Útlá knížka Z. Susy „Vyprávění o Češích a Němcích v Českých zemích“ je osobní výpovědí. Při zběžném nahlédnutí se zdá, že kniha se především snaží postihnout hlavní obrysy vývoje česko–německých vztahů v dějinných souvislostech. Pokud by ji četl z tohoto pohledu historik, snad by poukázal na mezerovitost pramenů či by se pozastavil nad obtížemi s výběrem fakt, na které musel autor nutně narazit, když se pokusil téma tak rozsáhlé, komplikované a mnohdy konfrontační obsáhnout na pár desítkách stran.
Časem se snad v české historiografii dočkáme obsáhlých a syntetizujících zpracování této problematiky. Knížka Z. Susy si nečiní nárok na to, aby byla považována za odbornou studii. Důležitý je zejména důvod, proč byla napsána. Je totiž vyprávěním, k němuž daly podnět zkušenosti dítěte a chlapce, vyprávěním, na jehož počátku se v paměti zrcadlí obraz vysídlených vsí s polorozpadlými domy a zarůstajícími pozemky. Zároveň je snahou autora utřídit si poznatky historického vývoje a vyrovnat se s faktem národnostní a rasové nenávisti, v jejíž smršti zaniklo prostředí vzájemného střetávání a obohacování tří kultur: české, německé a židovské. V rozpacích, které odrážejí poslední dobou četné diskuse, obírající se i na církevní půdě tímto tématem, je tak knížka konkrétním počinem, vyplývajícím z osobní snahy vidět česko-německé vztahy v širších souvislostech a v historickém vývoji staletí.
Autor dospívá k závěru, že poslední léta soužití obou národů na našem území představují etapu minulosti, která zůstává stále bolestná (pro jedince, jichž se přímo dotkla, ale často i pro další generace) a překlenout ji lze jen vzájemným odpuštěním. Chceme-li odpustit, musí nám být předem jasno, čeho konkrétně se má naše odpuštění týkat. Řada současných diskusí ukazuje, jak živé jsou i po desetiletích pro obě strany morální problémy, jež přinesl vývoj od třicátých do čtyřicátých let (včetně klíčových roků 1938–39 a 1945–46), a lze se jen ptát po důvodech, proč tomu tak je. Všechny neujasněné postoje, vznikající ze skutečnosti, že určitý úsek historie byl tabuizován, mají tendenci působit v těle společnosti jako nehojící se rána, které je lépe se nedotýkat. Nemusí jít ani o tabuizaci direktivní (např. absence tématu odsunu ve výuce dějepisu na našich školách před r. 1989), ale i nepřímou, vyplývající z obtíží vnitřně se vyrovnat s negativy vlastní historie (postoje rodičů a učitelů k otázce národního socialismu a druhé světové války na německé straně). Jistě není nic nového na konstatování, že pro poctivě uvažující sudetské Němce i jejich potomky musí být dodnes otázkou, jak se postavit k roli, kterou hráli jako národnostní menšina podlehnuvší vábničkám německého nacionálního socialismu a aktivně napomáhavší Hitlerově válečné expanzi. Stejně tak pro nacionálně nezaslepeného Čecha, tím spíše pro křesťana, zůstává problémem užití principu kolektivní viny i způsob, jímž byl odsun proveden. Na takto obecném tvrzení jistě není těžké se shodnout. Má-li se však hovořit konkrétně, je třeba znát fakta. Historickému problému, tak nabitému emocemi, v němž každá strana hledá dodnes „svou pravdu“ zdůrazňujíc zejména hledisko etické a míru křivd, by jistě prospěly věcné diskuse. Historie nezná „kdyby“. Toto slovo se nalézá reálně pouze v mysli těch, kdo se ptají proč a hledají odpovědi. Jen jedno je jisté. Česko-německé vztahy, vyvíjející se přes mnohé problémy po sedm set let (počítáno od počátků německé středověké kolonizace pohraničních hvozdů) na území Čech, Moravy a Slezska k jisté formě koexistence, zátěž druhé světové války neunesly. A co víc: Následující vakuum dalších čtyřiceti let totalitního systému a ztráty vzájemného kontaktu nepřineslo možnost se s problémem postupně a oboustranně vyrovnávat.
Knihy, pojednávající o odsunu Němců, byly do roku 1989 mnohdy zavřeny za dveřmi zvláštních oddělení knihoven. V poválečných letech byla často úmyslně, někdy i z neznalosti zničena řada archivních dokladů, které by dnes mohly být dobrým zdrojem pro naše poznání i oporou pro historickou argumentaci. Kdo z mladších lidí v českobratrské církvi ví, že na území tohoto státu existovala od r. 1919 „Německá evangelická církev v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“, která měla podle sčítání lidu (v r. 1930) 132 333 členů v 69 sborech, 32 filiálkách a 118 kazatelských stanicích a vlastní církevní ústředí v Jablonci nad Nisou? Dnes kromě materiálů zmíněného ústředí a několika málo zlomků sborových archivů nemáme k dispozici nic, co by dokumentovalo život této církve a jejích členů a na čem by bylo možno sledovat vliv německé nacionálně socialistické ideologie v třicátých letech či případnou opozici vůči ní.
Minulost se však nedá smazat ani zamknout do skříně či do sebelépe chráněného trezoru. Předpokladem pro její poznání je zvídavost. Knížka Z. Susy, napsaná autorem „pro mne a pro moje děti“ může v mladých čtenářích, kteří o otázkách česko-německé minulosti slyší občas něco v televizním zpravodajství, potřebnou zvídavost vzbudit. A snaha pochopit věci minulé pro současnost je může vést k dalším knihám, které k dané problematice vyšly (nebo ještě vyjdou), a zároveň k poznání, že dobrat se historické skutečnosti bývá složitější, než se na první pohled může zdát.
Závěrem zbývá podotknout, že knížku „Vyprávění o Češích a Němcích v Českých zemích“ vydal autor vlastním nákladem a lze ji zakoupit v knihkupectví Kalich za 20 Kč.