rozhovor s Martinem Šimáčkem, ředitelem vládní Agentury pro sociální začleňování
Vedete vládní Agenturu pro sociální začleňování. Jaké je zadání vaší práce?
Agentura vznikla v roce 2008 po mnohaletých diskusích. Vláda hledala způsob, jak zajistit podporu městům a obcím při sociálním začleňování a zároveň jak lépe koordinovat státní politiku v této oblasti. Bylo vybráno 12 pilotních lokalit, ve kterých Agentura začala v březnu roku 2008 pracovat. Překotný vznik Agentury a nejasnosti okolo jejích kompetencí a metod práce ale způsobily, že se ke konci roku 2008 práce zastavily a ředitel byl odvolán.
Od roku 2009 jsme začali de facto nanovo, s hendikepem ztracené důvěry a zklamaných očekávání v pilotních lokalitách. Přesto se podařilo ve většině měst vrátit za jednací stůl všechny partnery – vedení měst, úředníky, pracovníky neziskových organizací a škol, policisty. Vypracovali jsme místní strategie sociálního začleňování a začali společně připravovat desítky projektů především ze strukturálních fondů. Dnes jich v pilotních lokalitách běží více než stovka, v některých městech, jako je například Litvínov, Cheb, Most nebo Krásná Lípa na Šluknovsku se situace v sociálně vyloučených lokalitách začala výrazně proměňovat.
V roce 2010 jsme vyzvali ke spolupráci další města a ze 43 přihlášených vybral monitorovací výbor Agentury dalších deset, které přibyly k pilotním. Od července letošního roku přibylo dalších deset, a naopak skončila spolupráce s polovinou pilotních. Aktuálně tedy pracujeme ve 26 městech a obcích.
Partnerskému městu garantujeme spolupráci minimálně na tři roky. Po první fázi mapování situace, přípravy strategického plánu a jeho překlápění do projektů přichází druhá fáze, zajištění udržitelnosti integračních politik. Je to o změně přemýšlení, o přenastavení místních politik ve vzdělávání, sociálních službách i bydlení. Je to o propojení úřadů práce a zaměstnavatelů, podpoře pro neziskové organizace. Snažíme se, aby odpovědní lidé ve městech vzali inkluzivní politiku za svou.
Aby nedošlo k mýlce – naším úkolem není pracovat přímo s vyloučenými lidmi, ale pomoci místním institucím – starostům, úředníkům a sociálním pracovníkům – aby situaci zvládli, účinně spolupracovali a měli na řešení také dost prostředků. Mezi města přenášíme dobré praxe, nabízíme řešení, která fungují „u sousedů“. Když řekneme – to a to se osvědčilo v tomto městě, na to starostové hodně slyší.
Na úrovni ministerstev Agentura usiluje o propojení přístupů, o synergii. Velkým úkolem, který tento cíl naplňuje, je zpracování Strategie boje proti sociálnímu vyloučení. Po více než roce práce expertů z resortů, měst a obcí, neziskových organizací a Agentury jsme předložili vládě materiál s více než stovkou velmi konkrétních opatření.
Vznikla agentura z naléhavé potřeby „hasit problémy“, nebo jako součást určité širší strategie, jak předcházet problémům ghett a sociálně vyloučených lidí a lokalit?
Tak i tak. V roce 2006 ministerstvo práce a sociálních věcí zveřejnilo studii, podle které je na území Česka více než tři stovky vyloučených lokalit a žije v nich přes 80 tisíc lidí. To byl i pro odborníky šok. Zesílily debaty o nutnosti vládní podpory, byl to impuls pro vznik Agentury. Přispěly i nepokoje, které se čas od času v některém z měst, kde je vyloučená lokalita, objeví. Aktuálně to sledujeme na Šluknovsku, před lety to byl Litvínov.
Agentura se stále více stává ústředním nástrojem vlády v této oblasti, společně se zmocněncem pro lidská práva koordinuje resorty, systematicky spolupracuje s kraji a je oporou pro města.
Jak postupujete, když mapujete situaci na konkrétním místě?
První krok, který zaměstnanec Agentury učiní v nové lokalitě, je seznámení se všemi „aktéry“, tedy těmi, kdo se situací zabývají. Sestaví se takzvané lokální partnerství, tým těchto lidí. Přehlédneme všechny dosavadní strategické dokumenty, nejčastěji jsou to komunitní plány. Provedeme šetření v terénu, prohlédneme si také statistiky o nezaměstnanosti, docházce dětí do školy, výplatě dávek hmotné nouze, atd. Část šetření provádí celý tým lokálního partnerství, část si zadáváme zpracovat externí firmou, abychom získali co nejobjektivnější a nezávislý posudek. Chceme znát i politický kontext, protože sociálně vyloučené lokality někde vznikly i vinou špatných rozhodnutí politiků, někde se na chudých populisticky vydělává.
Musíme znát i motivaci všech partnerů a jejich možnosti dalšího rozvoje. Má-li se situace měnit, musí se všichni partneři na místě shodnout, v čem jsou problémy a jak se budou řešit. Bez této dohody a rozdělení odpovědností se situace nezmění. A pak se můžeme pustit i do zapojování samotných sociálně vyloučených lidí, do jejich aktivizace. Na to však musí být otevřený prostor – vyloučení lidé musí mít kam se integrovat, musí se integrovat do otevřené společnosti, do města.
Ve kterých známějších lokalitách už určitou dobu působíte a s jakými výsledky?
Nejvíce lokalit máme v Ústeckém kraji, nejdynamičtěji se poslední dobou rozebíhá spolupráce s Karlovarským krajem a obcemi na území tohoto kraje.
Z pilotních lokalit mám velkou radost z Litvínova – funguje tam mimo jiné model prostupného bydlení, lidé se z krizových ubytoven za spolupráce sociálního odboru a terénních pracovníků dostávají do běžného nájemního bydlení. Výborně tam funguje spolupráce terénních pracovníků a městské policie.
Radost mám i z Mostu – tady jsme například jako první uplatnili takzvané odpovědné zadávání veřejných zakázek. 10 % pracovních míst ve veřejných zakázkách musí být určeno pro dlouhodobě nezaměstnané. To otevírá prostor pro zaměstnávání lidí například z Chanova a nikoho to nic nestojí. Ani město, ani firmy. To je velká přidaná hodnota za relativně málo nákladů.
Mám radost ze spolupráce v Chebu, na Tepelsku, v Břeclavi, v Bruntále, Jirkově, Jáchymově, Kutné Hoře, … Okolo 80 % měst, se kterými spolupracujeme, se do toho pustilo velmi odpovědně.
Prosím čtenáře, aby se na podrobnosti podívali na www.socialni-zaclenovani.cz.
Jaké jsou hlavní důvody současných napětí a konfliktů na Šluknovsku? Do jaké míry hrají roli napětí „etnického“ charakteru, nakolik sociální?
Aby napětí takto zesílilo, muselo se sejít více důvodů. Již dlouho trápí Šluknovsko vysoká nezaměstnanost a obrovská konkurence na pracovním trhu. Lidé mají relativně nízké mzdy a zlobí je, že se blíží výplatě sociálních dávek. Navíc si stále většina lidí myslí, že dávky jsou velmi štědré, a nepovšimli si, že se oproti minulým rokům snížily. Ubyl sociální příplatek, dávky hmotné nouze jsou vázány na veřejné služby. I chudí mají hlouběji do kapsy a to zvýšilo drobnou hospodářskou kriminalitu.
Problém se prohloubil i s tím, jak dorostla generace romských dětí, jejichž rodiče ztratili v 90. letech práci a už nikdy ji nezískali. Děti nevědí, jaké to je pracovat. A problém je i v segregovaném vzdělávání – 30 % romských dětí, především těch nejchudších, je pořád odsunuto do praktických škol. Bariéra mezi většinou a Romy se tak ještě zvětšila.
Vloni se navíc rozproudila v regionu větší migrační vlna. Ve Šluknově nový majitel sídliště desítky rodin vystěhoval a naopak nové rodiny sem přišly. Místní tvrdí, že to bylo většinou z velkých měst na severu Čech, ale tato migrace má především vnitřní charakter, tedy mezi obcemi Šluknova. To nyní šetříme podrobnou analýzou.
Pak už stačily jen dva násilné trestné činy, podpořené nešikovnými vyjádřeními některých autorit, a nepokoje mezi částí veřejnosti se rozpoutaly.
Na místo hned přispěchali nacisté z Dělnické strany sociální spravedlnosti a spolu s místními extremisty, Josefem Mašínem z Rumburku a Lukášem Kohoutem z Varnsdorfu, začali situaci ještě vyostřovat, vyzývají lidi k pochodům na ubytovny, kde bydlí Romové.
Jaké jsou rozdíly mezi jednotlivými zdejšími městy – Krásnou Lípou, Rumburkem, Šluknovem, Varnsdorfem?
Krásná Lípa je příklad velmi dobré praxe v sociálním začleňování. Mají kvalitní sociální služby, velmi funkční
nízkoprahový klub pro děti a mládež, zaměstnanostní projekty a rozvinutý neziskový sektor. I proto si v minulosti velmi dobře poradili s migračními vlnami.
Varnsdorf sice roky podporoval různé důležité projekty, má pětici sociálních pracovníků, spolupracoval s námi. Nedokázali jsme si ale poradit s ubytovnami, kterých je ve městě pět. Lidé uvnitř ubytoven i v jejich okolí jsou nyní oběťmi celé vyostřené situace. Romové v ubytovnách se bojí odporu veřejnosti, v okolí ubytoven zase lidé oprávněně nadávají, že někteří lidé i organizovaně kradou ovoce ze zahrad, okapy z domů, zaznamenali jsme i gangy, které napadají lidi na ulici. Vina ale ulpěla na všech Romech bez rozdílu. A to zatím znemožňuje uklidnění situace.
Na veřejných setkáních spolu s vedením města s lidmi mluvíme, sepsali jsme si jejich stížnosti a návrhy řešení. Každý týden teď pracuje skupina pod vedením pana starosty a naší Agentury, abychom připravili rychlá i dlouhodobější řešení.
S Rumburkem zatím o spolupráci jednáme, doposud jsme společnou řeč hledali obtížně. Ale věřím v dobrý obrat. Ve městě je mnohem méně opravdu chudých a vyloučených Romů, řešení by mělo být snazší než ve Varnsdorfu. Například tu ale nepracují terénní pracovníci, to se musí změnit.
Ve Šluknově úplně chybí sociální služby a podpora vzdělávacích a volnočasových aktivit. Na sídlišti je klidněji i díky tomu, že majitel zastavil před několika měsíci vystěhovávání a nastěhovávání lidí. Klíčová teď bude spolupráce města a majitele.
Stále častěji se objevují zprávy o zprávy o „byznysu s chudobou“. Šluknov má např. nejdražší dodávky tepla v celé republice…
S chudými lidmi je velmi snadné „obchodovat“. Kde kdo využívá jejich předlužení, nabízí oddlužení výměnou za byt v horší lokalitě, v chudším kraji. U dveří se střídají různí prodejci zboží na splátky, zneužívají rozhodčích doložek, které obírají lidi o desítky tisíc korun v případě prodlevy splátek za zboží.
O tom, kdo drží černého Petra ve Šluknovských dodávkách tepla, není pochyb. Jsou to obyvatelé sídliště. Ale nedokážu říci, kdo na tomto byznysu aktuálně vydělává.
Politici spolu s částí veřejnosti volají po razantním zásahu silovými prostředky. Může něco vyřešit? Kde je naopak potřeba citlivého, resp. individuálního přístupu? A čeho se každopádně vystříhat, aby situace ve výsledku neeskalovala?
Lidem v lokalitách chybí řád, musí pocítit, že plnění povinností je pro ně výhodné. Ale jen represe situaci nezklidní, naopak ji zhorší. Lidé musí rozumět tomu, co se po nich žádá, ale zároveň musí mít příležitost svoji situaci měnit. A to mnohdy nemají – z ubytovny se odstěhovat nemohou, nemají totiž kam. Legální práci neseženou, na trhu totiž neuspějí. A děti končí až na výjimky v praktických školách. Takže podpora musí přijít ruku v ruce s řádem.
Extremistickým, resp. nacizujícím politickým uskupením se toto napětí evidentně hodí. Jak zamezit, aby ho mohly nadále zneužívat?
Nepustit je na náměstí vykřikovat rasistická hesla vedle starosty či poslance Foldyny. A to se stalo v Rumburku. Nenechat je vytvořit na veřejnosti dojem, že oni mají řešení. Nedopustit, aby problémy nezaměstnanosti a závislosti na dávkách zůstaly neřešeny demokratickými politiky. Lidé musí vidět, že jejich starostové problémy řeší. A to naštěstí na Šluknovsku vidět mohou.
Zatím jsem v ulicích slyšel: radikály tu nechceme. Doufám, že se to nezmění.
Dělnická strana sociální spravedlnosti maskuje nacistickou ideologii do hávu spravedlivé sociální politiky, to musíme prohlédnout.
Jak můžeme reagovat na rovině „zaopatřená majorita – zaopatřená majorita“? Má např. smysl zajet na místo a podpořit nějaké zdejší aktivity?
Určitě. V celém regionu je málo neziskových organizací a občanských aktivit, které by se na toto téma zaměřily. Chybí tu i autority, o které by se lidé mohli opřít. Každý, kdo bude systematicky pracovat s dětmi, kdo umí dělat sociální práci, může pomoci. Teď se na veřejnosti projevila – třeba i oprávněná – zloba, do budoucna je dobré pomoci, aby vyrostly aktivity, které podporují občanské soužití, demokracii a aktivní občanství.
A jaká podpora má smysl z křesťanských kruhů a od církevních představitelů?
Církev se na mnoha místech, kde působíme, zapojuje do lokálních partnerství. Může to být jak organizací profesionálních služeb (např. Diakonie nebo Charita to dělají velmi dobře), ale také přirozenou autoritou církevního představitele, nebo drobnou prací s dětmi. To je nesmírně důležité, zejména v časech krize lidé potřebují autoritu, o kterou se mohou opřít. Každý člověk potřebuje k životu pocit štěstí, i lidé ve vyloučených lokalitách často hledají duchovní stránky života.
Vidíte další lokality, kde zatím skryté napětí může přerůst do otevřeného konfliktu, či demonstrací s rasistickým podtextem?
V chudých regionech je napětí cítit. Lidé sledují média a reagují na ně. Stres z událostí na Šluknovsku se na ně přenáší. Média mají obrovskou moc situaci zklidnit, nebo naopak eskalovat i v dalších regionech.
Otázky kladl a za odpovědi děkuje Tomáš Trusina
Vládní Agentura pro sociální začleňování
vznikla v r. 2008. Podporuje obce a města, aby mohly plnit svoji funkci – zajišťovat či pomáhat zajistit všem občanům rovný přístup ke vzdělávání, bydlení, zdravotní péči, zaměstnání, sociálním službám a bezpečí. V konkrétním místě koordinuje činnost státní správy, neziskových organizací aj., tak aby se účinně začala řešit situace sociálně vyloučených spoluobčanů. Nemá výkonné pravomoci, ale poradní. Vychází z vlastního mapování situace zkušenými terénními pracovníky, na jehož základě navrhuje místním činitelům, jak postupovat.
Agentura pomáhá obcím a místním subjektům zejména v těchto oblastech:
– v zajištění služeb na podporu vzdělání, podporu zaměstnanosti, sociálních služeb a sociálního bydlení, a zajištění infrastruktury pro tyto služby
– v čerpání prostředků z evropských strukturálních fondů, státního rozpočtu, krajských dotačních programů a dalších zdrojů;
– v komunikaci s ústředními orgány státní správy, zejména resorty, které mají sociální začleňování v gesci; z podnětů při práci v lokalitách Agentura formuluje návrhy v oblasti legislativy, dotačních titulů, sociálních politik, apod.
Podle výzkumu MPSV z roku 2006 žije ve vyloučených lokalitách cca 80 tis. obyvatel, a z toho téměř jednu čtvrtinu nelze považovat za Romy. V ČR přitom podle odborných odhadů žije okolo 170 tis. Romů. Na druhou stranu nelze opomíjet fakt, že sociální vyloučení je v České republice částečně etnizované. Etnická příslušnost (většinou romská) je totiž obvyklou příčinou negativního postoje většinové společnosti a částečné diskriminace, nejčastěji na trhu práce, ve vzdělávání a často i v bydlení.
Zpracováno podle
http://www.socialni-zaclenovani.cz/
V Protestantu jsme se problematice obšírněji věnovali v rámci rozhovoru s Michaelem Kocábem, viz Protestant 5/2009
Pokojná atmosféra nepřitahuje
Lidé, kteří na Šluknovsku mají blízko k sociální problematice, zveřejnili petici Světlo pro Šluknovsko http://www.petice24.com/svetlo_pro_sluknovsko
„Jsme znepokojeni vývojem situace na Šluknovsku. Odmítáme rasismus ve všech jeho projevech, násilí, zastrašování, princip kolektivní viny a jednostrannou a rasismus podněcující interpretaci situace v některých médiích. Vyzýváme ke koncepčnímu, dlouhodobému a nenásilnému řešení sociální situace a ke spolupráci měst a obcí s neziskovými organizacemi, jakožto zkušenými partnery a odborníky. Chceme pokoj a naději pro všechny obyvatele Šluknovska.“
Rumburské evangelické farářské dvojice Constance a Filipa Šimonovských jsme se zeptali:
Filipe a Constance, patříte mezi iniciátory petice „Světlo pro Šluknovsko“. Na internetu se mimo obvyklé verbální kanalizace násilníků objevilo poměrně hodně podpůrných a vděčných reakcí. Jaký má petice ohlas v místě, mezi křesťany a spoluobčany?
Tato petice či prohlášení má relativně malý ohlas. Konkrétně na setkání v našem kostele v Rumburku 9. 9. přišlo asi 50 lidí, do Varnsdorfu do starokatolického kostela 16. 9. asi 70 lidí. Mezi lidmi na ulici se hodně o věcech diskutuje, ale především o demonstracích, násilnostech, nespravedlnosti a stížnostech na Romy, na vládu, na policii. Naše prohlášení svou mírností a také pokojnou atmosférou setkání v kostelích moc zájmu nepřitahuje. Ale zaregistrovali jsme, že nás kdosi nazval „druhým extrémem“ – k neonacistům. Co se týče křesťanů, tak jich tady u nás není mnoho, ani v ekumeně, ale víme o mnohých, kteří nás podporují, z ekumeny jsou aktivní římští katolíci (p. Josef Kujan, Jiříkov – Rumburk), starokatolíci (f. Roland Solloch, Varnsdorf), adventisté (f. Miroslav Bísek, Ústí n./L – Rumburk).
S jakým slovem a jakými důrazy je teď potřeba se k veřejnosti obracet?
I vzdělaní lidé se zjevně nevyznají v tom, co to znamená rasismus. Narážíme na to v rozhovorech s lidmi ve městě, často na ulici, ale i se známými a přáteli. Je tu ale také mnoho emocí, které takové debaty znesnadňují. Tedy vysvětlovat stále dokola, co je to rasismus, a že ne všechna vina za potíže a kriminalitu leží na Romech, že svět není černobílý, ale barevný, atd. je potřeba.
Důrazy toho prohlášení nám stále připadají velmi aktuální. Třeba: chceme naději a pokoj pro všechny (!) obyvatele Šluknovska. Nebo výzva ke dlouhodobému řešení a spolupráci s neziskovkami. Tam se nyní posunuje aktuální debata o tom, co udělat – zůstane to jen u represí a hezkých slov, nebo skutečně budou peníze a podpora pro dlouhodobé programy práce se sociálně slabými, a tedy převážně s Romy? Nyní je třeba na politické rovině tlačit na podporu těch dlouhodobých programů.
Stojíte o podporu z dálky? A v jaké podobě?
Určitě pomůže podpis pod tou peticí – čím více bude podpisů, tím bude mít větší váhu v očích lidí, médií, politiků. Ale žádný záměr s těmi podpisy nemáme – je to prostě vyjádření stejného pohledu na věc a podpory. A podporou celé věci určitě bude i otevření diskuse, třeba ve sborech, o rasismu a také o etnické romské menšině, a třeba o jejích dějinách, kultuře, a proč žijí v panelákách a nemohou kočovat jako dřív… Protože latentní rasismus je v naší společnosti všude. Dnes je to Šluknovsko, zítra… doplňte si sami. A rasismus určitě usnadňuje to, když tu „druhou skupinu“ moc neznám. Pak si do ní mohu naprojektovat všechno možné. Když ty lidi „odnaproti“ znám osobně, a znám i jejich dějiny a kulturu, tak to rasismus hodně komplikuje, ne-li znemožňuje úplně. To bude dobrá podpora naší věci.
Záleží na tom, jak si události obě komunity pro sebe zpracují
Během demonstrací, svolaných extremisty, působili na varnsdorfské ubytovně, obývané převážně Romy, aktivisté skupiny Nenávist není řešení. Novináři odtud příliš nereportovali, proto jsme jejího člena Mikuláše Vymětala požádali, aby vylíčil, jak vypadá situace z této „strany bariéry“:
Varnsdorfské ubytovny jsem viděl ze dvou perspektiv: Jednou jsem šel s davem, který chtěl obyvatelům ubytovny projevit svou nelibost – a nebylo mi dobře, když jsem viděl uvnitř děti, jak nás nechápavě pozorují. Podruhé jsem šel o týden později večer po jednom pochodu před ubytovnu (policie ji uzavřela a mě nepustila dovnitř a ty zevnitř ven) a snažil se trochu povzbudit a uklidnit místní: Církev je s vámi (měl jsem k tomu dopisy Joela Rumla, Ondřeje Wolfa a Tomáše Halíka, které jsem četl ten den na bohoslužbách v Novém Boru a v Rumburku). Jedna žena, s níž jsem se bavil, mi vyprávěla, jak se děti bály a nemohly usnout – a že pro ně nemohla koupit ani chleba, protože ji nepustili ven. Velmi ale docenila policii – „policie nás ochránila“. Náladu podstatně zlepšilo, když přišel jeden místní sympatizant a žertoval s ženami o tom, že jim přistaví autobusy pro cestu do Austrálie (snem mnoha obyvatel ubytovny je odstěhovat se někam „daleko, kde bude líp“).
Podrobně jsem si ale nechal popsat situaci od několika členů naší iniciativy „Nenávist není řešení“, kteří byli v ubytovně naproti červenému kostelu s obyvateli celou dobu. Jeden líčil situaci spíše dramaticky, jaká uvnitř panovala hrůza a děti, že se bály, že budou hořet tak, jako Natálka. Druhý náš aktivista popisoval spíše pozitivní až absurdní stránku celé situace. Děti byly shromážděny kolem jiné aktivistky a poslouchaly, ani nedutaly, protože jim krásně zpívala (je operní pěvkyně). Někteří dospělí (ti, kteří se zrovna nedívali v televizi na to, co se venku děje), pozorovali dav shromážděný před ubytovnou poměrně klidně, přičemž v jejich pohledu se mísil zájem „konečně se tu něco děje“, určitá obava, nepochopení, proč tam vlastně ti lidé jsou, i ochota to nenechat jen tak „jé támhleten, toho já znám, já mu dám do huby.“ Druhý den si děti z ubytovny venku hrály na demonstraci, přičemž zastávaly obě strany – hrály si na zatýkání, zkoušely roztlačit kontejner… Myslím, že hodně záleží na tom, jak si tyto události obě komunity pro sebe zpracují – tedy zda „jó, to byl takovej ten karneval, jak jsme na sebe koukali“, nebo „tehdy jsme se začali nenávidět“.
Jak reálná je hrozba, že se strach ohrožených změní v touhu po násilné odvetě?
Někteří z mužů, s nimiž jsem se bavil, uvažovali o tom, co by dělali, kdyby „skini“ pronikli až k nim domů – a bránili by se. Stejně tak se v jednu chvíli shromáždila skupina romských mužů před ubytovnou Sport, připraveni bránit ji proti davu, od kterého je oddělovala policie. A tento postoj se mi vlastně líbil. Z obou stran sporu jsem ovšem zaznamenal také mnoho reakcí, v nichž se mísil strach s hněvem. Má zkušenost s Romy je ovšem ta, že jsou většinou nenásilnější než mnozí bílí…