(reakce na diskusi o JLH v LN)
… Jako dozrávající mladík (narozený r. 1935) jsem sledoval rozsáhlé diskuse o působení J. L. Hromádky v naší rodině. Mohu říci, že všichni s hlubokou bolestí nesli jeho vystupování na veřejnosti a marně se snažili vysvětlit si jeho počínání. Nejtíže to nesli mí prarodiče, pocházející ze starých tolerančních evangelických rodin. Jako rozkulačení a vystěhovaní sedláci pochopitelně hledali útěchu a posílení v postoji předáků své církve, v čemž se v případě JLH silně zklamali. U mého dědečka, ačkoliv v mládí ještě zažil posměch i šikanování katolickou lůzou, to vedlo téměř ke konverzi ke katolictví. On se ostatně již při volbách v r. 1946 netajil tím, že volil „stranu klerikální“, jak lidovcům až do smrti říkal. Na ostatní členy rodiny i naše známé působily Hromádkovy postoje různě – vždy ale záporně. Někteří ztratili důvěru v církev vůbec a odcizili se jí, jiní si řekli, že propůjčilli se k takové kolaboraci církevní předák, nebrání jim např. vstoupit do KSČ a přetrvat zde jako pasivní řadový člen. Dále nikdo z našeho okruhu nešel, ale dovedu si představit, že mnozí věřící se pak nerozpakovali vzít nějakou tu funkci či vstoupit do milicí – co to vše bylo proti metálům a sinekurám Hromádkovým!
Nyní bych si dovolil stručně reagovat na některé diskusní články z hlediska řadového člena církve. Jak bych odpověděl na titul „Byl JLH evangelickým Plojharem?“ (LN 9. 9. 1995)? Nebyl, protože z hlediska svého vlivu na věřící byl něčím mnohem horším. Plojhara každý považoval za renegáta, který s oficiální církví nemá nic společného. Postavení JLH vůči režimu bylo daleko skrytější a o to nebezpečnější. Za zvláště nešťastný považuji apologetický článek Šimsův (LN 20. 2. 1999). Člověk těžko akceptuje jeho vysvětlení ohledně Leninovy ceny, když uváží udělení Řádu práce v témže roce a Řádu republiky v r. 1959 – tentokrát „našimi“ soudruhy. Vylíčený kompromis, tj. přistoupení JLH na to, že se „nebude zabývat vnitřními problémy“ za odměnu neomezeného cestování do ciziny, mi připadá jako to nejhorší, co mohl učinit a co hraničí s ochotou se nechat korumpovat.
Když to vše shrnu, nabývám názoru, že JLH byl člověk „dvojí tváře“. Zatímco na okruh lidí, s nimiž se stýkal, tedy zejména na své studenty, měl kladný vliv, u širší veřejnosti uvnitř církve i mimo ni tomu bylo naopak. Zřejmě tu hrálo roli i nějaké to jeho osobní kouzlo. Širší veřejnost neměla přístup k jistě cenným teologickým koncepcím a vnitřním názorům JLH, resp. jim nemohla porozumět. Nemohla znát odvážnost jeho „otevřených“ (nikde nepublikovaných) dopisů komunistickým papalášům a neměla nic z Vámi zmíněných „ostrůvků intelektuální svobody“. Zato měla možnost seznámit se s jeho – s odpuštěním – žvásty v Kostnických jiskrách 32/1947 apod. Jaký obrázek si mohla udělat o jeho skutečných názorech? Též mě nyní napadlo, jaké stanovisko zaujal k odsouzení a popravě Milady Horákové?
Můj závěr tedy je, že na široký okruh řadových příslušníků ČCE i na lidi mimo církev bylo jeho působení krajně neblahé. Nyní zbývá jenom posoudit, zda to bylo dostatečně vyváženo podnětným vlivem na jeho nejbližší okolí, zejména studenty. (Mým soukromým názorem zůstává, že nikoliv.)
Možná, že se Vám můj odsudek bude zdát příliš přísným a budete se ptát, zda jsem k němu oprávněn. Sám jsem nebyl žádným hrdinou a proti režimu jsem aktivně nevystupoval a přes určité potíže nemohu říci, že jsem byl persekuován. Přesto jsem si vytýčil meze, za které jsem nikdy nešel (např. jsem odmítl vstoupit do KSČ). Od církevního představitele bych očekával přinejmenším totéž. Postoje JLH mne neodvedly ani od víry, ani nepřivedly ke kolaboraci s bolševismem. Zůstávám však přesvědčen, že se tak stalo mnohým jiným. Proto si myslím, že negativní vlivy působení JLH nelze pominout a že je třeba se s nimi vypořádat.
redakčně upraveno