Blázni pro Krista
Výrok apoštola Pavla „my jsme blázni pro Krista, vy ovšem v Kristu rozumní“ (1 K 4,10) slyšel každý křesťan asi už mnohokrát. Málokoho však napadlo zrealizovat ideu bláznovství pro Krista v běžné životní praxi – a ještě vzácněji se ji někdo opravdu realizovat pokusil. Východ, jemuž se stejně nedostávalo citu pro míru jako se vyznačoval vášní pro důslednost a extrém, má v tomto ohledu oproti Západu prvenství. Zůstal-li na Západě blázen pro Krista František z Assisi zcela ojedinělou výjimkou, Východ zná bláznovství pro Krista, jurodivost, jako zcela regulérní typ svatosti, rovnomocný svatosti mučedníků, vyznavačů, mnichů, panen a dalších „v Kristu rozumných“.
Pod označením „jurodivý“ (ze staroruského „urod“, tj. mrzák, zrůda, člověk mimo normu – užívá se jako překlad řeckého „móros“ (termín novozákonní) nebo „salos“ (byzantský hagiografický titul), blázen – obvykle si představíme postavu v rozedraných cárech či vůbec nahou, někdy ověšenou řetězy, která systematicky vyvádí nepřístojnosti a obrací tradiční hodnoty naruby. A představujeme si správně – správně co do jevové formy. Jurodivý však není ani pomatenec, ani exhibicionista. Je to naopak člověk té nejvyšší duchovnosti, který záměrně volí tuto formu askeze, tuto podivnou cestu ke svatosti. Proč?
Novodobý ruský hagiograf Georgij Fedotov definuje podstatu jurodivosti trojnásobně:
1. Asketické popření sebeuspokojení, vždy nebezpečného pro klasickou mnišskou askezi. Předstírané šílenství nebo nemravnost, stavěná lidem na odiv – s cílem být od nich ponižován a tupen.
2. Poukazování na protiklad mezi hlubinou křesťanské pravdy a povrchním „zdravým smyslem“, morálním zákonem – s cílem vysmát se takto světu.
3. Služba světu skrze svérázné kázání, svéráznou evangelizaci, která se uskutečňuje ne slovem a ne skutkem, ale silou Ducha, duchovní mocí osobnosti, často se vyznačující i darem proroctví.
Svaté blázny znala už Byzanc a ruské texty o jurodivých jsou co do motivů velmi poplatné legendám o byzantských jurodivých Simeonu Salovi a Andreovi Salovi. Přesto však teprve na staré Rusi dosáhla jurodivost platnosti jevu celospolečenského významu: Jurodiví se stali přímo sociální vrstvou s velmi specifickou funkcí.
První světci, u nichž se objevuje motiv jurodivosti, se vyskytují už v Rusi kyjevské. O Isaakiji Pečorském či Avraamiji Smolenském praví životopisec, že se „někdy chovají jako blázni“ – vysvítá však, že se nejedná o barvité kejkle pozdějších jurodivých, ale že se tím míní spíš chudý a poutnický život, dobrovolné sociální ponížení. Lze tedy říci, že na počátku převládá ze tří vyjmenovaných znaků první – askeze, obrácená proti pýše samotného askety. O něco konkrétnější jsou zprávy u Prokopije Usťužského, který rozdává své jmění, toulá se po lesích, spí nahý na hnojišti a modlí se tajně v noci – a je za takové jednání arci stíhán a bit.
Zlatý věk jurodivosti však nastává v Moskvě 16. století. Z množství moskevských jurodivých je ovšem nejslavnější Vasilij Blažený (i toto označení je synonymem jurodivého: blažený a blázen je ve staré ruštině totéž). Legenda o něm vypráví, že zcela náhodou objevil svůj dar předvídání, ještě jako obuvnický učeň. Jeden zákazník si přál ušít boty, které by vydržely několik let, a Vasilij se začal chechtat. Na otázku po příčině vyhrkl, sám pro sebe neočekávaně: Zítra umřeš! – Což se i stalo. Vasilij odchází z učení i z domova a stává se jurodivým. Jeho život je plný provokací a bezmála divadelních výstupů: Vasilij hází kameny na domy zbožných a když se ho ptají proč, odpovídá, že kolem domů zbožných lidí obcházejí ďáblové a vztekají se, že nemohou dovnitř, a on hází po těch ďáblech. Vasilij hladí zdi nevěstinců a pláče – vysvětluje, že kolem domu stojí andělé, kteří nemohou dovnitř, a on pláče s těmi anděly. Předpovídá rovněž požár Moskvy. Kronika té doby o tom a o něm praví:
„Onoho roku seslal Bůh nejhroznější požár, který o den dříve předpověděl blažený Vasilij, jurodivý v Kristu, jenž chodil nahý. Z vlastní vůle nepoužíval oděvu a spokojoval se tím, čím bylo potaženo jeho tělo, neměl ani košili, neboť neznal stud podobně jako první stvořený před hříchem, zato byl oděn nevýslovnou duchovní dobrotou, jež ho činila krásným. Po mnoho let jako příklad bezmezné pokory snášel bolest a nouzi, bez reptání setrvával ve svém blouznění prodchnutém Boží moudrostí. V létě ho spalovalo slunce, v zimě krutý mráz. Vasilij Blažený míjel lidská obydlí, a jako by byl netělesný, mráz měl za teplo a oheň se ho nechytal. Boží milost ho hřála. Potají chodil v noci po Božích chrámech na modlení, protože brány kostelů se před ním samy otevíraly.“
Jeho hlavní úloha je však přímo politická. Moskevský stát se stihl během sta let stát z miniaturního knížectví územním gigantem a to spolu s pádem Konstantinopole – dosud uznávaného centra pravoslaví – do rukou Turků, způsobilo rychlý nárůst moskevského sebevědomí. Rusové se od počátku 16. století začínají cítit vyvoleným národem, novým Izraelem, novým světovým duchovním centrem. Nejpregnantnější výraz tomu dala známá koncepce „třetího Říma“ pskovského mnicha Filofeje: První Řím padl, protože porušil čistotu víry (hlavně povýšením papeže nad církev). Druhý Řím, tedy Konstantinopol, padl rovněž, protože na Florentském koncilu roku 1439 uzavřel unii s heretickými latiníky. Třetí Řím pak je Moskva, poslední skutečně pravoslavné carství, a jiného už nebude. V ruské pravoslavné církvi se začínají projevovat zřetelně nacionalistické a mesianistické tendence. Důležité podpory se jim dostává od prvního moskevského knížete, který si roku 1547 přisvojil titul cara, tedy císaře, míněno nástupce byzantských císařů, svrchovaného vladaře celého křesťanského světa – od Ivana Hrozného.
Ivan Hrozný, „nejpravoslavnější car“, se skutečně cítil svrchovanou autoritou, jíž se musí podřídit všechny společenské vrstvy a ovšem i církve. Car hrál hlavní úlohu i na proslulém sněmu ruské církve roku 1551, zvaném Stoglav a analogickém katolickému Tridentu. Na Stoglavu nešlo sice o boj proti reformaci, té v Rusku nebylo (nepočítáme-li sekty strigolniků a zžidovujících; to jsou však sekty, spíše kořenící ve středověkém dualistickém bogomilství, než předznamenávající reformaci) – šlo však o „formaci“: vypracování přesných pravidel pro chování jednotlivých stupňů hierarchie, pro církevní umění, tedy ikonomalbu, pro kult světců – každý krok pravoslavného křesťana měl být přesně určen, naprogramován a kontrolován těmito pravidly. Hlavním garantem přitom je stát.
Pochopit význam chování jurodivých je možno právě jen v kontextu této společenské a duchovní situace: Jurodivý je jediný, komu je dovoleno nechovat se podle pravidel – je chráněn bláznovským střapcem a (jistě že i pověrečnou) úctou lidu (jurodivý si například smí brát na trhu zboží bez placení a trhovci mu nebrání, věříce, že jim to přinese požehnání), takže mu nikdo nesmí zkřivit ani vlas. Jurodivý je pro absolutistickou a v kazajce církevních zákonů spokojenou společnost jediným ventilem, čerstvým proudem, který jí nedovolí ustrnout v syté spokojenosti docela. A moskevská společnost ho jako takového skutečně respektuje.
Vasilij Blažený se v této situaci stává partnerem a protihráčem všemocného vládce Ivana Hrozného. Je jediným člověkem, kterého car respektuje a jehož výtek se obává. Je to vlastně archetypická dvojice: Car a blázen. Oproti podobným dvojicím na západních dvorech však Vasilij nenese znaky šaškovství. Není živ z carovy milosti, která se může kdykoliv proměnit v krutý trest, ale ze své svatosti: Skrze něho promlouvá k carovi sám Bůh. Zde už tedy zcela převládá společenská služba nad prvotní „soukromou“ askezí – jurodivý se stává prorokem ve starožidovském smyslu!!
Symbióza svatého a cara netrvala, žel, dlouho. Vasilij umírá čtyři roky po nastoupení Ivana na trůn, roku 1551. Úcta k němu se po jeho smrti ještě podstatně rozšiřuje, chrám v centru Moskvy, v němž je pohřben, zasvěcený ikoně Plášť Bohorodičky (pokrov), byl lidem spontánně přejmenován na chrám Vasilije Blaženého. Ovšem – mrtvý svatý je neškodný. Se živými je vždycky problém a tak jak sebevědomí moskevského státu a společnosti dále sílilo, měl stále menší chuť nechat se takto na tržištích kritizovat. Jen málokteří z početných moskevských jurodivých byli oficiálně kanonizováni, nikdo už nedokázal hrát úlohu blázna-kritika carova, a stát je postupně začíná cítit jako nepohodlné.
Není tedy divu, že jurodivé najdeme o století později mezi předními stoupenci opozice proti církevní a státní moci – v řadách rozkolu, o němž příště. Tehdy, při krutých represích, ovšem jurodivé už nikdo nešanoval: Absolutistický stát dokázal překonat i aureolu Božího bláznovství. Jurodiví byli vyhnáni z Moskvy, mnozí popraveni či doživotně zavřeni, jiní utekli na okraje říše do rozkolnických obcí.
A moskevský stát, stát „rozumných v Kristu“, se svou pýchou zalkl.