Vážená redakce,
s nemalým zájmem pročítám pokaždé Váš časopis a za dobu, po kterou jej odebírám, jsem tím stihl pohoršit již nejednoho svého katolického souvěrce. Díky za trefnost a občas i břitkost a vůbec možnost zajímavě nahlédnout do sousedního tábora či sousedovýma očima do svého.
Rád bych se krátce vyjádřil k apologii Jana Dusa proti kritice Petra Peňáze v Protestantu 9/1998. Nechci hovořit o Janu Sarkandrovi; spokojil jsem se s tím, že svatořečení kult světce sice potvrzuje a povyšuje, ale nenařizuje.
V Dusově replice mě překvapila argumentace svobodou svědomí (Mikuláš Sarkander byl nenávistný nepřítel svobody svědomí. … U nekatolíků nesignalizuje takový přístup ke katolíkům toleranci, nýbrž nezájem na svobodě a neseriózní přístup k dějinám.) Nejsem si totiž zcela jist, zda takový argument je možný. Má nepochybně velkou váhu dnes, ale máme důvod si myslet, že byl stejně závažný a že vůbec byl argumentem také v Sarkandrově době? Nemělo v očích tehdejších lidí větší důležitost zachování neporušené víry – prosím, vynechejme debaty, v této chvíli zavádějící, o tom, co to bylo a je – než svoboda či dokonce život jednotlivce? Dokážeme stanovit pořadí hodnot oné doby? Nevnáší Jan Dus pohled 20. století tam, kde pro pochopení motivů jednání a dynamiky historického děje působí rušivě, a nepřistupuje tak nakonec sám neseriózně k dějinám? – Samozřejmě si uvědomuji, že jinou věcí by bylo zhodnocení dobové reality z dnešního hlediska.
Na tuto otázku by měl odpovědět profesionální a velmi zkušený historik. To nejsem ani já, ani Petr Peňáz, který to o sobě přiznává, a – soudím dle repliky – ani Jan Dus. Prosím, uznáte-li to za vhodné, položte ji jménem čtenářů erudovaným specialistům.
Mnohokrát Vám děkuji za podnětné psaní a ze srdce přeji všechno dobré.
Pavel Černuška, Babice