněn, že takové každodenní klopýtání a všechnu naši křehkost přehlíží… Proto se tedy víra nezačíná zbožnými skutky; ty ji také ani nedělají, ta musí pramenit a téci z krve, z ran a ze smrti Kristovy (Martin Luther: O dobrých skutcích, 46–47). Luther čte Bibli tak, aby vynikl dosah Kristovy oběti (pouhou milostí) i víra jako jedině přiměřená odpověď člověka (pouhou věrou). Patří ke smutným skutečnostem církevních dějin, že tento důraz nedokázal vyslovit bez nenávistného vymezení se vůči Židům.
III. Jedna cesta?
Události tohoto století ukázaly v děsivém zvětšení, jak neblahý byl rozchod církve a synagogy spojený se sepětím církve a moci. Šoá, záhuba Židů provedená na území kdysi křesťanské Evropy, znamená otazník nad církví, která se odtrhla od svých židovských kořenů. Mnozí křesťané se proto dnes na tyto kořeny rozpomínají. Tento jedině možný pohyb je umocněn také krizí, v níž se ocitlo zvěstování církve tam, kde se evangelium zredukovalo na mlácení laciné milosti.
Někteří křesťané hledají oživení své víry v tom, že se chápou mnoha židovských zvyků tak, jak v židovství uzrály během staletí. Jako hrozinky z koláče vyzobávají to, co je součástí smysluplného celku, takže jejich konání připomíná spíše maškarní ples. Je zřejmé, že tím chtějí překlenout ono neblahé rozdělení, ocitají se ale v povážlivé blízkosti těch, kteří se v dějinách chápali židovského dědictví s tím, že právě/pouze oni jsou pravý Izrael.
V biblickém podání je jedinečnost Židů, Hospodinova lidu, nepochybnou, byť tajemnou skutečností. Tato jedinečnost se v židovství projevuje v pojetí Tóry, Zákona, jako programu smysluplné cesty. Křesťany pozval na cestu vstříc Božímu království Ježíš, proto budou křesťané do světa víry a její Knihy, Bible, vstupovat v jeho stopách (Za pravidlo tedy dobrých skutků nemáme nic jiného než zákon Boží a evangelium Kristovo a příklad života Kristova, Bratrské vyznání, VII,2b). Nestávají se tím Židy a tuto distanci od Hospodinova „prvního“ lidu by měli vydržet. Zůstanou vně obřízky, vně plnosti prožitku šabatu i mimo dosah stravovacích předpisů. Křtem připojeni k dílu Kristovu půjdou jeho cestou vstříc Božímu království. Není to málo, je to ale místy jinudy, než kudy ukazuje Tóra. Jako když se jde sice k témuž cíli, ale ze dvou různých míst.