Z redakční pošty

Číslo

Opravdu nebyla válka?

Milá sestro Fleischerová, ve Vaší úvaze k věci Mašínů a spol. (Protestant 1/11) je důležitá věta, že tehdy nebyla válka. Ale opravdu nebyla? Co bylo to vraždění, věznění a mučení „třídních nepřátel“, ve skutečnosti všech možných politických odpůrců, jako byla Milada Horáková, vyhánění sedláků z jejich statků atd.? To byla nevyhlášená, ale velmi krutá válka komunistické strany proti vlastnímu národu. Každá tyranie je válkou tyranů proti lidu.

Oč tehdy šlo? Naší země se pomocí svých agentů (Gottwaldova skupina) zmocnila zločinecká organizace s hlavním sídlem v Kremlu, vedená masovým vrahem Stalinem. K čemu potřebovali zdroje, které tak získali? K vedení tiché, nevyhlášené války proti svobodnému světu. Jejich cílem bylo podrobit si co největší část světa a ze všech lidí udělat poslušné nástroje své moci.

Atentát na Stalina – za „hlubokého míru“ – byl by to zločin? A což atentát na Gottwalda nebo jeho pohůnky, např. na vyšetřovatele StB? V nevyhlášené válce byli generálové, např. členové předsednictva ÚV KSČ, důstojníci i prostí vojáci, a těmi byli i příslušníci SNB, i když „to tak nemysleli“, měli své rodiny a třeba i nadávali na režim. Ve válce hrozí nebezpečí i civilistům a partyzáni všude zabíjeli ty, o kterých předpokládali, že by je udali. Válka je strašná, nutí bojovníky dělat ohavné věci – ale Mašínové s tou válkou nezačali a byla z jejich strany spravedlivá.

Někteří Češi a Slováci zvolili ozbrojený odboj, mnozí z nich zaplatili životem. My ostatní, pokud jsme neemigrovali, jsme byli válečnými zajatci, museli jsme sloužit novým pánům. I tím, že jsme poctivě konali svou práci, pomáhali jsme, byť nedobrovolně, rozmnožovat jejich majetek a moc. To říkáte správně. Mohli jsme odporovat? Někdo se raději uskrovnil a pracoval jen tolik, kolik opravdu musel, přičemž svoji energii věnoval rodině nebo jiným ušlechtilým zájmům. (Někdo také bez výčitek svědomí okrádal stát, protože věděl, že tím okrádá zločinnou vládu, ale o tom diskutujme jindy.) Mnozí učitelé učili děti svobodně myslet, ač byli placeni za to, aby je učili lhát a podřizovat se. Někteří podporovali rodiny uvězněných, někteří psali vlastní „zakázané“ myšlenky, jiní je rozepisovali na stroji a rozšiřovali. Někteří podporovali církve, i to byla forma odporu, o tom asi víte své. I přesto míváme pocit viny, že jsme nedělali dost. Možná nás z té nedostatečnosti Mašínové usvědčují, snad proto je tolik lidí proti nim.

Prosím, neodsuzujte Mašíny jako nezodpovědné dobrodruhy. Mnohá hodnověrná svědectví mluví pro ně, mohla jste je číst i v Protestantu. Jejich skutečné motivy nezná nikdo, možná jim ani sami plně nerozuměli, to je lidské. Brzy budou „na pravdě Boží“ – a my s nimi.

Pavel Říčan

Každý v tom jel trochu jinak

Paní Fleischerové z Čerčan píše pravdivě o tom, jak se chovala ona a s ní velká část Čechoslováků za komunismu, kdy sklánění hlavy ze strachu bylo obecně přijatelnou etickou normou a bojovat za svobodu nebylo správné, kdyby to někomu z těch, kdo svobodu potlačují, mělo ublížit. Je smutné, jak horlivě autorka dopisu zastává mentalitu otroků.

Nemohu proto souhlasit s jejím prohlašováním, že jsme v tom jeli všichni stejně. Právě naopak – každý na tom jel trochu jinak, každý se musel rozhodnout sám za sebe, do jaké míry bude s komunisty kolaborovat, nebo bude mluvit a jednat v souladu se svým svědomím či vírou. A jakou cenu je ochoten zaplatit za svou svobodu. Autorka dopisu reprezentuje názor lidí (není jich zřejmě málo!), pro které svoboda neznamená prakticky žádnou hodnotu.

Myslím, že ten, kdo tajně plakal nad smrtí Milady Horákové, nemá právo soudit toho, kdo se jejím vrahům postavil na odpor se zbraní v ruce. Pisatelce dopisu uniklo, že skupina bratří Mašínů bojovala za to, aby lidé jako ona nemuseli oplakávat nevinné oběti komunistů. Ještě horší a těžší je připustit si, že pod heslem Hlavně neubližovat svému tyranovi němě přikyvovali k jeho řádění. Slova zostouzení statečných by neměla zakrývat stud za vlastní slabost a zbabělost.

Martin Hrubeš