Filosof Paul Ricoeur již roku 1989 připomněl, že vzpomínat na určité – byť i hrůzyplné události – je naší morální povinností. Nejde jen o slavnostní či truchlivé vzpomínání. Máme propůjčit hlas těm, kteří již volat nemohou. Byli umlčeni. Nejde jen o holocaust, jde též o jiné miliony zničených životů, příběhů, které již nikam neběží a ani nepoběží. Proto se máme každý rok připojit 27. ledna k vypravěčům jako je Elia Wiesel (šoa), Alexander Solženicyn (oběti sovětské zvůle), Jiří Mucha (oběti komunistické zvůle), Jadranka Ciegel (běsnění na Balkáně), Orhan Pamuk (likvidace Arménů a Kurdů). Ve výčtu bychom mohli pokračovat dál směrem jižním i severním, východním i západním. 27. leden je sice věnován památce obětí holocaustu, ale je případně nazván dnem předcházení zločinů proti lidskosti. I bez opovážlivých experimentů, jaké dělal s lidmi ve vězení Zimbarde, se máme naučit rozpoznávat, že nelidskost se musí připomínat, nikoli však vyvolávat nebo dokonce reálně provozovat experimentálními sondami. Jinak se nenaučíme rozlišovat a bát se toho, co my lidé dovedeme. A nejen to, začneme žvanit o lásce a mezinárodní solidaritě. Budeme pronášet moudré řeči o tom, kdo dorostl či nedorostl parametrům, které nastavili moderní architekti nové společnosti či někteří televizní dramaturgové a vzdělaní režiséři reality show, která se už zase blíží.
Žijeme skutečně v rozporuplné společnosti. Proto nemusíme vidět budoucnost katastroficky. Je možné přestat mluvit o postdemokratických poměrech, přestat romanticky snít o stavovském státě či konstituční monarchii. Vládu pevné ruky i tzv. odborníků jsme už skutečně někteří zažili. Máme propůjčit hlas těm, kteří toužili po lidské důstojnosti pro všechny, a tu lze v každé generaci uskutečňovat právě jen v demokracii – onou drobnou prací, jak o ní mluvili a usilovali Karel Havlíček Borovský, T. G. Masaryk nebo Božena Komárková.