Poutníkova cesta do hlubin srdce
Člověka konce dvacátého století, dychtivého a často už zoufalého hledače duchovních cest a vnitřních zkušeností, zaujme na pravoslaví především mystika, pěstovaná v prostředí klášterů. Setká se tu s pojmy hésychasmus, modlitba Ježíšova, starectví – a může to být setkání velmi plodné.
Mnišství křesťanského Východu se rodí v pouštích Egypta a v polopouštích Palestiny, dvou základních školách mnišského života. „Škola“ egyptská, založená Antonínem Poustevníkem a tradicí jeho barvitého životopisu, plného skutků extrémní askeze a bojů s ďábly nejfantastičtějších tvarů, škola, jejíž někteří radikální přívrženci šli v askezi až tak daleko, že trávili část života na sloupech či na stromech, jiní nosili těžké řetězy, nestříhali si vlasy a vousy, žili zakopáni zčásti do země atd., – a mladší palestinská škola svatého Sávy, v níž dominují nikoliv exotické formy odříkání a boje se světem, nýbrž fyzická práce, společná chórová modlitba, pokora, duchovní radost a tichost – tedy celková uměřenost či dostřednost. V žádné z obou těchto raných škol (jejich rozkvět je datován 4.–6. stoletím) zatím nenacházíme mystiku ve vlastním smyslu, důraz na individuální vnitřní život.
Duchovnost mladé ruské církve kyjevského období (11.–13. století), jak ji známe především ze souboru životopisů mnichů Kyjevopečorského kláštera, je dcerou obou těchto škol. O zakladateli kláštera Feodosijovi se dočteme, že se zdržoval všech projevů extrémismu, životopisec zdůrazňuje jeho tělesnou sílu a pracovitost, že „byl v jídelně při bídné stravě vždy radostné tváře“. Koná-li skutky pokání, pak v noci a tak, aby ho nikdo neviděl – je nepřítelem vší okázalosti. Neodlučuje se ani od světa: Klášter je přece vystavěn hned u města a Feodosij je duchovním vůdcem mnohých laiků, a když se mezi sebou hádají ruská knížata, neváhá vstupovat jako smiřující činitel i do politiky. Zázraky, nezbytnou součást středověké hagiografie, koná jen zřídka a vždy jsou to „praktické zázraky“, které se týkají celku kláštera, například zachraňují jej před hladem, a i to se děje spíš „přirozenou cestou“ – z ničeho nic přijede bojar a přiveze klášteru chléb. Vedle kláštera je vystavěn „dům pro slepé, chudé, chromé“. Je to tedy svatost „palestinská“ – ryze mnišská, ale zároveň velmi praktická, zaměřená na křesťanské bytí ve světě. Mezi Feodosijovými duchovními dětmi však už spíše převažuje směr „egyptský“. Mniši druhé generace žijí v „zatvorech“, tj. v oddělených jeskyních-celách, z nichž téměř nebo vůbec nevycházejí, bojují v nich s běsy a konají okázalé zázraky – cit míry a studu, tak typický pro Feodosije, se vytratil.
Kyjevský stát, jeho kultura i duchovnost obou směrů byla po vpádu Tatarů a totálním zpustošení Ruska zadupána do země. A byl to mnich, Sergej Radoněžskij, který první naznačil východ z půldruhého století trvající černé díry. Klášter jím založený k poctě Nejsvětější Trojice (dnes Trojicko-sergejevská lavra) se stal od sklonku 14. století centrem obrozující se kultury a výchozím bodem klášterní kolonizace nekonečných ruských rovin až po nejzazší sever, po Solovecké ostrovy v Bílém moři. Sergej Radoněžskij je muž srovnatelný svým významem s Benediktem z Nursie, který o osm století dříve začal tkát obdobnou síť civilizace nad obdobně pustou Evropou.
A přece je i Sergej, jehož zaměření nemohlo být jiné než činné, jen předehrou k tomu, co jsme dnes zvyklí nazývat ruskou duchovností. Jejím skutečným zakladatelem je mnich Nil Sorskij, hlava hnutí tzv. závolžských starců. Nil pobýval několik let na hoře Athos v severním Řecku, kam se mezitím přesunulo centrum světového pravoslaví, a přinesl odtud do Ruska hésychasmus – nauku o hésychii.
Řecké „hésychia“ znamená klid, ticho, osamocení, pokoj. Asi tak lze popsat ideální vnitřní stav člověka v tomto pojetí křesťanství, hesychasmus je pak cestou, jak tohoto stavu dosáhnout. Vytčenému cíli ustupuje v pravidlech mnišského života všechno ostatní – fyzická práce, společenství s bratry, dokonce i liturgie a eucharistie. Hlavní náplní řeholníkova života má být modlitba v osamocení a stálém mlčení. Základem a téměř jedinou formou modlitby je tzv. modlitba Ježíšova, krátký text, který zní: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným. Tento text se má mnich modlit nesčíslněkrát za sebou, zprvu i ústy a postupně stále více srdcem. Modlitba Ježíšova má se stát součástí mnichovy bytosti, sladit se s jeho dechem, s tepem jeho srdce, být pozadím všech jeho myšlenek. K tomu směřují i poměrně podrobné návody, jaký má modlíci se zaujmout tělesný postoj a jak spojit modlitbu s dechem (první část se má spojit s výdechem, druhá s nádechem).
Řekne někdo, že modlitba Ježíšova je vlastně druh mantry a celý hesychasmus je jakási křesťanská jóga. Je to pravda a zas není. Podobnost této metody s mantrajógou je nepopiratelná a teoretik hesychasmu Řehoř Sinajský se na svých cestách středomořským světem setkal s islámským súfismem a jeho tělesnými technikami. Od skutečné jógy a zejména od jejích dnes v Evropě propagovaných newageových verzí se však hesychasmus liší v jedné podstatné věci: Kýžený stav klidu, vyrovnanosti a soustředění není cílem sám o sobě. Je neoddělitelný od obsahu a středu modlitby – od Ježíše Krista. Všechny modlitební praktiky mají smysl jedině jako cesty, které vedou k vnitřnímu setkání s ním. Slovní obsah modlitby není jen slupkou, již lze odhodit po dosažení nějakého „vyššího vědomí“ – volání, vysílané k Ježíši Kristu zároveň s vyznáním vlastní hříšnosti, je míněno zcela doslovně: chceme-li, fundamentalisticky.
Jestliže jsme takto odlišili hesychasmus od meditací dálného východu, musíme jej odlišit i od mystiky západokřesťanského typu. V hesychastické nauce je projevem Boží přítomnosti zření tzv. táborského světla – vnitřního jasu, analogickému tomu, v němž viděli Ježíše učedníci na hoře Tábor. Toto světlo je však zcela odlišné od fyzického světla a smysly se v něm rozplývají. Modlitba všeobecně a světlo zvláště nemají být provázeny žádnými vizemi, žádnými mimořádnými zážitky. Hesychasta se má pečlivě varovat všech „fantasií“, oprostit se od jakýchkoliv představ – a tělesné představy, které by k němu přicházely, je nutno pokládat spíš za ďábelské mámení. Rozdíl oproti katolické mystice, která zpravidla vrcholí ve vidění nebeských postav (Ježíše, Marie, světců) – ve velmi vlivné ignaciánské škole je přímo založena na „vedení smyslů“, tj. na cíleném rozvíjení a reflexi smyslových představ (v žargonu bohoslovců „pouštět Pánubohu biograf“) – je tedy nasnadě.
Hesychasmus se stal v řeckém světě převládajícím směrem od poloviny 14. století, v Rusku díky Nilovi od konce století patnáctého. Ruští hesychasté z klášterů za Volhou však byli brzy vtaženi do dlouhého politicko-náboženského zápasu, o němž více jindy a díky němuž mnoho klidu vskutku neužili. Zlatá doba ruského hesychasmu proto přichází až mnohem později, v době, kdy bychom to čekali nejméně – v 19. století. Ruská pravoslavná církev, vykrvácená dlouhými vnitřními boji a carem Petrem zcela podřízená státu, se zdála zcela bez duchovní šťávy. Křesťanství však dokázalo nalézt protijedy a nenápadně, na periférii veřejného dění, se obrátilo ad fontes, k mnišské tradici – a to rovnou na Athos. Ukrajinský mnich Paisij Veličkovskij odtud koncem 18. století přinesl svůj překlad souboru textů klasiků mnišské duchovnosti, zvaný Filokalia, rusky Dobrotoljubije. Tato kniha se stává druhou (či spíše první) biblí obrozené zbožnosti, založené na modlitbě Ježíšově a na tzv. starectví, tj. na duchovním učitelství charismatických (někdy v obou smyslech slova!) mnichů.
Paisijova škola se rozšířila po celém Rusku, ale jejím nejslavnějším centrem byl bezesporu klášter Optina pustyň. Za optinskými starci Leonidem, Makarijem a Amvrozijem (roku 1988 prohlášeným, současně s Paisijem Veličkovským, za svatého) se scházely tisíce poutníků, prosící o duchovní radu v nejrůznějších záležitostech a zvláště v životních krizích. Přicházeli nejen prostí lidé, ale i přední intelektuálové – k Optině měli úzký vztah teoretik slavjanofilství Kirejevskij, spisovatelé Gogol, Leonťjev, Dostojevskij (který zobrazil Optinu a její atmosféru v Bratrech Karamazových), filosof Solovjov, a dokonce i známý heresiarcha Tolstoj.
Poutníci do Optiny přicházeli a rovněž z ní vycházeli. Pozoruhodným svědectvím o cestě prostého člověka ke Kristu za pomoci Filokalie a modlitby Ježíšovy je anonymní autobiografická kniha Poutníkova cesta, kolující dlouho v opisech, vydaná poprvé roku 1884 a dosáhnuvší za našich časů celosvětové proslulosti. Citát z ní, kterým toto vyprávění ukončíme, nechť si každý pochopí, jak mu libo: „Tak jsem zůstal opuštěn. Léto skončilo a zahrada byla sklizena. Opět jsem začal putovat, ale ne s obavami jako dřív. Vzývání jména Ježíše Krista rozradostnilo mou cestu.“