Ke stále aktuálnějšímu tématu role sociálního státu a jeho případného nahrazování neziskovým sektorem či církvemi vybíráme článek sociální pracovnice Ellen Painter Dollar z kanálu křesťanských blogů na webu Patheos.com. I když se v tomto ohledu americké reálie od našich výrazně liší, domníváme se, že tento pohled ze zámoří může být podnětný i pro nás.
Chvíli mi trvalo, než jsem Louise pochopila. Jako většina lidí, kteří zaklepali na dveře střediska, kde jsem pracovala, potřeboval pomoc a byl připravený bojovat. Byl bez domova a bez práce. Na rozdíl od většiny našich klientů neměl problémy s drogami ani alkoholem. Byl přátelský a veselý. Oblečení měl sice potrhané a špinavé, ale jinak byl čistý a upravený. Přišel, protože chtěl, abychom mu pomohli najít práci. Po několika sezeních jsem si začala říkat, jestli za jeho problémy není nediagnostikovaná psychická choroba. Když mluvil, zdálo se mi, že něco přeci jen není v pořádku. Nemluvil z cesty a neměl halucinace – opět na rozdíl od mnoha našich klientů. Mluvil ale nesouvisle, opakoval se a pochopit, co se vlastně snaží říct, mi dělalo takové problémy, že jsem se nakonec rozhodla poslat jej na psychiatrické vyšetření.
A tak jsme se Louis a já pohroužili do průzkumu veřejných sociálních služeb a zdravotnictví ve Washingtonu. Protelefonovala jsem dlouhé hodiny a povyplňovala spousty formulářů, aby se vyšetření vůbec uskutečnilo. Na schůzky jsem chodila s ním. Po čase jsme se nakonec někam dostali a ukázalo se, že Louis skutečně trpí psychickou chorobou (a upřímně řečeno si teď přesně nevzpomínám, o jakou šlo). Na základě toho mohl požádat o to, aby mu město Washington hradilo pravidelné poradenství a léky. Louis začal dostávat invalidní důchod a podporu na bydlení, takže si mohl dovolit pronájem docela hezkého bytu. Byl malý, ale bezpečný, čistý a jeho. Čas od času za mnou Louis přišel do kanceláře. Někdy jen pozdravit, jindy si vzít něco k jídlu z naší spižírny. Lidem s úsměvem vykládal: „Od té doby, co Ellen zjistila, že jsem magor, se mi žije mnohem líp.“
Louisův příběh ukazuje přednosti a limity náboženské charity i přednosti a limity zabezpečení financovaného státem. Organizaci, ve které jsem pracovala, společně spravovalo několik episkopálních farností a šlo v ní o upřímnou, profesionální a často velmi efektivní snahu naplňovat Kristův požadavek pečovat o lidi na okraji společnosti – o chudé, o nemocné, o lidi bez domova. Neměli jsme žádné podmínky, které by souvisely s náboženstvím – o pomoc mohl přijít požádat kdokoli bez ohledu na svou víru nebo nevíru. Všechny, kdo tu pracovali – ať už za plat nebo jako dobrovolníci – ale aspoň částečně motivovala jejich křesťanská víra.
V případě, který jsem popsala, naše křesťanská charita zafungovala jako skvělá spojnice mezi Louisem a dostupnými státními službami. Vždy jsme zdůrazňovali, že je důležité věnovat se situaci každého klienta či klientky zvlášť a zkusit vymyslet to nejlepší řešení pro každého jednotlivě. Vládní byrokracie neměla šanci poznat Louise tak dobře jako se to podařilo mně. Lidé jako Louis nám nemuseli vykazovat svůj příjem nebo potvrzovat identitu, abychom jim pomohli. Nemuseli ani vědět, jakou pomoc přesně potřebují. Když jsme se s Louisem domluvili, že klíčem ke zlepšení jeho situace bude zjistit, jestli je opravdu psychicky nemocný, mohla jsem mu pomoci, aby se v říši vládní byrokracie nezasekl nebo neztratil.
Bez téhle byrokracie – tedy bez vládních programů, podpor na bydlení, invalidních důchodů a tak dále – by moje schopnost Louisovi pomoci byla v delším časovém horizontu vlastně velmi malá. K čemu by mu byla přesná psychiatrická diagnóza, kdyby vláda neměla program pro lidi, kteří kvůli své psychické nemoci nemohou pracovat? Kdyby neexistovala síť sociálního zabezpečení – jakkoli byrokratická, neosobní a často neefektivní – zůstal by Louis bezdomovcem odkázaným na upřímnou, ale omezenou charitativní pomoc v podobě jídla, menších finančních příspěvků v akutní nouzi, oblečení a dalších nejzákladnějších věcí.
Věřím, že v péči o chudé, nemocné a další, kteří potřebují pomoc, má vláda důležité a nezastupitelné místo. Neziskové organizace a jednotliví křesťané mohou – a mají – dělat hodně pro to, aby byl naplňován Ježíšův nárok na péči o „maličké“. Když si ale vzpomenu na Louise, jsem upřímně ráda, že ve chvílích největší nouze a zoufalství nebyl odkázán jenom na mě a agenturu, ve které jsem pracovala. Louis potřeboval, abychom si ho všimli a byli s ním, aby se v „systému“ neztratil. Potřeboval ale i ten systém, aby měl peníze, byt a aby se mohl léčit. Aby mohl žít prostý, ale důstojný život.
Z angličtiny přeložil Jan Škrob