Křížem po Východě
Pravoslaví… Maličké babky zachumlané v šátcích, ustavičně se křižující a klanící. V temném chrámu zebe a jen od trsů vysokých hubených svící to trošičku hladí teplejším vzduchem. Ze zlatého zakování vyhlížejí přísné tváře ikon. Tělnatý jáhen s loupežnickým vousem a s pruhem látky orarem ve dvou pozdvižených prstech, střídaje se s knězem skrytým v oltáři a s chórem nalevo od chrámových vrat, zpívá, zpívá a zpívá. Moc jim není rozumět, ale kdyby nic jiného, jejich zpěv je obdivuhodný.
Taková je běžná představa člověka ze západního kulturního okruhu, byť to i křesťan byl, o pravoslaví. Nelze říci, že by to byla představa falešná. Pravoslavná bohoslužba vskutku takto vyhlíží a bohoslužba vskutku je do značné míry centrem pravoslavného chápání náboženství. Z jistého úhlu pohledu mluvit o liturgii znamená mluvit o pravoslaví vůbec.
Jenomže. Pravoslaví je a zůstává jedním ze tří historických proudů křesťanství a právě naše doba, doba krize a ústupu křesťanských církví a současně vzestupu nových náboženských fenoménů (svobodné církve evangelikálního i charismatického proudu na jedné straně a alternativní, synkretická religiozita na straně druhé) nás nutí k inventuře, hodnocení a přehodnocování celého dědictví dvou tisíciletí křesťanských dějin. Aniž by nás přestávalo zajímat, co je naše, stává se stále podstatnějším tázání, co je živé.
A navíc křesťanský Východ je mnohem širší a pestřejší než běžně známé byzantsko-ruské pravoslaví. K obrazu křesťanského Východu nezbytně patří i takzvané staroorientální církve, osamostatněné v důsledku dogmatických sporů na ekumenických koncilech v Efezu a Chalkedonu maronité v Libanonu, jakobité v Sýrii, církve v Etiopii a Arménii. Dnes jsou málo podstatné dogmatické detaily, které vedly kdysi k oddělení a k označení těchto církví za „monofyzity a „nestoriány, v očích vítězné byzantské církve kacíře. Tím zajímavější je však spiritualita, dějiny i dnešní tvář těchto malých křesťanských církví, ztracených většinou (kromě Etiopie a Arménie) ve stále nepřátelštějším a agresívnějším muslimském moři a křesťany Evropy a Ameriky téměř dokonale zapomenutých. Za všechny připomeňme úděl dvou křesťanských komunit perských nestoriánů a koptů:
Syrsky mluvící nestoriáni emigrovali do Persie po Efezském koncilu roku 431. Perský šách je přijal vlídně (pravda, jako pátou kolonu proti Byzanci), v Ktésifóntu na břehu Tigridu byl založen katholikosát, tedy sídlo katholikose, hlavy samostatné církve, pojmenovavší samu sebe církví východosyrských křesťanů. Nejvýraznějším znakem této církve bylo intenzivní misijní působení směrem do Indie i do nitra asijské pevniny, přičemž nestoriánští misionáři měli dobrý zvyk přizpůsobovat křesťanství místním poměrům svědčí o tom sútry mnicha Apoleona, misionáře v sedmém století v Číně. Jeho „katechismus Sútra Ježíše Mesiáše jakžtakž zachovává jména biblických postav (Mesiáš-Mišiche, Jrušalajim-Uliši, Jordán-Šunan, Pilatus-Pilodusy aj.), zachovává učení o prvním hříchu, o přikázáních ale jinak provádí množství adaptací pro čínské publikum: Ježíše odsoudili farizeové, žráči masa a pijani vína, za to, že učil zdrženlivosti, a ukřižovat se nechal ze soucitu ke všem trpícím! Bůh Otec je nazýván „buddha, přikázání „nezabiješ se mění v „neublížíš živému stvoření (ahimsa). Setkáváme se tu tedy s dokonalou inkulturací dávno před jezuitskými misiemi v Číně! Pravda tato „adaptace nezřídka vedla k tomu, že aniž by to tušili, „obracený a „obracející si vyměnili místa. Nestoriáni hlásali „boddhisatvu s křížem (jejich oblíbený ikonografický symbol), ale výsledek byl, že se v náboženském moři synkretistického Dálného Východu nakonec dočista rozplynuli.
Zcela jiná je historie křesťanů v Egyptě. Můžeme je zvát Kopty i kopty, neboť jsou zároveň národem i církví, jsou to původní obyvatelé země a právoplatní dědici, potomci faraónů. Koptové jsou vším jiným, jen ne exotickým reliktem: Koptská kultura, počínající legendou o pobytu svaté rodiny v Egyptě a jmény prvních poustevníků Antonína a Pavla, kultura opuštěných i dodnes žijících (a vskutku i v duchu a chudobě uprostřed pouště žijících) klášterů, kultura nádherných textilií s divokými rozvalinami, uvnitř nichž tančí podivná zvířata, andělé a démoni, fresek s postavami vytřeštěných, apokalyptických očí tato kultura je důležitým spojovacím článkem mezi staroegyptskými počátky naší civilizace a Evropou, konkrétně mezi Egyptem a Irskem (přes koptské misijní opatství na jihofrancouzských Lerinských ostrovech, odkud vzešel svatý Patrick, misionář Irska), a pak přes irské misie i s Čechami. Koptské křesťanství (a v jeho stopách i keltské) se nebojí návaznosti na „pohanství, na starý Egypt: Hieroglyf ANKH se stává u nich prostě křížem, socha Isis s malým Hórem se stává první sochou Madony s dítětem.
Dnes jsou Koptové rukojmím, malými ostrůvky v muslimském moři, bezbranní proti rostoucímu fundamentalismu a hrozbě pogromů. Každý pátek stojí před koptskými kláštery vojenská hlídka, takže člověku by se chtělo říci Bůh chraň prezidenta Mubaraka.
K obrazu křesťanského Východu patří neodmyslitelně i množství sekt nejrůznějšího zabarvení, přičemž zemí zaslíbenou pro sekty byla ve starověku Malá Asie a od osmnáctého století po naše dny (viz „bílé bratrstvo, slibující na sklonku roku 1993 hromadnou sebevraždu!) Rusko. Někdy na hranicích a jindy za hranicemi toho, co lze pokládat ještě za křesťanské, je stálá soupeřka i průvodkyně křesťanství gnóze, od církevního otce Klementa Alexadrijského, označujícího sebe sama za „křesťanského gnostika přes středověké maloasijské paulikiány s dualistickým učením, které známe později z Bulharska pod jménem bogomilové a ze západní Evropy pod názvem kataři a albigenští, až po současný poslední zbytek gnostických skupin mandejské obce v Iráku.
Řekli jsme, že pojem „křesťanský Východ je širší než „pravoslaví. Ano, ale na druhou stranu právě heslo „orthodoxie, „pravoslaví či „pravověří je sebeidentifikací všech náboženských skupin křesťanského Východu. Za „orthodoxního se prohlásí athoský mnich i koptská stařena v Káhiře, která je z hlediska athoského mnicha „monofyzitkou. V porozumění všech Výchoďanů přitom je „pravoslaví a „pravověří koneckonců totéž: slovo „doxa znamená původně mínění, zdání, v Nz ale už: reputace, sláva, lesk, nádhera (odtud sloveso doxadzein = chválit, slavit, velebit nebo obdařit slávou, oslavit, např. Otec Syna). Slovo dogma značí původně rovněž mínění (odvozeno od slovesa dokeó = mínit, věřit, vyjadřovat názor, též zdát se), v Nz pak rozhodnutí, výnos, nařízení. My vztahujeme dnes „doxa spíše k liturgii, oslavě Boha shromážděním, texty, modlitbami a symbolickými úkony, slovo „dogma k ontologické rovině křesťanské víry, vyjádřené soustavou (pokud možno) logicky skloubených výpovědí a soudů. Pro Východ je tu jen jediná rovina: správně se modlit, správně vykonávat liturgii znamená správně věřit (viz i latinský termín „lex orandi lex credendi). Liturgie je tedy modlené dogma a ti, kdo se stejným způsobem liturgicky modlí, jsou stejné víry.
A tady je klíč k pravoslavné eklesiologii a k pravoslavnému chápání ekumenismu. Jednotu pravoslavných církví tvoří ty, které se hlásí ke stejné nauce, vyjádřené učením církevních Otců a sedmi všeobecných koncilů a které se jako pravověrné/pravoslavné navzájem uznávají. V praxi to znamená tzv. „modlitební společenství (rusky molitvennoje obščenije) jednotlivé národní, organizačně samostatné (neboli autokefální, „mající vlastní hlavu) církve se modlí navzájem za sebe a příslušník jakékoliv národní církve se může účastnit liturgie v jakékoliv jiné církvi a přijímat zde svátosti. Cílem ekumenického hnutí, jehož se pravoslavné církve účastní, tedy není sjednocení všech církví v jedné organizaci, ale dosažení jednoty nebo alespoň (v jazyce počítačovém) kompatibility nauk a liturgií do té míry, aby bylo možné vytvoření „modlitebního společenství mezi všemi církvemi.
Uzavřme tedy toto poněkud nesouvislé vstupní vyprávění seznamem církví, které se navzájem jakožto pravoslavné uznávají a které tedy tvoří v užším smyslu „křesťanský Východ: Jsou to jednak „staré patriarcháty cařihradský, antiochijský, alexandrijský a jeruzalémský (všechny řeckého jazyka), jednak postupně se osamostatnivší národní církve řecká („helladská), kyperská, bulharská, rumunská, srbská, albánská, ruská, gruzínská. Jako dědictví po ruském panství zůstaly pravoslavné církve ve Finsku a v Polsku, převážně z ruských vystěhovalců a emigrantů se skládá církev americká, o autokefálii bojuje církev ukrajinská.
V našich katolicko-husitsko-bratrských krajích je pravoslaví spíše exotickým hostem (rusínská menšina na východním Slovensku, volyňští Češi), příklon k němu může být často výrazem pokusů o ukotvení víry, již neuspokojuje stávající „nabídka církví (peripetie mnoha kněží, kteří se po roce 1918 rozešli s římskokatolickou církví, nebo některé silně mysticky zabarvené konverze, které vídáme v posledních letech okolo sebe). Spojením těchto skupin vznikla a dosud trvá i pravoslavná církev v bývalém Československu.
A co bude dále, uvidíme.