Z redakční pošty 5/2007

Číslo

Ještě k lidským právům

V Protestantu 3/07 jsem poměrně stručně reagoval na předchozí gruntovní článek Miloše Rejchrta o lidských právech. Nadhodil jsem tam otázku, zda kategorie aprioristicky chápaných lidských práv je kristovská, či zda Ježíš naopak nestavěl mezilidské vztahy na východiscích podstatně jiných. Jak se odvažuji dovodit z Evangelií.

V Protestantu 4/07 mi odpovídá Pavel Keřkovský obsáhlejším poučením biblicko-historicko-právním, ve kterém nechybí ani odsudivé odkazy na spřízněnost mé otázky s marxismem a socialismem. Kapitalismus a tržní ekonomika mu jsou zřejmě bližší a bibličtější. Tohoto poučení si vážím, ale přesvědčilo mne především o své nepřesvědčivosti. Popisem historického vývoje, pružnou citací vhodných autorů i postupným posunem smyslu výroků lze nakonec zargumentovat mnohé. Včetně papežství, postmoderny i tržní ekonomiky.

Znám ledasco z problematiky života, organizace a řízení společnosti i církve. Zabývám se těmi otázkami téměř celý svůj dnes už dlouhý život. Ale právě proto se ptám, zda Ježíš nepoukazoval k něčemu zcela jinému, než co nejen naše obecná společnost, ale i naše církve proklamují a prosazují. A co by náš svět potřeboval a měl alespoň slyšet. A právě od církví.

Ilja Herold 12. 5. 2007

To snad ne

Celkem poučný článek Pavla Keřkovského s refrénem, že u lidských práv nejde o nějaké sobecké prosazování svých vlastních nápadů a potřeb na úkor druhých a že lidská práva neprosazují sobecké zájmy, nýbrž vyhlašují obdarovanost člověka důstojností, si autor znehodnotil úvodem, v němž přirovnává koncepci některých luterských teologů a Ilji Herolda k „socialistickému a marxistickému chápání lidských práv“. Svou smyšlenku zajišťuje relativizující poznámkou „v podstatě“. Přečetl jsem ze socialistické a marxistické literatury hodně, ale s takovým pojetím jsem se v ní nesetkal. Je ovšem pravda, že Keřkovského názor je spřízněný s novodobou „polemikou“ společenské spodiny z řad novinářů.

Keřkovský měl asi na mysli zpotvořenou interpretaci ze strany některých školských pedagogů. Od školních let jsem chápal z Marxe vycházející socialistické myšlení jako pokus doplnit individuální lidská a občanská práva právem na sdružování (spolčování), tj. o práva kolektivní, například odborová. Vždyť tato práva upírat chce i dnešní liberální individualistické myšlení a polemizuje i s existencí humanitárních seskupení, nevládních organizací a občanské právo omezuje na svobodu jít za čtyři roky k volbám a tam si vybrat z velmi úzkého výběru možností. Vždyť kandidáty určují neobyčejně malá seskupení politbyr stávajících stran. (I členů všech stran je asi jen asi 200 tisíc, z toho 100 tisíc má KSČM.)

Navíc, Paul Lafargue (1842–1911), manžel Marxovy dcery Laury, napsal slavnou studii „Právo na lenost“, která ovšem za vlády jedné strany nevycházela, aby „nekazila mládež“. Autor se v ní duchaplným způsobem pokouší rozšířit individuální práva občana i na právo na lenost.

Zajímalo by mne, čím by mohl Pavel Keřkovský svou troufalou konstrukci podepřít, vyloučí-li slaboduchou polemiku ze strany kritiků Charty. Mohl by například citovat jediný řádek z Karla Marxe, Bedřicha Engelse či Karla Kautského, který by jeho srovnání ospravedlnil?

Jan Šimsa