Začátek křesťanství

Číslo

Ocitli jsme se v situaci duchovní nouze. Touto větou začíná provolání směřující k židovským obcím. Míří však též do našich srdcí, do jaké míry obřezaných, to se poměrně záhy ukáže. Uvidíme, zdali jimi dokážeme přemýšlet o určitých novozákonních nesourodostech (zmiňovaných, resp. citovaných v onom prohlášení), které když přehlížíme, dopouštíme se tím znečišťování sebe samých a především tím dáváme na srozuměnou, že naše „včasné“ snahy o křesťansko-židovský dialog není třeba brát vážně.

Tři lidé, kteří se pokusili stopovat kořeny antijudaismu, spočinuli na půdě Nového zákona. To, s čím přišli a co nám předkládají, je dostatečně silnou výzvou pro biblisty (zvláště pak novozákoníky), pro systematické theology, kteří by zde mohli pomoci najít řešení tohoto na výsost praktického problému. Je to výzva prakticky pro všechny theology i vzdělané laiky, kteří by si neměli dovolit ji ignorovat. V této situaci by to byl příliš velký přepych.

Doufáme, že je zcela jasné a není tudíž žádného sporu o tom, že bible „nespadla z nebe“ a že „Boží slovo“ není v bibli, ale „za ní“. Znamená to, že vůči bibli je možné zaujmout i kritické stanovisko, ba někdy je to přímo i nutné, a znamená to také, že je možné, po předchozím pečlivém studiu, i něco z bible prohlásit za „dobově podmíněné“ a nebo to též přímo odmítnout. To však neznamená (už slyšíme ty výtky) hned zásahy do kánonu, cenzuru či zákaz čtení podobných pasáží. Předpokládá to však rozmluvy o těchto pasážích, kde budou uváděny důvody, které vysvětlí, proč jsou dobově podmíněné nebo vůbec nevhodné. Celá causa však zůstane vždy otevřena dalším diskusím.

Na podobném principu, na který jsme zde poukázali ve spojitosti s biblí, je založen i vztah člověka ke křesťanským dogmatům. Jsou to „jen“ lidská díla, byť inspirovaná Duchem, jak věříme. Boží pravda však rovněž není „v nich“, ale „za nimi“. Potom můžeme říci, jeli tomu skutečně tak, že část křesťanské tradice včetně bible je zasažena více či méně skrytým antijudaismem (o čemž jsme přesvědčeni), pak je zapotřebí a zcela namístě celou věc otevřít a nechat projít diskusí. Podotýkáme, že o toto se zmíněné prohlášení pokusilo a my mu tímto vyjadřujeme svou podporu. Neboť si myslíme, že křesťanství má být založeno na otevřenosti a odvaze k Pravdě, kterou nevlastní, ale za kterou je neustále připraveno se vydat, byť by cena byla vysoká, byť se muselo sahat na tradice. V tomto pohledu křesťanství jako by začínalo stále znovu a znovu. Jako možnost jednoho z dalších takovýchto „začátků“ chápeme i zmíněné prohlášení (též proto jsme zvolili i tento název).

Na samý závěr bychom chtěli učinit jen krátkou poznámku k článku Pavla Rejchrta z Protestanta 10/97 „Konec křesťanství“, který je reakcí na prohlášení námi zmiňované. Autor Bohu žel nepochopil smysl této výzvy, který tkvěl v pokusu o otevření rozhovoru o věcech nanejvýš palčivých a aktuálních. Samotná problematika antijudaismu jím nebyla vzata dost vážně. Ve svém článku používá starý a osvědčený recept. Balabána, Tydlitátovou a Blahu sám postaví do posice vlastníků pravdy, kteří jejím hlásáním chtějí zbourat evangelium a tím i „starou víru“, aby nakonec sám mohl svou kritikou dokazovat, jak neúnosné a zcestné je držení této posice. Není třeba dodávat, že se jedná o posici zcela smyšlenou. Nemůžeme nezmínit větu z počátku druhého odstavce Rejchrtova článku, která zní: Proto mne velice rmoutí, že autoři, kteří se přes všechno, co napsali, odvažují nazývat křesťany… Toto je nehoráznost, za kterou se slušný člověk omlouvá, pokud se jí ovšem (věřme, že v momentálním výpadku své slušnosti) dopustí. Jestliže autor bez ostychu použije tato slova, potom se musíme dotázat: Pavle Rejchrte, víte, co jste vlastně napsal?