Jiří byl znalec. Znal toho opravdu hodně. Když už se zdálo, že život poznal, vrhl se do něj znovu – proto, aby mohl vyznat, že se v něm nevyzná.
Já jsem s ním nemohl hovořit. Mohl jsem mu naslouchat a dbát na to, aby se nepřerušila nit jeho hovoru, vždyť právě ta tenká nit byla tím nejpodstatnějším. Byl jedním z našich předních filosofů, čerpal z Husserla, Heideggera, Finka a Patočky, měl fenomenální paměť a schopnost sdělovat i sdílet se. Spolu se svou ženou Danou a jejich šesti dětmi otevřeli svůj byt v Ječné ulici různým běžencům, nešťastným z doby, v které nám – na počátku 70. let v Čechách – bylo dáno žít. Jejich byt se stal mnoha lidem denním i nočním asylem, centrem první pomoci, útočištěm.
Jiří měl přezdívku Starej. Říká se, že v cikánských komunitách rozhoduje o úrovni celého společenství jejich předák, který požívá přirozenou autoritu, a tím celý rod stmeluje. Tak i náš Starej formoval pražský underground, který měl duchovní dimenzi. V Ječné se objevovali staří přátelé „Starýho“ – Jan Sokol, Láďa Hejdánek, Zbyněk Hejda, Bonaventura Bouše a další, oni přednášeli a my jsme si odnášeli.
Odnášeli jsme si to společně. Vypověděli jsme bolševikovi poslušnost, bylo to těžká doba, ale ve vnitřním semknutí se to dalo snášet, byla v tom všem i radost a kouzlo přátelství poznaného v nouzi. „Starej“ byl skvělej, učil nás, ale učil se i od nás, jak čelit atakům tupé moci. Já jsem s Jiřím nejraději mluvil o víře – rozjel jsem ho dotazem a pak jsem raději ani nedutal. Radoval se jako dítě. Nedá se říci, že by svůj život zvládnul, ale o to snad ani nejde. Hodně lidem se stal blízkým a bližním – a o to snad jde. Já jsem vděčný, že jsem mohl být jedním z nich.