Krátce před mými pětapadesátými narozeninami v roce 1984 přijel na kole k ústavu, kde jsem pracoval, katolický farář František Korbela a oznámil mi, že k mým narozeninám mi přátelé domluvili, že budu přednášet na filosofické fakultě v sociologickém semináři o vězeňství. Sociální kurátor měl studentům vykládat o vězních a vězeňství, o tom, co má být nápravná výchova – a já, místo Petra Pospíchala, který se hodil marod, mám vykládat jako propuštěný vězeň, jak to vypadá ve vězení ve skutečnosti.
Profesor sociologie měl společný kabinet s profesorem Lubomírem Novým, jak jsem zjistil na štítku. A tak jsem se s ním setkal a poděkoval mu, jak pěkně psal na počátku šedesátých let, když psal o Masarykových pokračovatelích Rádlovi a Hromádkovi, též o mém otci. Napsal, že Masaryk a jeho následovníci strhli část vysokoškolské mládeže k tomu, že se místo marxismu věnovali křesťanství a masarykovské humanitě.
Lubomír Nový, který měl zakázáno přednášet a publikovat mj. proto, že zdůvodnil návrh Milana Jelínka (děkana), aby se brněnská universita jmenovala opět Masarykova, byl očividně dojat. Někdo si pamatuje, co psal před více než dvaceti lety, někdo ví, že je jeden z mála skutečných znalců Masarykova díla a ještě připomíná jeho myšlenky! Nový tehdy připomínal „byvší lidi“ z Ruska, izolovaný, frustrovaný, zapomenutý!
Na Nového mě upozornil Láďa Hejdánek, když vyšla jeho studie „Filosofie T. G. Masaryka“ v SPN 1962.
Jeho pozdější „Filosofie v neklidné době“ v ČS 1965 a „Marx v NSR“ ve VPL v Bratislavě 1967 už patřily k orientačním pracem obnoveného filosofického a kulturního ruchu pokročilých šedesátých let; blížilo se jaro. Nový patřil k lidem, s nimiž byla radost vést dialog, arci na prahu (Machovec) lepších časů. On totiž vskutku toho Masaryka a Rádla a Hromádku a Křesťanskou revui četl!
Na filosofickou dráhu ho strhl jako středoškoláka studijní pobyt v Nimes ve Francii. Ke konkursu na toto lyceum se přihlásil sám a zaskočení rodiče, solidní evangeličtí obchodníci v Třebíči s tím nakonec souhlasili. V Třebíči se 15. dubna 1930 narodil.
Po roce 1990 nabral Nový opravdu nový dech, či jak říkají běžci na dlouhé tratě, druhý dech. Ačkoliv se už zdálo, že nebude mít zájem o nový život na fakultě a ve filosofické veřejnosti, pustil se s novou vervou do práce na filosofické katedře Masarykovy university! Jeho zdůvodnění oprášil a podrobil kritice F. X. Halas (syn básníka a vyslanec ČR ve Vatikáně) a jeho universita nesla opět Masarykovo jméno.
Postupně se stal – vedle profesury filosofie a sociální filosofie, vedoucím katedry filosofie, členem vědecké rady fakulty a vědecké rady Filosofického ústavu Akademie věd, byl ve vědecké radě Masarykova ústavu, stal se členem Mezinárodního filosofického ústavu v Paříži a členem řady dalších vědeckých společností.
Již v roce 1990 vyšla ve sborníku „Rozum a víra“ jeho studie „Masarykův antropismus“ a Filosofický ústav v Praze vydal jeho text „K problematice myšlení a působení T.G. Masaryka“ (1991). Ze své nedobrovolné praxe empirického sociologa vytěžil podnětnou práci „Životní dráha jako sociologický problém“ (1990) a „Životní trajektorie jako filosofický, sociologický a etický problém“ (Host 2, 1993).
Nejlepší práce jsou ovšem masarykovské studie v knížce „Filosof T. G. Masaryk, Problémové skici“, která vyšla u Jana Šabaty (Doplněk, Brno) o 156 stranách v roce 1994. Obsahuje i zajímavý pokus o „autorecenzi“, tj. reflexi vlastní životní a myšlenkové cesty.
Velmi obohatil sejití evangelických kazatelů v Brně v dubnu 1993. Jeho hutný a inspirativní syllabus „Co je z odkazu T. G. Masaryka dosud živé?“ vyšel ve sborníčku, který vydal SpEK za podpory sboru u Salvátora „Česká otázka“.
Vedle Masarykovy kritiky titanismů a mesianismů vidí Nový potřebnost masarykovské inspirace v kritice teokracie, tj. pseudo-náboženské fundamentalistické ideologie. Je třeba vyzvednout jeho koncepci náboženství jako „žitého vztahu k řádu člověka přesahujícího“, jako živý vztah ke spolučlověku. Také výhled ekumenický vidí v relativizaci konkrétních typů konfesí a církevních organizací. Dnes to například zanmená: zabránit tomu, aby se spor o duchovní tradice českého národa měnil v konfesijní spory. Nepřijímal bych proto jednostranně „protestantsko-centrickou“ interpretaci českých dějin, ani tezi o „katolicismu až po Ural“ jako jediné záruce demokracie v tomto prostoru. V rámci tohoto tématu pak ani názor K. Máchy, že ve sporu „rozum–víra“ Masaryk u nás otevřel prostor pro oslabení váhy náboženství, pro odkřesťanštění apod. (Česká otázka, str. 51).
S profesorem Novým jsme se rozloučili 26. listopadu v brněnském krematoriu; účastníky překvapil hudební doprovod i francouzské písně; přítomný francouzský badatel o Masarykově životě a díle mi vysvětlil, že to bylo připomenutí Nového lásky k francouzské kultuře. Promluvil doc. Jan Zouhar, Nového kolega.
V Novém ztratila Masarykova universita originální osobnost oblíbenou u studentů i spolupracovníků, filosofická veřejnost znalce dějin filosofie francouzské, německé, ruské a české, zejména myšlenkového odkazu T. G. Masaryka.
Někdejší dialog s marxisty přerostl v Novém a jeho druzích v potřebný rozhovor křesťanů s „postmarxisty“, „postexistencialisty“ a vůbec s „postmodernisty“. Práce Lubomíra Nového přes jejich torzovitost budou jistě k tomu dobrým podnětem – právě proto, že pozorně pročetl, promyslel a protrpěl se pracemi Masaryka, Rádla, Hromádky a jejich pokračovatelů a žáků – a že vděčně vzpomínal na evangelickou (říkal českobratrskou) výchovu jako dobrý stimul k aktuálnímu filosofování ve druhé polovině XX. věku.