Z redakční pošty

Číslo

Ad: Politici podporují kubánský disent

(Prot 1/03)

V předcházejících číslech jsme otiskli několik textů, jejichž autoři kritizují kubánský režim. Vyjádřili jsme tím i názor naší redakce, že informace z disentu poskytují o podstatě tohoto režimu pravdivý obraz – mimo jiné i proto, že jsou prověřeny osobním rizikem. Následující reakci otiskujeme spíše jako svědectví, že určité typy postojů nacházejí stále nové nositele.

Loni jsem strávil měsíc cestováním po Kubě, kde jsem se nepohyboval po vyhlášených turistických letoviscích, ale mezi obyčejnými lidmi stopem po celé Kubě. Měl jsem možnost poznat jejich každodenní život. Jako křesťan jsem se zajímal o jejich náboženský život, zvyky, politické názory a pod. Oficiální statistiky uvádějí, že Kubánci jsou ze 47 % katolíci, 4 % protestanté, 2 % afroameričtí spiritisté a zbytek ateisté. Sám bych asi ještě k prvním třem skupinám nějaké to procento přidal.

Na celém článku mě nejvíc udivuje jeho jednostrannost, a tím pádem neobjektivita, jelikož vychází zřejmě pouze z informací disentu. Kubánský disent neusiluje o opravdové demokratické reformy na Kubě, je vyloženě proamerický, a proto protisocialistický, podporovaný z Miami, kde žije největší část kubánského exilu. Tato komunita, kterou tvoří bývalí plantážníci či jejich potomci, fabrikanti a stoupenci diktátora Batisty, je velmi bohatá, nebo kontroluje celý obchod s kokainem z Latinské Ameriky do USA, který se děje s přimhouřeným okem vlády USA. Z těchto peněz jsou financovány všechny projekty disentu na ostrově. Podle hesla, co je proti socialismu, to vše se hodí do krámu.

Sám jsem se přesvědčil o tom, že asi 80 % Kubánců je jednoznačně prosocialisticky smýšlejících a stojí za svým revolučním symbolem. Není náhoda, že obrazy Fidela nebo Che jsou vedle svatých obrázků a obrázků papeže v mnoha katolických rodinách, stejně jako na domácích oltářích afroameričanů či v domech protestantů. Řidiči běžně mívají v kabinách obrázky svatých, růžence i fotografie revolucionářů. Bohoslužby v kostelích jsou plné lidí. Po bohoslužbách lidé běžně na ulicích tancují a zpívají do noci náboženské písně, kde ústřední postavou je Mi seňor Cristo.

Náboženské společnosti jezdí na zájezdy po svatých místech, poutích svých komunit (táborů), kde se starají o děti z dětských domovů, tělesně a duševně postižené, vydávají svoji literaturu i propagandu. Také jsem navštívil katolickou mateřskou školku.

Od Češek, které žijí na Kubě, jsem se dozvěděl, že Vánoce a Velikonoce se na Kubě slavily vždy a nikdo za to nebyl diskriminován, jak uváděla naše média.

Myslím si, že na Kubě má církev zrovna tolik prostoru, kolik potřebuje. Nejsem zastáncem její politizace a bojů o majetky, jak je tomu u nás. Církve by ale neměly mlčet k ekonomické blokádě vůči Kubě, která brání jejímu hospodářství a postihuje všechny Kubánce bez rozdílu. Kdyby zmizela ekonomická blokáda Kuby, zoufale udržovaná USA a státy „nových přátel z nové Evropy“, postupně by zmizeli z Kuby i protisocialističtí disidenti, lákající na sebe pozornost především mladých lidí katalogy velkých obchodních domů s ukázkami západního zboží, konzumu a hudebními nahrávkami s dovětkem, že tohle všechno budou všichni mít, až padne socialismus. Možná si pak budou moci koupit spotřební elektroniku, ale nebudou mít příděly základních potravin a potřeb, lékařskou péči zdarma, ve městech i na venkově lékařské ambulance otevřené 24 hod., rovný přístup ke vzdělání.

Proč církve mlčí o situaci jinde v Latinské Americe, Africe, ale např. i v Rumunsku, kde umírají nenajezené děti na ulicích hlady (na Kubě jsem smrt hlady neviděl). Na Kubě chodí děti čisté, najezené do školy, což jinde není vidět tak často.

Kdyby dnes Kristus chodil po zemi, tak by se jeho kázání více podobalo projevům latinskoamerických revolucionářů než současných západních liberálních cifršpionů. Zde by opravdu církve mlčet neměly.

Mutišov u Slavonic