rozhovor s Petrem Brodem
Petr Brod je novinář, pracoval pro rádio Svobodná Evropa, Süddeutsche Zeitung a BBC, nyní je vedoucím pracovníkem pražské redakce BBC (vysílací časy najdete na adrese http://www.bbc.co.uk/czech/institutional/programmes.shtlm). Angažuje se v česko‑německém dialogu.
Vzpomínám si na sborník České křesťanské akademie „Židé v Sudetech“, obsahující vaši přednášku „Židé v Československu“, postavenou na vaší rodinné historii. Zmiňoval jste se tam o příbuzných, kteří měli nežidovská jména, šlo o úvahu, že po Bílé hoře některé rodiny raději přešly k židovské víře, než aby se musely stát katolíky. Jedno z těch jmen bylo Anna Růžková.
To byla moje prababička. Narodila se také poblíž vesnice, která se jmenuje Růžkova Lhota. To samozřejmě ve mně vyvolává další asi nezodpověditelné otázky a já jsem ji uvedl jako příklad pro to, že dost rozšířený dojem, že Židé se vyznačují německými příjmeními, není úplně správný. Vznik židovských příjmení je vůbec komplikovaná záležitost, souvisí to s hustotou osídlení stejně jako vznik příjmení vůbec. To znamená, že v místech, kde hustota osídlení byla větší, vznikala příjmení dříve než na jiných místech. Vidíme také ve všeobecné společnosti, že ve městech vznikají příjmení dříve než na vesnici, protože je potřeba rozlišovat mezi větším počtem lidí na poměrně malém prostoru. A tak v Praze, kde je židovská obec od středověku, vznikají více méně stálá rodinná jména poměrně brzo, takže v 16., 17. století už řada židovských rodin v Praze má stálá příjmení. To ale zdaleka neplatí o českých zemích jako takových, a proto se koncem 18. století císař Josef II. ve spolupráci se svou byrokracií rozhoduje, že je třeba zavést pořádek. V roce 1787 vydává zvláštní patent, kterým nařídil Židům, aby přijali pevná příjmení a také aby svá osobní jména vybírali z určitého seznamu, který obsahuje jména částečně biblická, částečně nebiblická, ale v německé formě, aby to všechno mělo nějaký pořádek. Tehdy byli tedy všichni Židé nuceni rozhodnout se pro jedno stálé příjmení, ale v případech rodin, které už měly ustálené příjmení, bylo možné toto příjmení vést dále. To byl například případ mých předků, jejichž příjmení bylo ustálené už koncem 17. století (až na malé výjimky začátkem 18. století, kdy jeden můj předek je jednou označován jako Andreas Schneider a jednou jako Andreas Brod, v tom prvním případě podle svého povolání).
Protože byl krejčí.
V souvislosti s Annou Růžkovou jsem ovšem narážel na něco jiného. Jméno Brod je svojí formou typicky židovské. Já vím, že v České republice žijí rodiny Brodů, které nejsou zřejmě židovského původu (nevím, jak to vzniklo), ale pro tvorbu mnoha starších židovských rodinných jmen je typické, že se prostě vezme jméno nějaké obce, odkud ta rodina pochází, a bez jakékoli přípony se z něj stane příjmení. Proto existují také rodiny Náchod, Načeradec, Příbram a tak dále. To je jeden druh jmen, který bych chtěl odlišit od oněch typicky česky znějících, o kterých jsme mluvili na začátku. To jsou jména jako Novák, Holub, Hostovský nebo třeba Růžek, jako v případě mé prababičky, která tak říkajíc “přežila” germanizační snahy Josefa. A v řadě těchto rodin je ústní tradice, podle níž to souvisí s tím, že nositelé tohoto jména se stali židy z donucení v 17. nebo 18. století během rekatolizace českých zemí, kdy jako protestanti nebo příslušníci Jednoty bratrské byli postaveni před volbu buď přestoupit na katolickou víru, nebo opustit zemi, nebo se dát k tolerované víře židovské, což ovšem bylo spojeno s řadou nevýhod. Tvrdí se, že mnohé takové rodiny raději podstoupily konverzi k židovství, než by přestoupily ke katolictví či opustily zemi. Proto se prý taková typicky česká příjmení vyskytují i mezi Židy. Ale skutečně zdokumentovaný případ tohoto druhu jsem ještě nenašel.
České vysílání BBC, jehož jste ředitelem, se vyznačuje velmi kvalitním zpravodajstvím. Někdy si říkám, že bychom se bez něj u nás doma ani nenasnídali.
Musím vás opravit, české vysílání BBC má ředitele, který se jmenuje Vít Kolář. Víceméně pendluje mezi Prahou a Londýnem, máme totiž také redakci v Londýně. Já jsem byl v letech 2000–2004 vedoucím pražské kanceláře. Nyní se to ještě posunulo, protože jsem z různých důvodů nechtěl vykonávat tuto funkci, mimo jiné abych se nemusel zabývat administrativními záležitostmi, takže nyní zástupcem Víta Koláře je Michael Růžička a já jsem jeho zástupcem.
Na rozdíl od mezinárodního vysílání BBC vysílání české redakce neobsahuje žádné náboženské pořady. Je to záměrné? Chcete se tím přizpůsobit sekularizované české společnosti?
Ne, to ne, tak bych to neviděl. Je to záměrné v tom smyslu, že je nemáme vědomě, stejně jako nemáme speciální pořady zaměřené na ženy, mládež, motoristy atd., což jsou věci, které jsme do určité míry kdysi dělali v českém a československém vysílání BBC. Například když jsem byl v Londýně v 80. letech, měli jsme pravidelnou „Technickou hlídku“, určité druhy pořadů pro mládež atd., což lze všechno vysvětlit z tehdejší mediální situace a ze situace tady v komunistickém Československu, do níž jsme vysílali. My jsme chtěli v různých oborech lidské činnosti suplovat nečinnost zdejších médií nebo zkreslené vidění světa ve zdejších médiích, proto jsme tehdy také měli určité náboženské pořady, i když mnoho jich nebylo. Ale za nynější situace, kdy v ČR existují svobodná média, se nesnažíme konkurovat ve všem a ani nemáme tolik vysílacího času.
Měli jste nějaké zvláštní potíže v době, kdy jste se tu etablovali? S náborem pracovníků nebo nešvary naší žurnalistiky?
Nebyl jsem přímo přitom, když došlo k prvním přesunům z Londýna sem, ale podstatnou část té expanze od roku 2000 jsem zažil. My jsme měli velké štěstí v tom, že jsme dostali řadu licencí na vysílání na velmi krátkých vlnách ve velkých městech, a o to má BBC velký zájem. S najímáním lidí jsme velké potíže neměli, řada lidí k nám uvědoměle přišla z toho důvodu, že jsme rádio specifického druhu, rádio, které vysílá pouze příspěvky nepřerušované hudbou. Jsme rádio, které se věnuje i mezinárodnímu dění do určité hloubky, má hodně analytických příspěvků, to vše vyhovuje intelektuálním nárokům řady novinářů, kteří se tímto způsobem neuplatní jinde. My se snažíme udržovat určitou normu jak jazykovou, tak obsahovou a stylistickou, tak abychom mohli nadále tvrdit, že se jedná o plnohodnotnou součást BBC. K tomu patří určitý odstup od prostředí, do něhož vysíláme. Například často jsem v minulosti – teď už to není tak zapotřebí – musel říkat kolegům, že nesmějí ve svých textech implikovat, že neoznačená vláda je česká vláda, že blíže neoznačený premiér je český premiér, že nesmějí užívat výrazy jako “u nás” nebo “náš stát”; jsme prostě součást britské BBC a jsme služba s mezinárodní dimenzí. Nejsme institucí České republiky, neidentifikujeme se s ní, identifikujeme se se zájmy našich posluchačů.
Znám vás z prostředí česko‑německých rozhovorů. Začátkem září oba ministři zahraničí rozhodli o tom, že Česko‑německé diskusní fórum, ustavené na základě společného rozhodnutí obou vlád v roce 1997, bude jinak organizováno, jeho koordinační rada, jíž jste členem, bude zredukována na polovinu a omezí svou roli na přípravu výročních konferencí. Co těmto změnám říkáte?
Já proti nim zásadně nic nemám, v té dosavadní formě jsem se ani necítil moc dobře, vy sama si také jistě uvědomujete, že jsme se scházeli příliš málo, připadalo mi to do značné míry zbyrokratizované a zdálo se mi nakonec, že na pozadí toho, jak mnoho se děje na poli česko‑německých vztahů bez jakékoli státní podpory nebo třeba s podporou Česko‑německého fondu budoucnosti, na pozadí toho všeho jsem nabyl dojmu, že to naše fórum nemá vlastně žádnou zvláštní funkci. Já v té souvislosti připomenu, že se koná spousta konferencí, například vědeckých, v těchto dnech například proběhla společná konference česko‑německé a slovensko‑německé komise historiků o vztazích v 19. století. A tak je otázka, na co je Česko‑německé diskusní fórum zapotřebí. Ono samozřejmě zadalo některé projekty, které jsou důležité, ale myslím, že to jsou projekty, které by vznikly tak jako tak.
Například fórum mládeže by se určitě uplatnilo i jinak.
…a také musím říci, že je mi nepříjemné zasedat ve stejném grémiu s panem Ransdorfem.
Koordinační rada je jmenována ministry zahraničí, a tak bylo její jednání poznamenáno značnou opatrností. Nevyjádřila se k takovým tématům, jako je třeba Centrum proti vyhánění, navrhované v Německu Erikou Steinbachovou, předsedkyní Svazu vyhnanců. Jaký je váš názor na tento projekt?
Já osobně jsem proti tomu, nemyslím si, že motivy paní Steinbachové jsou tak idealistické, jak je ona prezentuje. Uvědomuju si, že pro tu myšlenku jsou lidé, kterých si vážím, jsem však přesvědčen, že cílem Steinbachové a některých jejích stoupenců je skutečně relativizace nacistických zločinů, snaha smazat rozdíly mezi nacistickými zločiny a tím, co se dělo v souvislosti s koncem války a s vysídlením Němců, a je tam také snaha o jakési rovnítko mezi vyhnáním Němců a holocaustem. To je pro mě nepřijatelné.
Otázky kladla a za rozhovor děkuje Monika Žárská