Jsem potěšen, že dnes uvádíme knihu textů Boženy Komárkové Lidská práva a že je to dokonce jen první díl z připravovaných pěti. Mám pro toto potěšení zvláštní důvod. Také já jsem v jiné době vydával její texty. Šlo o čtyři samizdatové knihy, a více než tisíc strojopisných stran. Možná, že jsem dokonce byl největším nakladatelem Boženy Komárkové za jednačtyřicetiletou éru komunistické moci. Boženu Komárkovou jsem přitom do roku 1977 vůbec neznal a nakladatelské aktivity takového rozsahu by slušely spíše evangelíkům, jímž jsem nebyl. Proč jsem tedy její texty v letech 1978 až 1982 vydával?
Po roce 1977 se řada žen a mužů přihlásila k Chartě 77 obsahující závazek obhajoby lidských práv. Pro přežití represí bylo důležité dokázat sobě i jiným, že lidská práva nejsou jen mazaným trikem Jamese Cartera, tehdejšího amerického prezidenta, ani pouhou zástěrkou sociálně nepřizpůsobených osob. To nebylo tak jednoduché, neboť vyzdvižení lidských práv Chartou 77 bylo nepochybně poplatné danému okamžiku: Helsinským dohodám a podepsání mezinárodních paktů o lidských právech Československou socialistickou republikou.
Půvab dvou prací Boženy Komárkové o lidských právech „Obec Platonova a Augustinova“ a „Lidská práva ve filosofii devatenáctého století“, které jsem vydal, spočíval v tom, že byly napsány třicet let před vznikem Charty 77. Ideje Charty 77 nebyly v jejich světle hodnotou novou, nýbrž hodnotou znovuobjevenou. V knize, kterou dnes uvádíme, jsem se dozvěděl, že k důkladnému studiu lidských práv se Božena Komárková rozhodla v německém vězení, po kapitulaci Francie. Potřebovala se vyrovnat s otřesem vlastních jistot. V zmíněných dílech sleduje vývoj ideje lidských práv od antiky až k stalinské ústavě. Dokazuje, že nejsou pomíjivou ideou, ale naopak patří k idejím z nejstarších a nejdůležitějších. Její poznání tak dalo – s menším věhlasem než Patočkovo, ale s větší filosofickou hloubkou – morální oporu Chartě 77.
Třetí samizdatová kniha z textů Boženy Komárkové je pokusem o občanský profil člověka, Boženy Komárkové. Říkala o sobě, že nerozumí politice. Přesto byla disidentkou dobrých padesát let. Německé vězení, veřejná kritika poměrů v socialistickém Československu v šedesátých a sedmdesátých letech a podpis Charty 77 po vánocích 1976 to ukazují. Jen mírně nadneseně bych mohl říct, že veřejný život byl její hobby. Kým ale byla tato žena ve veřejném životě? Žila a myslela jako křesťanka, ale nenechala se světskou mocí zahnat jen do kostela. Proto její víra mohla oslovovat i mimo křesťanskou obec.
Čtvrtá mnou vydaná samizdatová kniha s názvem „Dr. Božena Komárková a její hosté“ je možná jedním z nejpozoruhodnějších brněnských svědectví, čím byla Charta 77 jako společenství.
Obrazně řečeno, Charta 77 mohla vzniknout v momentě, kdy Jan Patočka pochopil, že pro svobodu svého fenomenologického bádání potřebuje i svobodu pro hudbu Plastiků. Božena Komárková se svým životním tématem lidských práv byla na takovou chvíli připravena lépe než kdo jiný. Proto se od počátku roku 1978 začali scházet v jejím bytě lidé, kteří by se jinak nesešli: věřící i ateisté, evangelíci i katolíci, komunisté i socialisté, politici i literáti. Pro patnáct lidí byla tato setkání překvapením a objevem: tolerance i snahy o porozumění druhému. Pro šestnáctého z účastníků, Boženu Komárkovou, žádným objevem nebyla. Jediné, co se tato všemi respektovaná filosofka snažila skutečně objevit, bylo, kdo z účastníků by potřeboval uplést svetr.
Prosloveno při uvedení knihy „Lidská práva“ 30. 4. v Brně