Vštípil jsem si jeho fotografii do paměti, abych ho poznal na letišti. Když ale vychází z posuvných dveří, musím se několikrát ujistit, že je to opravdu on. Je trochu robustnější, než jsem si myslel, a rozhlíží se kolem sebe, jako by čekal, že tu někoho pozná. Přistoupím k němu a neuplyne ani pár minut, a už máme za sebou formální představení, stojíme na autobusové zastávce a on mě bombarduje otázkami: kdo je jeho zdejší nakladatel a co je vlastně zač? Kdopak přijde na představení jeho knihy? A jak se bude prodávat?
Nico ter Linden se soustředěně věnuje svému úkolu: přivést na svět své duchovní dítě, sérii Povídá se… naplánovanou na šest dílů. V Nizozemí už vyšly tři, první z nich je přeložen do osmi jazyků, nyní i do češtiny. Těmito knihami se završuje jeho teologická i spisovatelská dráha, která začala už v době studií a čím dál zřetelněji se prosazovala během jeho farářského působení ve vesničce Stompetoren, potom v amsterodamském Westkerku, i jeho příspěvcích pro rozhlas, televizi a deník Trouw. Ter Linden nepojímá teologii jako odborné pojednání, nýbrž vypráví příběhy, povídá. Či přesněji: předává příběhy. V knihách Povídá se… předává příběhy z bible a jejich povahu i podstatu odhaluje právě svým vyprávěním.
V nizozemském prostředí má jeho dílo ještě jeden zvláštní význam: navrací lidem biblické příběhy, které jim sebrali teologové. Ter Linden vypráví, co se stalo při rozhlasovém vysílání, když měl pohovořit o své první knize. Zdaleka ještě nebylo jasné, že kniha skončí prvotřídním úspěchem; kniha byla považována za jeden z mnoha pokusů o rehabilitaci křesťanství a bible uprostřed sekularizované společnosti. Moderátor položil Ter Lindenovi nečekanou otázku: co byste řekl o obrazu ženy, která sedí s dítětem na oslu, a doprovází ji muž, který není otcem toho dítěte? Copak to není naprosto nesmyslný příběh, proti zdravému rozumu? Narození z Panny? Syn Boží? Ter Linden byl otázkou zaskočen – vždyť jeho kniha, první díl série, se týkala pouze knih Mojžíšových. A tak místo odpovědi vyprávěl jiný příběh, příběh ze všedního života: muž a žena čekali dítě a předem připravili oznámení o narození potomka s konvenčním textem. Když se však dítě narodilo, byl tím otec tak unešen, že škrtl připravený obvyklý text a nad jméno svého dítěte jen připsal „made in Heaven“. Ter Linden dovyprávěl a moderátor zareagoval podrážděně, naštvaně a smutně zároveň. Hodil tužku na stůl a vybuchl v slzách: Proč mi tohle nikdy neřekli? Kdesi uprostřed výkladů o problému narození z Panny se mu ten příběh ztratil, a on považoval od té doby všechny biblické příběhy za pouhé povídačky. Že by se mohly týkat jeho samotného, se mu zdálo nemožné, a teď ho vyvedlo z míry, jak je to jinak.
Nyní jdou Ter Lindenovy knihy na dračku. Na vrcholu žebříčku bestsellerů se každý díl jeho série udržel po několik týdnů. Pro třetí díl byla dokonce vyrobena komerční rozhlasová reklama. Ukazuje to, že se sekularizací je to v Nizozemí poněkud složitější, než se předpokládalo. Lidé jsou především zklamáni z církví, nevyznají se v církevním jazyce a obřadu, v diskusích a tématech, která se v církvi probírají. „Mají naprostou pravdu,“ říká ter Linden, „vytušili, že o ně nejde, a tak církev opouštějí.“ Církve jsou zahleděné do sebe a neberou dost vážně, co se děje kolem nich v kultuře a ve společnosti. Nejde o to, že by v Nizozemí klesal zájem o náboženské otázky a biblické příběhy; církve však na něj nedovedou navázat.
Proto není divu, že se více kritiky ozývá z církevního nežli světského prostředí. Především zastánci doslovné interpretace biblických příběhů Ter Lindenovi namítají: „Co je psáno, to je dáno“. Populární, evangelikálně a fundamentalisticky laděná televizní stanice pro Evangelické vysílání (Evangelische Omroep) pozvala nedávno Ter Lindena k rozhovoru o jeho práci. Moderátor, který kladl otázky, byl dobře známý jako mediální eso, které dává ráz celému vysílání. „Mluvte konečně jasně,“ vyzval Ter Lindena. To, co stojí v jeho knihách, je prý příliš vágní, prý ještě nikdy jasně neřekl, kde vlastně stojí. Rozhovor se točil kolem druhého dílu série, věnovaného evangelijním příběhům. Nuže: byl Ježíš Synem Božím, nebo ne? Vstal z mrtvých, nebo ne? Ter Linden použil znovu přirovnání. „Má žena je růže,“ prohlásil. Zdalipak tomu slavný moderátor rozumí? Ale jistě, to není problém, vždyť taková věta vypovídá něco o lásce mezi Ter Lindenem a jeho ženou. Ter Linden na to pokračoval: „Ježíš je Syn Boží.“ „Skutečně?“ ptal se moderátor. Nedokázal se smířit s tím, že oba výroky představují metaforu. Chtěl slyšet výrok „vědecký“, vědecký ve smyslu přírodních věd. A že tím mnoha lidem uzavírá přístup k víře a k církvi, mu nevadilo. Stál jenom o železnou jistotu.
Nico ter Linden je vypravěč příběhů. Za těch pár dnů, co jsem s ním strávil, vyprávěl ze své nevyčerpatelné pokladnice jeden příběh za druhým. Veselé, smutné, pohnuté, ironické. Je přesvědčen, že příběh v sobě nese důležitější pravdu než definice. A možná jde ještě o něco hlubšího: člověka na světě neudržují objevy přírodních zákonitostí (skrze něž pak může manipulovat skutečnost); teprve ve vyprávění příběhů se nám odhaluje smysl toho chaosu, kterému se říká „skutečnost“.