Je neomylný:
s klidem rozhoduje o úderech a míčích,
o zásazích a chybách, o tom, co se smí a co je faul.
Říká nám, kdy jsme ve hře a kdy mimo hru.
Každý z nás touží po jeho přízni.
Každý má svého protivníka, každý své oblíbené mužstvo.
Nepotřebujeme jen velké šiky pálkovačů,
ale i pomoc boží.
A on je Bůh. Zbožňujeme ho,
když svými slovy potěší naše fandovské oči.
Jak se ale jeho spravedlnost přikloní na druhou stranu,
zuříme, řveme a voláme po jeho krvi.
Kdyby to šlo, chtěli bychom ho špehovat, až půjde domů
po hemživých náměstích, alejemi, předměstími a uličkami,
přikrást se k němu odzadu a zabít – bác ho! –
lahví od sodovky. Vždycky zabíjíme Boha.
A poněvadž na něho nemůžeme, spokojíme se
s vraždou v myšlenkách a s výkřiky:
Hanba! Fuj! Mrkev! Kupte mu brejle!
Takovej slepejš!
Hra ale pokračuje
podle pravidel, která on hájí
očima, rukama a oznámením rozhodnutí.
Každá hra má zvláštní zákony,
každá vlastní průběh a děj,
a ten, kdo rozhoduje o kritických zvratech,
je osamělý muž, muž bez domova,
prorok neuctívaný ve své vlasti.
Sedíme na hlavní tribuně a sledujeme,
jak domácí prohrávají srdcervoucími ranami vedle,
nadáváme mu, proklínáme ho – osamělého člověka –
civíme na něho: je oblečen v černém jako soudce,
obličej má zakrytý drátěnou ochrannou kuklou
a za tou jsou pevné a moudré oči;
máme strach, známe konečný výsledek
a nejsme s to odvrátit jistou porážku.
Sedíme a přihlížíme v zlověstném tichu.
Nenávidíme ho, poněvadž všecko, co říká, je pravda.
Přeložil Jan Zábrana