Vztah české společnosti a české politiky k sociálně vyloučeným, což jsou nejen někteří Romové, ale i další občané chycení např. do dluhové pasti, představuje zdroj stále vyostřenějšího napětí i pokušení vsadit na silové řešení. S laskavým svolením redakce Literárních novin proto přetiskujeme jejich rozhovor s ministrem Michaelem Kocábem, který informuje o vládním materiálu Sociální past a rozkrývá souvislosti, nezbytné k porozumění problému a hledání řešení.
Film jsem neviděl, ale Sociální past je klasická vládní analýza, kterou jsme si objednali u Sociokomu. Vznikla s vědomím, že je pro vládu, a to jí možná dodává zvláštní hodnověrnost. Je formulována tak, aby závěry nemohly být napadeny jako neobjektivní nebo dejme tomu přemrštěné. Hodnověrnější materiál k dispozici nemáme. Mám tady pro zajímavost materiál o nárůstu extremismu ve vyloučených oblastech, který společně s mojí Sociální pastí předkládal Ivan Langer, a díky němu jsem se úplně uklidnil, protože Langerův materiál je daleko ostřejší.
Já mám k ruce pouze tento instrument, který jsem užil. Můj hlavní úkol, vypracovat analýzu a seznámit s ní vládu a novináře, je splněn. To, o čem mluvíte, je věcí ministerstev spravedlnosti a vnitra. Kdybych byl ministr vnitra, asi bych inicioval vyšetřování, ale to mi nepřísluší. Druhou věcí je, že by se tak měli bránit všichni, kdo jsou vzniklou situací poškozeni a dotčeni, i když všichni víme, že nemají peníze na to, aby si najali právníka. Také se asi logicky bojí jít proti městu, které by bylo v tomto případě žalováno. Na obranu stávajícího zastupitelstva je nutno dodat, že může být vcelku klidné, protože vše se odehrávalo dávno před jeho nástupem, čili by jeho členové naopak mohli napomoci vyšetřování. Ale já jsem spokojen, ta věc se uchytila. Kdybych byl ve funkci delší dobu, zpracoval bych strategii prevence sociálního vyloučení, kde už bych navrhl konkrétní kroky. Už jsme to měli připravené a těšili se. Materiál by byl biblí pro všechny, kdo se mohou dostat do těchto problémů, nejen Romů. Při postupující ekonomické krizi se mohou týkat zahraničních pracovníků, ale i našich občanů. Pak pochopí, k čemu byl celý tento boj dobrý, protože nikdy nevíte, jak skončíte. A pokud dáte průchod arogantnímu státnímu aparátu, reprezentovanému třeba soukromými exekutory, nebo nezodpovědně podnikajícímu zastupitelstvu, potom už se nedovolá nikdo.
Samozřejmě. Věc je profláknutá, jasná, známá a já si téměř neumím představit, že by se po této poměrně mocné vlně zase ustála a vesele se pokračovalo dál. Máme naopak celou řadu dobrých příkladů, kdy města tento způsob odmítají, ať už se jedná o machinace s nemovitostmi, nebo prostě vytváření ghett. V republice máme tři sta třicet ghett, která musí zmizet. Přibližně jsme spočítali, že by to bylo nákladem dvanácti, patnácti, možná více miliard korun.
To ne. Konkrétním podnětem k výběru Litvínova byla akce Dělnické strany, když jsem přicházel do funkce. Města se různě snaží a ne vždy se jejich snaha dá označit za špatnou. Chomutov je úplně exemplární negativní příklad, který by měl vejít do učebnic, jak je možné společnost postupně nenápadně fašizovat. Hrubne veřejná debata, zvyšuje se animozita, intolerance, rasismus, používané prostředky jsou najednou v očích některých moc měkké, přichází neonacisti a začíná průšvih. První věc je rozehnat ghetta, to bude drahé, do toho bude muset stát investovat miliardy. Poté posílit a významným způsobem prohloubit přístup lidí v sociálně vyloučených oblastech ke vzdělání, to je dlouhodobě nutné a jediné, co problém opravdu řeší. Také je třeba zlepšit řešení bytové otázky. Patří sem trpělivá komunitní práce třeba neziskových organizací, vymýšlejících nekonečné množství projektů s dobrými akcenty, na které ale musejí mít peníze a jež stát musí dotovat. V konečném důsledku by to ale mělo být levnější než sanace narůstajících problémů. Předběžně je spočítáno, že problémy mohou stát kolem deseti milionů ročně jen za sanace. Za deset let by se měl trpělivý, ozkoušený a přívětivý přístup státu vyplatit.
To je přesné. Ono dochází pro nás k ne zcela příjemné záměně, že jsou to Romové. Proto protestujeme proti výrazu nepřizpůsobiví – oni jsou velice přizpůsobiví a v těch podmínkách se naučili žít až dojemným způsobem. Když procházíte na první pohled vybydleným a nečistým domem, vejdete do bytu, který je roztomile a na ty podmínky relativně čistě upraven, zatímco když jsem dorazil do bytů majoritních bílých, byl v nich binec neuvěřitelnej. Ale já to chápu tak, že když se dostanou do těchhle podmínek, už na to kašlou. Romové se dlouhodobě naučili s bídou pracovat. Sociálně vyloučení nemusejí být nutně chudí, ale majoritní společnost s nimi nechce komunikovat, to se týká i bohatých Romů. Naopak v pásmu chudoby mohou být Vietnamci nebo bezdomovci. V některých oblastech najdeme mezi chudými osmdesát procent Romů, ale jinde je jich menšina. Máme obrovské procento Romů žijících naprosto bez povšimnutí spořádaným způsobem, ale společnost to nekonstatuje. Například ze dvou set padesáti tisíc Romů jen šedesát tisíc – to je sice velký podíl, ale pořád jen necelá čtvrtina – se dostává do sociálně obtížné situace, zatímco zbytek žije naprosto v pohodě, ale my to nikdy nezvýrazňujeme. Názor, že co Rom, to bordelář nebo zloděj, je obrovská nespravedlnost, kterou by žádné jiné etnikum nestrpělo. Když si vezmete, že z těch šedesáti tisíc se do špatné situace vysoké procento nedostalo vlastní vinou, je to ještě víc alarmující. Klasickým příkladem je Brno, kde jsem byl ve škole v Bratislavské ulici. Sotva přišli Romové, dali své děti pryč všichni bílí, dokonce i Romové z vyšších vrstev. Pokud se romské dítě neučí dobře nebo je terčem rasové diskriminace, je demotivováno takovým způsobem, že se neučí vůbec, nebo je na škole v přijatelných podmínkách, ale vrací se do rodiny, která je extrémně chudá nebo rozvrácená. Ale nikde není sebemenší doklad, že by byli intelektuálně méněcenní nebo méně vzdělatelní. Já jsem obklopen řadou Romů, kteří vynikají skvělým intelektem.
Máme tady jednoho Roma, který má dvě vysoké školy a jezdí s taxíkem, protože ho nikdo nezaměstná, za což mohou stereotypy. Když se porozhlédnete po světě a vezmete to přes New York a Asii, budete mít pocit, že obrovské množství etnik se málo snaží. V New Yorku se ale budou málo snažit jiná etnika. Nechci věc vulgarizovat, ale kdybyste za druhé světové války navštívila koncentrák, Němci by vám vysvětlili, že ti za ostnatým drátem se málo snaží a že se chovají jak zvěř. Když se lidé dostanou pod určitou hranici životní úrovně, začnou se chovat jako zvěř úplně beze zbytku. Bída z lidí lotry činí, vlky z lesů žene hlad.
Jen jednou, vždyť jsem byl dva měsíce ve funkci. Ale zato jsem byl všude možně, v ostatních vyloučených lokalitách.
Z Brna mám velmi silný vjem porovnání bílého a romského vyloučeného, které jednoznačně vyznělo ve prospěch toho romského. Z Litvínova si pamatuju, jak mi pan starosta s lehkým cynismem předává klíč od bytu, který je vybydlený. To znamená, že se mi chtěl vysmát, protože v tom vybydleném bytě nebydlí ani sociálně vyloučení. Silný pocit mám ze třech zón, kdy se z hlavního sídliště propadnete na Bílý Sloup a pak do UNA (do těchto ubytoven přicházejí lidé vystěhovaní z janovského sídliště, pozn. T. Š.). Říká se, že z UNA už není návratu. A velmi ústřední pocit mám, že ačkoli se pořád propadáte, platíte stejný nájem jako na normálním sídlišti. Byty se prodají soukromníkům a ti za ty chlívy vyrážejí pořád sedm osm tisíc. Jak se pak nájemníci můžou z té nouze vybabrat? Zatímco například Roudnice mě dojala. Byty sociálně vyloučeným dává za šest set korun měsíčně. Tomu říkám přístup. V Mostu mi utkvělo, že se starosta snaží předcházet problémům tak, že rovnou uplatňuje všechny možnosti, které mu legislativa dává, aby se lidé vůbec nedostali do dluhů. Využívá vlastní exekuční firmu, která vybere jen dluh a manipulační poplatek dvě stovky. Navíc má celou řadu způsobů péče o lidi včetně neplatičů, aby přišli k rozumu. Splátkové kalendáře, různé pomoci, v případě bytových problémů institut náhradního příjemce. Pak to dopadne tak, a to jsem zažil, že když starosta jde, ženou se k němu Romové a chtějí se s ním vyfotit. V Dobré Vodě je to výborné, v Krásné Lípě úplně skvělé. Zatímco když někdo dluží Řápkové (Ivana Řápková je chomutovská primátorka, pozn. T. Š.) čtyři sta dvacet korun, zaplatí deset tisíc, protože úřad na něj najme soukromého exekutora, který si napočítá devět a půl tisíce za úkon, jenž neproběhne, protože exekutor jen řekne: „Dej mi své peníze“, a navíc má v zádech policii. Exekutorský výkon je daleko komplikovanější.
Já nechci být neskromný, ale tím, že jsme na problém takhle masivně poukázali, by to mohlo jít docela rychle. Velmi příjemně mě překvapilo, když nějaký starosta cituje rozhorleně z mé vlastní zprávy, jak by se to nemělo dělat. Já jsem rozeslal rozklad o Chomutovu všem starostům v republice, asi na sedm tisíc míst. Naši lidi nejsou rasisti, dlouhodobě dokázali s lidmi, o nichž se bavíme, vycházet, ale teď se najednou situace zhoršila. Výsledkem je dvě stě padesát žádostí o azyl v únoru a tři sta v březnu. „Systém Řápková“ způsobí mezinárodní ostudu, zhrubneme, okoráme a navíc budeme mít vízový styk s Kanadou.
Já si myslím, že je velmi nevzdělaná. Ta osoba nemohla číst snad vůbec nic, protože nemá v hlavě kontext. Myslím, že takhle levnou popularitu by si nenahrabal vůbec nikdo. Ona se jednoznačně přiřadila ke Sládkovi, v podstatě k neonacistům. Říká sice, že jim svou tvrdostí bere vítr z plachet – ne, ona jim přímo připravuje prostředí. Neonacistům se bude dařit, když veřejná debata zhrubne. V Německu při nástupu nacismu zhrubla nejprve veřejná debata a pak teprve celkové sociální prostředí. Výraz „sociálně nepřizpůsobivý“ přímo vychází z nacismu. Je zde obrovské manko, že lidi se nezajímají o to, co bylo. Kdyby si paní Řápková prošla pár knih z období nacismu a stalinismu, nikdy by se takhle nemohla chovat. Vůbec přitom neberu v potaz možnost, že tak jedná s rozmyslem. Já ji pořád omlouvám, že neví, co činí.
Bezesporu. Vulgarizací a bulvarizací tématu zaniklo, že my jsme i na straně majority. Já jsem mnohokrát zdůrazňoval, že nehájíme ty, kdo se chovají neslušně, neplatí a dělají nepořádek – jen musí existovat nějaká hierarchie a logika. Ta říká, že nikdo nemůže vyžadovat drakonické dodržování zákona, pakliže ho sám ještě víc porušuje. Majoritní část obyvatelstva tím trpí, často se také nemůže nikde dovolat a to se projevuje animozitou. Nevraživost majority by se ale měla obrátit na toho, kdo je do té situace dostal. Jestliže akci řídil majitel realitní kanceláře, ať se obrátí proti němu. Ale fakt, že si na sídlišti pořídili byty a teď je nemůžou prodat ani za sto tisíc, je zrovna tak alarmující a zrovna tak by se mělo postupovat v jejich prospěch, i když v tomhle případě nevím jak. Možná by stát měl tržní cenu doplatit, protože jinak se lokalita bude propadat, což už se děje. Města musejí vést osobnosti, lidi s vizí, kanonýři, a ne byrokrati, kteří jestli mají k něčemu sklon, tak nahrábnout si do vlastní kapsy. Nedávno jsem slyšel poznámku od starosty jednoho významného českého města, nebudu jmenovat. Ptal jsem se ho: „Jak je možné, pane starosto, že vy tenhle problém dokážete řešit a jiným městům se jakoby smějete?“ Odpověděl mi: „To je hrozně jednoduchý. My totiž nekrademe, a v tom je všechno. Peníze, které neukradneme, pak můžeme dát lidem. To je dobrý, že jo!“
Rozhovor vedla Tereza Šimůnková, otištěn byl původně
Při zasedání vlády 23. března předložil ministr M. Kocáb Situační analýzu sociálně vyloučených lokalit na území města Litvínova se zaměřením na sídliště Janov. Přitom si všiml, jak dochází ke ghettoizaci a jaké má následky: Za spouštěcí moment označuje nerozmyšlenou privatizaci rozsáhlého bytového fondu města. … Pravděpodobně je spouštěcím momentem také „správní laxnost“, tedy neschopnost státní správy a samosprávy realizovat celou soustavu svých úkolů, které v daném případě mají povahu různých opatření a povinností jak na straně majitelů, tak na straně nájemníků, jakož i obcí. Privatizace ve spojení se „správní laxností“ umožnila (a byla tak i zčásti plánovaná) zvláštní ekonomický řetězec. … Firmy, vlastnící byty v lokalitě, jež je od počátku „na hraně vyloučenosti“, a tedy méně lukrativní, využijí tyto byty, aby mohly „vyčistit“ daleko lukrativnějších byty v dobrých lokalitách, které jsou zatím obydleny („budoucími nepřizpůsobivými“) v rámci regulovaného systému bydlení. Metoda kupování nevýnosných bytů s cílem „čištění“ výnosných bytů vyvolává rozsáhlé veřejné škody: cíleně a vědomě zbídačuje část obyvatelstva a vyvolává další transfer veřejných prostředků do zisku investorů, neboť politický problém je tak hrozivý, že jediným výsledkem musí být pomoc veřejné správy. … Vyklizení dosud blokovaného bytu od regulovaného (často problémového) nájemníka může po prodeji takového volného bytu přinést zisk cca 300–500 tis. Kč. Uvedený problém tedy je nutno vnímat v tomto ekonomickém, resp. podnikatelském kontextu a stručně lze vystihnout sloganem: Zbohatnout na zbídačování.
počítají s přímou prací s lidmi ohroženými sociálním vyloučením. Upozorňují mj. na
– nezbytnost komunitního plánování sociálních služeb na místní i nadregionální úrovni. To zmapuje místní a regionální potřebnost a umožní smysluplné a funkční propojení státních i nestátních poskytovatelů sociálních služeb.
– zdůrazňuje se terénní sociální práce, nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, ale též vytváření sítě služeb dluhového poradenství a pracovního poradenství zejména pro dlouhodobě nezaměstnané a zkvalitnění azylového bydlení
je např. třeba zvrátit jednosměrný pohyb obyvatel z bytových domů do sociálně vyloučených lokalit a ubytoven postupným zavedením vícestupňového bydlení spolu s účinnou motivací klientů
– včasnou předběžnou péči, která eliminuje vzdělávací a sociální handicapy dětí ze socio-kulturně odlišného prostředí
– podporu začleňování dětí se sociálním znevýhodněním do hlavního vzdělávacího proudu za pomoci doučovacích programů a individuální asistence
– zřízení sítě míst pro trávení volného času dětí a pro přirozené začleňování dětí ze socio-kulturně odlišného prostředí mezi vrstevníky.
stíhat lichvářské a drogové gangy a další kriminalitu stylem „padni komu padni“, monitorovat krizová místa zejména v okolí heren a zastaváren v lokalitách, zavést sociální asistenty v trestním řízení, vzdělávat policisty pro práci v sociálně vyloučených lokalitách.
doporučuje nejen promyšlený boj proti iniciativám neofašistických bojůvek, ale též odmítá polofašistickou floskuli „nulová tolerance“.
Zpracováno podle
„Jasně, já ti rozumim,“ vtrhává o překot do nedokončené věty jeden diskutující druhému. Někdy mi takový drobný úlomek řeči uvízne v uchu a nedaří se mi ho dostat ani dovnitř, ani ven. Jsou to prvky rozhovorů, které nabývají forem jakéhosi nutkavého tiku. Ale proč ten spěch? Na co taková úpornost? Snad proto, že chceme druhému dát najevo zájem. Vždyť současná doba si žádá projevit porozumění, mít pro druhého pochopení. A nikdo přece nechce vypadat jako hulvát. To už raději druhého obvineme lepkavými chapadly pochopení a společně uvízneme na mělčině předzjednaného a všeobecného porozumění. Zdá se, že jedním ze základních stavebních kamenů současné ortodoxie je přesvědčení, že vše se dá nějak vykomunikovat.
Vedle ctností vyžadovaných dobou je tu ale i jiné volání ke ctnosti, o kterou usilují Kristovi učedníci. Je to ctnost, kterou (i přes hrozbu různých pokrouceností) nazýváme láska. Porozumění máme pro to, co je nám vlastní. To, co zprvu vypadá, jako nebezpečně nevlastní, si porozuměním přivlastňujeme. Milovat můžeme i (nebo jen?) toho, kterého nevlastníme a kterému zcela nerozumíme. Nejprve Hospodina, pak bližního a dokonce nepřítele. Láska k Hospodinu a k bližnímu nás zaplétá nejen k souhlasu, ale také k soužití s milovaným. A toto soužití v lásce přináší ovoce poznání. Poznání, o kterém mluví Písmo, je něčím jiným, než porozumění zmíněné v úvodu. Není totiž kryto mou schopností pochopit, ale cestou, kterou jsme prošli spolu s milovaným.
Doufám, že mi rozumíte…
Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? Ž 8,5
A slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. J 1,14
Milí bratři a sestry, předmětem té otázky je Bůh, to on na nás pamatuje a ujímá se nás. To je první a veliké sdělení, jemuž říkáme zjevení: Bůh je to.
Já, podobně jako vy, vnímám svět, tuším jeho obrovskou velikost a rozlehlost, z níž mé oči obsáhnou jen maličký díl. Vidím mírně zvlněné pohoří nad Ostopovicemi, pak řeku a příbytky lidí, ale i vlaky a dálnici plnou svištících aut do Prahy a na druhou stranu do Bratislavy – to všechno vidím a slyším z okna našeho panelového domu ve Starém Lískovci. V noci k tomu pohledu přistoupí hvězdné nebe a měsíc, ozářený sluncem. Cítím se proti tomu tak maličký, ohrožený a bezbranný. Upokojím se, když pomyslím, že nad tím vším, nad všemi lidmi i nade mnou je Bůh. To je to zjevení, Bůh. Neobjevil se mi jako hrozivá mlčící mlhovina, ale jako tvář Otce a slyším slova, kterými Ježíš utěšoval své ustrašené učedníky: Nebojte se, jsem tu s vámi. Podobně žalmista mne dnes ujišťuje, že Bůh na mne pamatuje a ujímá se mne, a nejen mne, ale všech lidí, i zvířat a všeho živého. Bůh tu je, a to je radostné vědomí. Taky z toho máte radost, že Bůh je, že? Chtěl bych ještě dál tu myšlenku rozvinout, ale větší povinnost mi velí, abych rozvinul to, co jsme z Písma slyšeli o Bohu a o člověku, že Bůh naň pamatuje a ujímá se ho. Nemám obavu, že vás to bude nudit, neboť dobře cítíte, že jde o vaše, o naše dobro a víc než to. Evangelium, radostná zpráva, evangelíka nenudí. Pokud ano, ještě to není evangelík, to jest slyšící.
Jako všechno, o čem jsme mluvili, i člověka jako korunu všeho stvoření stvořil Bůh, stvořil ho jako muže a ženu. O nich, jak vyšli z Božích rukou, nemůžeme moc mluvit, protože je dost neznáme. Víme o nich jen to, že neuposlechli svého Stvořitele a vzepřeli se mu tak, že jej chtěli sesadit z trůnu a posadit se na jeho místo. To byla ta nejzhoubnější revoluce, vzpoura, kterou Bůh musel potrestat. Ti potrestaní jsme my, jak tu dnes sedíme. Jsme potrestaní. Filosofové a politici nám budou lichotit a vychvalovat nás, jak jsme svobodní, když jsme svrhli habsburské a pak nacistické i komunistické jho. Oni dál a hlouběji nevidí. Vždyť ani my to v té hrozivé a mrazivé hloubce nechápeme, naopak zpíváme si, zvláště my Češi, vypovězenci a vyhnanci z ráje, jak je nám dobře na našem kousku země a to tak dobře, že jej, ten kousek země, opěvujeme jako zemský ráj to na pohled.
Věru, mohli bychom si gratulovat, kdybychom ten zemský ráj, ty „Čechy krásné, Čechy mé“ vlastnili až do sytosti dnů podle libosti, nejen na pár desítek let. Nikomu, až na výjimky, se nechce odtud umírat, neradi a s bolestí se vzdáváme toho kousku země pod svýma nohama. Život je dobrý a krásný, je-li snesitelný a pokojný. Nechápeme a odsuzujeme fanatiky, nábožensky pomýlené, kteří z nenávisti k domnělým nebo skutečným nepřátelům a na druhé straně v očekávání jakýchsi rozkoší v nebeském ráji obětují svůj život v atentátu, který připraví o život i ty, kdo chtějí na této zemi žít. Takovým sebevrahům, kteří jsou spíše jen vrahy, Bůh jistě neotevře, natož aby jim v ráji připravil ovace, laskominy a panny.
Bratři a sestry, opačně než oni se celé lidstvo ve své rozumné části snaží vytvořit pro člověka když ne ráj na zemi, tak aspoň snesitelný a pokojný život. Jejich úsilí Bůh přeje a my také. Když už většina z nás má střechu nad hlavou a má co jíst a pít, neostýcháme se dožadovat, aby už konečně vědci odstranili z našeho života rakovinu, a ovšem AIDS, ztrátu odolnosti, jež naznačuje, že se nemocí nikdy nezbavíme. Ještě nemáme nebeské tělo, to nás teprve čeká.
To všechno jsou také důsledky vzpoury proti Bohu, která určila člověku dvojí úděl: smrtelnost a náchylnost k hříchu, hříšnost. Jsme smrtelní, to pociťujeme při každé vážnější nemoci. Jsme hříšní, velice snadno, až s jakousi samozřejmostí podléháme hříchu. Proto literární kritik označí biblický příběh Josefa a Putifarovy ženy za neskutečný. Brněnské soudy až po ten nejvyšší jsou svou trvalou existencí dokladem, že budou mít vždy co dělat: lidé přestupují zákon.
Bratři a sestry, nechci vás strašit, ale jsem povinen povědět vám, jak jsme na tom před Bohem. Jsem však také povinen vám říct, že Bůh sice člověka potrestal a vyhnal jej z ráje, ale přitom naň pamatuje a ujímá se ho. Vyšli jsme z ráje do světa podobně, jako jsme mladí vycházeli z biografu, kde jsme sledovali krásný film v barvách, a venku nás pohltil dav cizích lidí. Najednou nám bylo chladno, nepříjemně, cize. Často nás dnes ve světě přepadne podobný pocit. Tak jako jsem proti obrovskému, nepřátelsky mlčícímu kosmu nalezl upokojení v existenci Boha, nyní ve světě mne tento Bůh upokojuje svým slovem, že na mne pamatuje, že o mně ví, že mě zná. A tedy já a ani vy nejsme zapomenuti. Nám to však nestačí, chceme vědět, jak Bůh na nás pamatuje, zda skutečně a hmatatelně, a já vám podám ten největší, čitelný důkaz: Bůh nám dal prostřednictvím svého zvláštního izraelského lidu 10 přikázání, která dosud slouží jako směrovky k dobrému a správnému životu. Bez nich bychom v studeném a temném světě ztratili orientaci a vzájemně se pobili. Je vám to málo? Ale považte, že každá civilizace má v nich svůj základ. Každá se rozpadá, když je opouští, znovu povstává, když se k nim vrací. K chvále těch přikázání patří i to, že odhalila, co jsme my lidé zač: přestupujeme je každý den. Ani židé, kteří mají jeden svátek, který nám chybí a jmenuje se Radost z tóry, ze zákona, z Deseti přikázání, je nezachovávají. Apoštol Pavel, sám Žid, o nich napsal: „Říkáte, že se nemá krást, a sami kradete. Říkáte, že se nemá cizoložit, a sami cizoložíte.“ A tak to platí i o nás křesťanech i o pohanech. Neosvědčili jsme se, třebaže Bůh na nás pamatoval a dal nám tak dobrá přikázání. Není žádných svatých. Lidská hříšnost vyplavala na povrch, jsme všichni zaprodaní hříchu a jsme nepolepšitelní. Naděje, že přikázání změní člověka k lepšímu, se ukázala jako klamná.
Bratři a sestry, snad každý kazatel evangelia se snaží, aby nenudil a nemluvil lidem přes hlavu. Lidé dnes chtějí slyšet vtipnou řeč nebo vidět thriller, chtějí se smát nebo příjemně bát, ale poslouchat o Bohu a o člověku a příště zas o člověku a o Bohu??? Proto se kazatel evangelia ptá, zda své posluchače nenudí, zda nejsou jinde, zda mu neutekli do svých myšlenek. Mám o vás dobrou naději, a proto vás žádám, abyste zpozorněli nad dobrou zprávou: Bůh se rozhodl pro další krok. Když viděl, že ty dobré směrovky, těch Deset přikázání nestačí, ujal se člověka. To je ten další krok. Ujmout se člověka je víc než naň pamatovat. Když se chcete někoho ujmout, musíte k němu přistoupit, vzít ho za ruku a pozvednout ho, jak to i Ježíš činil. Sloveso ujmout ve mně vybavuje představu podané ruky a otevřené náruče. Ale nemylme se, Bůh nepřichází osobně, má na to lidi. Ta ruka, která nás pozdvihuje, patří lékaři, častěji však někomu z našich blízkých, ale někdy pomoc může přijít z nečekané strany, od lidí, dokonce i od vašeho psa. A vy jste pocítili teplo živých, teplo lidskosti, kterou Bůh vzbuzuje v lidech, abychom nezůstali bez pomoci.
Vedle toho Bůh k nám posílá kazatele, aby nás dobrou Boží zprávou pozvedli tak, abychom se mohli smát. Potřebujeme pomoc ve své smrtelnosti a Boží slovo z úst kazatele nám říká: Neboj se, budu s tebou i ve smrti. Nezůstaneš sám. Potřebujeme pomoc ve své hříšnosti a z úst kazatele uslyšíme, co zvláště žalmisté zapsali jako Boží ujištění: Odpouštím ti všechna tvá provinění, vyperu ti košili, aby byla bílá jako horský sníh. V době Starého zákona Bůh svým slovem z úst kněze nebo proroka vlastně sliboval: Přijdu zase v sobotu a ty přijď za mnou, mám i jiné klienty a mám jich mnoho.
Bratři a sestry, vy sami jste mohli při četbě nebo při kázání ze Starého zákona přijít na to, že Boží záchranné dílo, jímž Bůh na nás pamatuje a nás se ujímá, vyžaduje něco definitivního, co není v platnosti od soboty k sobotě, ale každý den, vždycky a všude a jednou pro vždy. Proto máme v Bibli vedle Starého zákona zákon Nový o slovu, které se stalo tělem. Konečně, konečně Bůh sám k nám přichází, on sám, ale Desatero nás stále obžalovává, kazatelé nám káží, jak Bůh na nás pamatuje a nás se ujímá, ale my potřebujeme ještě víc, něco nového, někoho, kdo by nás osvobodil od obžaloby Desatera a daroval nám svobodu a radost.
A tak poslouchejte nyní, co je tak nové, že je tomu věnováno 27 knih, sdružených do Nového zákona. Začneme jej číst a hned se ptáme, kam se poděl ten člověk, na nějž Bůh pamatoval a ujímal se ho? Co se s ním stalo? Skoro zmizel. Bez dlouhého vysvětlování Nový zákon vzal na vědomí, že podle Božího rozhodnutí ten člověk už nebude hrát důležitou roli. Nebylo totiž na něho spolehnutí, ničeho, co od Boha dostal, si nevážil, jeho přikázání nezachovával a když se Bůh k němu přibližoval a ukazoval mu, jak dobře a správně žít, a posílal k němu faráře a jiné lidi s napomenutím a potěšením, bylo mu to, jako by ho Bůh i lidé obtěžovali a pletli se mu do života. Tak nepolepšitelný je člověk. Proto byl odsunut stranou jako nepoužitelný a Bůh se postavil na jeho místo.
Teď to bude, bratři a sestry, napínavé. Půjde o náš život. Nedivíte se, že se někdo ujal tak zkrachovalé existence, jakou jsme my, tedy já jistě? Musí to být někdo poblázněný láskou k člověku a nadaný vší mocí, aby napravil všechno, co jsme zkazili. Kdo na sebe vezme břemeno naší zlé minulosti? Jen jediný! Však Nový zákon nám o něm sděluje, že je víc než chrám – to bylo Boží obydlí na zemi – a víc než Jonáš, prorok ze všech nejúspěšnější, jenž svým kázáním přivedl k pokání sto dvacet tisíc ninivetských občanů včetně jejich krále, a víc než Šalomoun, proslulý svou moudrostí. Čtete evangelia a hned od začátku poznáváte, že budete sledovat slova a činy, utrpení a smrt Ježíše Krista, o němž zbičovaném a poplivaném slinami nechápavého, tupého davu a pronásledovaném nenávistí jeho náboženských vůdců řekl Pilát, místodržitel římské politické moci: „Ejhle, člověk!“ Jako by řekl: „Podívejte se na toho ubožáka. Ten nemůže být nikomu nebezpečný. Propusťme jej.“ Nevěděl, co mluví. My tomu Pilátovu výroku rozumíme jinak, totiž že ten člověk žil a zemřel za nás, vzal na sebe naše dluhy a daroval nám, co je od té chvíle naším skutečným majetkem, jejž žádná finanční a hospodářská krize nemůže postihnout a žádný nepoctivý úředník nemůže ukrást: je to jeho život v svatosti a spravedlnosti a je nám připsáno i jeho ponížení, utrpení a smrt a stejně jistě jeho vzkříšení a život s ním u Boha. A to poslední, život věčný, žijeme z části už teď a každý den, žijeme-li v lásce. Ta jediná z našich potencí zůstává, je věčná. Zhasne-li mezi křesťany, celé křesťanství ustane.
Na začátku tohoto kázání jsem se s vámi podělil o svou radost, že Bůh je, že je tu. Nyní, s pohledem na Ježíše Krista a s nadějí, že nás jako náš plnomocný advokát doprovodí a zastoupí na Božím soudu, vyznáváme svou radost, že Ježíš Kristus je tu s námi a pro nás až do konce. Blaze je těm, kdo to berou na vědomí a počítají s tím. Ti se mohou smát!
Bratři a sestry, ptejme se společně: Proč by byl Bůh tolik do nás investoval, proč by byl vydal za nás svého Syna na smrt, kdyby ti, kdo v něho věří, měli žít ve strachu a odcházeli odtud jako poražení? Ne a ne. Protože Bůh za nás vydal svého Syna, žijeme své dny se vztyčenou hlavou a do dalších a posledních dnů jdeme jako vítězové, jako Boží děti, které se vracejí domů, ne mrtví, ale živí, ne jako dlužníci, vždyť za nás bylo zaplaceno, ne jako hříšníci, hodni odsouzení, vždyť nám bylo odpuštěno, jako bratři a sestry Ježíše Krista, který řekl: „Kde jsem já, tam i vy budete.“ Je to slib a je to poslání následovat Pána mezi obyčejné lidi a být ke všem laskaví. Byli jsme nepoužitelní k tomu, abychom se postarali o svou spásu. Když se o ni postaral někdo jiný, náš Pán Ježíš Kristus, jsme použitelní k tomu, abychom pověděli svým životem i svými slovy, že máme Pána a máme ho rádi.
Modleme se: Pane, Duchu svatý, ujišťuj nás ze svatých Písem ve víře, že jen s Božím Synem, Ježíšem Kristem, který se stal člověkem na našem místě, přišlo k nám odpuštění a nový život. Jemu i jeho Otci i Duchu svatému buď věčná sláva. AMEN
Kázání u příležitosti 95. narozenin. Betlémský kostel v Brně, březen 2009
„O svatém Martinovi se vypráví, že se mu jednou zjevil sám Satan v podobě Krista. Světec se však nedal zmýlit: ‚Kde máš své rány?‘ zeptal se.“ Rány jako znamení Kristovy identity na tomto světě neopouštějí stránky půvabné knížky, kterou Tomáš Halík vydal v nakladatelství Lidové noviny. Neostýchá se vystavovat Kristovy rány, což je počínání výsostně teologické. Kam to však pojednou couvá (jako by se styděl) a čtenářům Lidových novin místo staré a věrné teologie nabídne jakousi spiritualitu nelhostejnosti. Zhotovit takový plášť a přehodit jej přes Kristovy rány dokáže religionista, jímž T. Halík je nebo se k ním aspoň řadí. Má, jak už to naznačuje necírkevní vydavatelství, problém se svými čtenáři. Ti první se rekrutují z římsko-katolické církve a odmítají jej pro jeho svobodomyslnost. Na zaujatost prostých zbožných žen, které často tvoří věrné jádro farností, reaguje s úlevou: Jsou to „baby, které mně nemohou přijít na jméno.“ Druhé čtenáře má v evangelických církvích a pak v hledajících intelektuálech, kteří se vyskytují jak na všech fakultách, tak ve všech hospodách.
Tím nechci ani naznačit, že bych Halíkově knížce nepřál široké přijetí. Přečetl jsem ji s chutí a s obdivem, že se neostýchal předestřít dnešnímu čtenáři dění v církvi a v teologii 15. a 16. století se zaujetím a vervou, které si tehdejší zápasy zaslouží – nelze je nestranně popisovat. Proto se divím autorově snaze teologii omluvit, opsat a nahradit spiritualitou. Za chléb se nestydíme, je nenahraditelný.
Filosoficky se Tomáš Halík hlásí k F. Nietzschemu. Doporučuje nám ho, neboť ví, že přes vidění tohoto nejzbožnějšího z bezbožníků vede cesta ke křesťanství. Říká o něm, že má na všecko dva názory. Halík sám se však představil jako muž dvou názorů, nejprve na str. 96 řekne o Bohu, že je s námi i nevzýván, nevolán, nepojmenován. Na další stránce se přiznává k pastorovi Bonhöfferovi v tom, že se nemůžeme jako křesťané obejít bez Ježíšova jména. Čtenáři neunikne, že Halíkovo srdce bije s Bonhöfferovým, nechal však ctitele bezejmenného boha v klidu a nevyzval je, aby naslouchali evangeliu, uvěřili a vyznali Ježíše Krista a následovali ho. Bible nehájila anonymitu ani v dobách, kdy s Ježíšovým jménem bylo spojeno nebezpečí ztráty života a později některých požitků, které anonymita poskytovala či umožňovala.
Svými dogmatickými názory T. Halík nevybočuje z toho, na čem je římská církev založena. Tři prameny poznání (Písmo, tradice a výroky papeže) mu umožňují, aby legálně opustil čistou biblickou linii, sledující Boží zjevení a zaposlouchal se do tradice, v níž je k nalezení vše, co se jmenuje „náboženství“ a má jakýsi vztah k Bohu. Religionistovi je tradice milým, teplým útočištěm, reformovanému teologovi, vyučenému v té věci na Starém zákonu, je podezřelým územím, zvláště když je tam Bůh zkracován na svých právech: Co evangelista o Marii nenapsal, dodaly legendy, které o ní povědí, že „bere do svého klína všechny bolesti, utrpení a křivdy, aby se na ně nezapomnělo“, jako by Bůh na ně nepamatoval a na ně zapomněl!!! Marii je přiděleno to, co náleží Bohu. Jindy se Halík obrátí k legendě o Veronice a teologicky se na ní rozněcuje a ji rozvíjí, protože je pro něho pramenem či pramínkem zjevení Boží pravdy. Zjišťuji však, že Písmo, tedy evangelium, je pro něho prvním a nejdůležitějším pramenem poznání a víry. Jest jen obava, aby tím třípramenným provázkem nepřišlo evangelium o svou jedinečnost nebo jinak řečeno, aby se křesťanství nerozplynulo ve Světovém Náboženství a místo teologie se neprovozovala SPIRITUALITA.
Nepochopitelné a nepřijatelné je Halíkovo střílení od boku, jímž se zbavil vždy jednou ranou Mistra Jana Husa, husitství i reformace. Jak by církev krásně prospívala, kdyby české dějiny neprošly bolestným zlomem, jejž přivodil Hus a jeho potomci. Halík se zaštítil biblickým výrokem, že poklad evangelia máme v nádobách hliněných, jak píše apoštol Pavel 2K 4,7. A uvažuje: Církev je to obojí, evangelium i hlína, přičemž důraz je položen na evangelium, jež je čisté, neměnné, věčné. Hlína je to, co je na církvi vidět, zvláště lidé, jejich chování. Fanatici a nemocní lidé, které napadl virus bohemicum, se vrhají s přílišnou, nezdravou pozorností na viditelnou církev, na tu hlínu a chtějí ji mít čistou a neposkvrněnou. Halík jim přidělí diagnózu a odsudek: herezi (sic!) morálního idealismu. Jiné apoštolské slovo, aby církev byla svatá a neposkvrněná, bezúhonná (Ef 5,27), vykládá ovšem ve smyslu eschatologickém: taková bude, protože tak ji Bůh ustavil. Hus příliš miloval hlínu, pozemskou církev, měl vůči ní přehnané očekávání a příliš přísné nároky. „Kdo chce jen to nejlepší, často si nedokáže dost vážit dobrého“ a takové manželství se nejspíš rozpadne (str. 141). Proti takovému patosu morálního idealismu se u nás instinktivně brání Švejk. Tak a konečně se dočkal Švejk kladného hodnocení, a to z úst religionisty Tomáše Halíka.
Husitství a reformaci vůbec odsoudil pro mravní rigorismus. Ten tam také byl, avšak české reformační hnutí trvá na tom, že mu jde o učení a zvěstování evangelia. Nouze spasení přinutila lidi, ne jen kněze, aby hledali cestu evangelia spásy. Že zkaženost církevních hodnostářů, počínaje papeži k tomu přispěla, je víc než pravděpodobné. Je s podivem, že Halík, odvolávající se na církevního historika K. Alanda, nezaplakal s ním nad stavem církve v 15. a 16. století tak, aby si jako mnozí jiní položil otázku, proč by měli titíž nevěrní správcové ničit Kristovu církev i nadále. Církev přece není od začátku římská, je Kristova a své svatební roucho pronajímá, kdy a komu chce. Změnila je několikrát, asi proto, aby jejich nositel „neusnul na kvasnicích svých“ (Sf 1,12). Kdo příliš miluje církev, není Hus, ale Halík se svým neodůvodněným strachem, že evangelium by již nenalezlo jinou nevěstu, než tu, kterou právě má. Dveře k tajemství církve, zazděné ve středověku, udržuje s Josefem Zvěřinou a jinými nedotčené a novým zvědavcům vzkazuje, že se otevírají jen víře.
Jeho knížka má ještě mnoho jiných kapitol, včetně vysoké reformační teologie, kterou se pokouší vyložit tak, aby čtenář aspoň trochu nahlédl do dějů a zápasů, které dokazují, že v dějinách jde o víc než o moc a o peníze. Četba Halíkovy knížky Dotkni se ran poposune čtenáře od důležitějších k těm nejdůležitějším věcem.
Všechny filmy, které jsem letos na festivalu Jeden svět viděla, na mne udělaly velký dojem. Za nejzajímavější a nejzávažnější však považuji projekci filmu „My“. I proto, že se jí zúčastnili čínští disidenti Sü Jou-jü, Cchuej Wej-pching a Mo Šao-pching, signatáři Charty 2008, která navázala na československou Chartu 1977.
Do divadla a kina Archa jsem se vypravila s touto informací: Huang Wenhai / Switzerland, China / 2008 / 102 min. Film mladého čínského režiséra sleduje muže různé generační zkušenosti, kteří jsou přesvědčeni o potřebě zásadní reformy politického systému v Číně. Vedle sebe se ocitají mladý blogger, který se posléze dává pokřtít a zapojí se do činnosti podzemní církve, stařičký Li Ruj, mnoho let vězněný bývalý osobní tajemník Mao Ce-tunga, a jeho blízcí, bývalí vysocí státní úředníci, kteří se vzepřeli korupci a usilují o spravedlnost. Hovoří s dalšími lidmi o politických poměrech v Číně, naslouchají jejich příběhům bezpráví a vysvětlují jim potřebu změny. Zároveň se snaží publikovat své kontroverzní názory na internetu a v samizdatu nebo píší dopisy nejvyšším státním představitelům. Do popředí se dostává debata o nutnosti oficiálně zaregistrovat opoziční organizaci. Je to politické gesto a jen první krok na cestě k reformám, ale vzhledem k očekávaným represím se jeho uskutečnění jeví jako nerealistické.
Trochu se stydím za to, jak se mi postavy pletou (k některým se totiž kamera vrací). Všichni, kdo se nechali natáčet, strašlivě riskují, jsou to jedinečné a mimořádné osobnosti, a tady v Praze si je česká paní plete! Prostě hůře rozlišujeme rysy příslušníků cizího etnika. Vzhledem k naprosté neznalosti čínštiny mi nepomůže v orientaci ani to, jak se snímaní lidé vyjadřují.
Film se skládá z rozhovorů, některé jsou hodně dlouhé, a oko pak sleduje nejen lidské tváře, ale spočine pozorněji i na „kulisách“. Li Ruje, který zve diskutující k sobě do bytu, jsem se naučila poznávat podle toho, že trůní v obrovském křesle. Polštáře s pandou, moderní nábytek, perfektně ošetřované pokojové květiny. To je byt člověka, který hodně vytrpěl, avšak stáří tráví v poměrném blahobytu. Sedí kolem něho návštěvníci, kteří napjatě a uctivě poslouchají každé jeho slovo. Jiné rozhovory jsou natáčeny v prostředí, které svědčí o chudobě a sociální izolaci. Například ubytovna, do stísněné, špatně osvětlené místnosti se přichází ponurou chodbou, a obhájce lidských práv tu sedí sám.
Rozhovory nejsou zaměřeny na prožité utrpení. Jak děsivě dokáže čínský komunismus zacházet s lidmi, si musíte zjistit či připomenout jinde. Zde se o mučení, letech strávených v lágru, jen občas mihne zmínka. Utkvělo mi vyprávění muže, kterého na několik týdnů připoutali tak napevno do řetězů, že se nemohl svléknout, a bylo horko a měl vatovanou bundu, a vypráví jako o ohromném úspěchu, jak se mu podařilo natrhnout si tu bundu o nějakou skobu ve zdi, aby mu „na kůži šlo trochu vzduchu“. Zvesela ještě poznamenává, že byl plný vší, a pak už se mluví o něčem jiném.
Na začátku filmu vypráví blogger (je to myslím nejmladší postava filmu) o tom, jak se dal pokřtít. Je to meditace bez modlitebních či vyznavačských floskulí, které jsou v prostředí našich církví běžné, a tají se z ní dech. Později se mezi křesťany octneme ještě jednou, nahlédneme na chvíli do bytu, kde se konají bohoslužby. Jen záběr na pootevřené dveře, nevidíme ani jednu tvář, shromáždění je asi početné, několik desítek lidí, a právě se modlí nahlas Otče náš. Myslím, že bych i bez překladu poznala, že je to modlitba Páně – rytmus a frázování hovoří s velkou silou, i když nerozumíme slovům.
Titulky běží v angličtině i v češtině a občas mám dojem, že ty české jsou kvalitnější, to je zásluha Olgy Lomové, která se postarala o překlad přímo z čínštiny.
Igor Blaževič pozval k rozhovoru v malém kroužku v soukromí mimo velký sál několik signatářů Charty 1977 a tři hosty, signatáře Charty 2008. Právník, filosof a profesorka filmové vědy. Zatímco ve filmu hovoří jen muži (manželka Li Ruje pronese jen několik poznámek jako hostitelka), paní Cchuej Wej-pching působí velmi kompetentně, někdy mluví i za ostatní dva hosty, a moc se mi líbila chvíle, kdy zjistila, že sedí proti spisovateli, jehož knihu přeložila do čínštiny, Ivanu Klímovi. Nejprve se probírala věčná otázka, zda projevy solidarity ze svobodného zahraničí spíše pomohou, nebo uškodí. (Samozřejmě, že spíše pomohou, ale je nutno to připomínat…) A co solidarita kritiků režimu mezi sebou navzájem? Pan Sü se ptá: „Vyskytly se u vás spory mezi lidmi, kteří bojovali za demokracii?“ – „Když jsme byli pod tlakem, velké spory nebyly, až pak v demokracii se to diferencovalo.“ Dále se hosté ptají, co se po roce 1989 stalo s „lidmi režimu“. „No přece zbohatli,“ smějí se čeští disidenti, kdežto Číňané reagují nevěřícným pohledem a ptají se pro jistotu ještě jednou. „A nikdo nebyl odsouzen?“ „Opravdu nebyl nikdo odsouzen?“ Další otázka: „Pociťujete nad něčím lítost?“ Věra Roubalová: „Po roce ’89 jsme udělali jednu velkou chybu, něco důležitého jsme zanedbali. Kdo porušil zákon, měl být odsouzen, a to se nestalo.“ Právník Mo Šao-pching živě souhlasí, ano, je to chyba, a Věra pokračuje: „Nebylo jasně řečeno, co je dobře, co je špatně, a to si teď neseme s sebou.“ Češi zodpovídají i otázku po chartistech v polistopadové politice, vyprávějí o tom, že někteří se jako politici neosvědčili, a že to mělo různé důvody, a Helena Klímová tuto část rozhovoru uzavírá: „Víte, my jsme netoužili převzít moc.“
Proč jste nežádali odškodnění? I na tuto otázku Češi reagují s pousmáním. Kdy se jich naposled někdo na tohle zeptal, pokud vůbec? Zajímalo kdy vůbec někoho, jak odškodnit československé disidenty? A tak zazní jen několik spíše rozpačitých poznámek. Ostatně jak vůbec zorganizovat odškodňování, když hranice mezi aktivním disentem a ostatními občany kritickými k režimu byla neostrá, a z práce byli vyhazováni a studium podle svého nadání nesměli získat statisíce? Velmi správně však evangelický farář upozorňuje na to, že byli lidé, kteří naprosto nenápadně pro Chartu 77 obětovali a riskovali mnoho, třeba paní, které přepisovaly samizdaty – a nyní žijí v bídě.
Dále se mluví o počtech signatářů, porovnávají se okolnosti vzniku obou chart. Charta 77 měla ve svých počátcích jen 1200 signatářů, v roce 1989 však byly petice za propuštění Václava Havla, a ty už podepsaly tisíce lidí. Jak je to s čínskou Chartou? A jaké byly represe? – V první skupině signatářů bylo 303 lidí, asi stovka byla vyslýchána. Jeden vysokoškolský učitel přišel o důchod. Neví se o tom, že by někdo ze signatářů hodlal emigrovat. Je důležité vědět, že řada signatářů Charty 2008 nežije v Číně, ale v zahraničí. Něco jako VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných) v Číně nemají. Že by vláda přistoupila na dialog, zatím neočekáváme, shodují se hosté. Ministerstvo školství nechává šířit, že Charta 2008 je proti socialismu, a varuje studenty před tím, aby o ni projevili zájem. Svobodná publicistika není, jen na internet se dostávají nekonformní články. Filosof Sü Jou-jü: „Já od okamžiku svého podpisu nemohu publikovat ani vědecké články.“
Všichni tři hosté přijeli na festival z Číny a Češi se ptají, zda neměli před cestou problémy. Ne, neměli. O ceně se předem nevědělo. (Myslí se cena festivalu Homo homini, kterou letos obdržel Liou Siao-po, který byl v prosinci minulého roku zadržen a převezen na neznámé místo, kde je bez řádného soudu či obvinění držen dodnes. Je spoluautorem a signatářem. Charty 2008.) Jeden z hostů říká, že byla mezitím u něj doma policie a vyslýchala manželku, jaké má zprávy z České republiky…
Mluví se ještě o motivaci, na tu se ptá Helena Klímová: „Co vás vedlo k podpisu Charty, byla vaše motivace spíše politická, duchovní, morální?“ Asi tyto úhly pohledu působily současně. Cchuej Wej-pching: „Vláda se snaží lidi oddělovat, a pro mne je důležitá možnost spolčování. Chci, aby lidé mohli svobodně spolu komunikovat.“ Mo Šao-pching: „Čína rozhodně není právní stát, a Charta 2008 sleduje vznik demokratického právního systému. Jde jí o to, aby se demokratické hodnoty proměnily ve skutečnost.“ Sü Jou-jü: „Chápal jsem to od začátku tak, že duch Charty 2008 je podobný jako u Charty 77. Chci ještě připomenout, že Charta 2008 vznikla k 50. výročí 10. prosince 1948, podpisu Všeobecné deklarace lidských práv, ale také k 100. výročí čínské ústavy.“
Je to zvláštní, že malá země dává popud ke vzniku významného dokumentu v tak obrovské zemi, jako je Čína. Dana Němcová vyslovila, co si očividně myslí všichni přítomní: V obou chartách je formulována univerzalita lidských práv, a to je duch, který nehledí na to, kdo je malý a kdo velký.
Závěr schůzky je poznamenán určitou euforií. Účastníci neskrývají potěšení z toho, že se poznali, vzájemně si přejí všechno dobré. Mluví se optimisticky o tom, že už není možno zadržovat informace tak jako před třiceti lety, je víc technických možností. Vždyť Charta 2008 šla na internet a režimu trvalo celých deset dní, než šíření po internetu dokázal zarazit, mezitím si text mnoho lidí stáhlo. V Číně je velká touha po změně. A dejte vědět, jak jste dojeli!! (Od Igora Blaževiče jsme se později dozvěděli, že návrat našich přátel domů proběhl bez incidentů.)
Jedu pak kousek tramvají společně s Danou Němcovou a sdílíme spolu starost, že optimismus není dost podložený, že čínskou touhu po změně mohou zadusit represe, a mohou ji zadusit i tučná sousta z plných hrnců hospodářského rozvoje, jakkoli bude nelítostný vůči lidem, právu, životnímu prostředí. A jde hrůza z toho, čemu všemu jsou ochotny demokratické země přihlížet. Už jen to, jak ochotně si i čeští občané v létě nechávali posílat do obýváků hýbací obrázky „zábavy“ olympijských her, bylo velmi zlé svědectví.
je profesorkou Pekingské filmové akademie (Beijing Film Academy), signatářkou Charty 2008. Přeložila „Soubor děl Václava Havla“ (2003, samizdat), dílo Adama Michnika „Příliš bezpečná společnost“ (2004, samizdat), práci Ivana Klímy „Spirit of Prague“, oficiální vydání, 1997. Na poli bádání se zaměřuje na současný film, především nezávislý dokument a narativní film. Práce „Současný narativ“. Další práce se zabývají literární kritikou, kritikou kultury, politiky a společnosti, díla „Zraněné svítání“ (1999), „Neviditelný hlas“ (2000), „Aktivní život“ (2003) a „Před spravedlností“ (2005).
Mo Šao-pching se narodil 19. 2. 1958 v Pekingu, ČLR. V letech 1981–1988 studoval na Čínské vysoké škole politických věd, doktorská studia absolvoval na Čínské akademii společenských věd. Od září roku 1988 se věnuje právnické praxi, je vedoucím advokátem „Pekingské právnické společnosti Mo Šao-pching“. Je členem Čínské právnické komory, Rady pro ústavu a lidská práva a Rady trestního práva.
Mo Šao-pching je v současnosti jedním z právníků, kteří zastupují případy týkající se politických případů a případů zahrnujících lidská práva. Zastupoval například tyto osobnosti: Liou Siao-po, Ťiang Čchi-šeng (jeden z vůdců tchien-an-menského povstání), Sü Wen-Li (předseda Čínské demokratické strany), Čang C’-Lin (člen čínského Kuomintangu), Tu Dao-bin, Čang Lin, Ťie Mu, Lü Geng-sung (spisovatelé publikující na internetu), Jao Fu-sin (vůdce hnutí dělníků v Liao-ningu) , Kao Č’-šeng (obhájce občanských práv), Kuo Fej-siung (disident), Feng bin-sien (zástupce společnosti Naftových polí v Šan-peji), Čao Jen (redaktor deníku New York Times), Li Čchang-čching (redaktor deníku Fu-čou), Jang Ťien-li (vědecký pracovník Harvardské univerzity), členy organizace Fa-lun-kung.
Nyní zastupuje Lioua Siao-poa (po zadržení v roce 2008), Chuanga Čchia (vytvořil webové stránky povstání na Tchien-an-men), Wej Seho (tibetský spisovatel, kterému nebylo dovoleno vycestovat ze země).
Roku 2003 byl Mo Šao-pching asijským vydáním týdeníku Times vyhlášen „Asijským hrdinou“, roku 2005 byl hongkongským časopisem Asia Weekly vyhlášen „vlivnou osobou roku“, v roce 2007 obdržel cenu francouzské vlády za lidská práva.
Mo Šao-pching patří do první skupiny signatářů Charty 2008 (prvních 303 osob).
Profesor Institutu filozofie Čínské akademie společenských věd, hostoval na univerzitě v Oxfordu, Bristolu, Readingu. Byl hostujícím profesorem Olofa Palmeho ve Švédsku. Vydal 18 prací, např. Discourse of Freedom, Social Transformation and Political Culture (Společenská změna a politická kultura).
Klub Milady Horákové vydal v dubnu letošního roku v Nakladatelství Eva – Milan Nevole novou publikaci historičky Dr. Zory Dvořákové To byla Milada Horáková. Autorka v ní kromě podrobného sledování celé životní cesty Dr. Milady Horákové – od jejího narození až k ostudnému odsouzení v inscenovaném procesu a justiční vraždě – shromáždila celou řadu fotografií a dokumentů, z nichž mnohé nebyly dosud zveřejněny.
Autorka uvádí, že při přípravě jiné knihy – o následných procesech s Miladou Horákovou a spol. – se jí v rukou mezi ostatními svazky vyšetřovacích spisů objevil fascikl s označením Materiál doličný.
„Byly v něm fotokopie písemných dokumentů týkajících se Milady Horákové. Originály byly už v roce 1998 vydány její dceři paní Janě Kánské.
Ve svazku se však nacházely zapečetěné obálky, o něž se zřejmě po dlouhá léta nikdo nezajímal. Když jsem je otevřela, objevila jsem v nich řadu fotografií Milady Horákové a její rodiny a také legitimace, průkazky a další doklady nejen její, ale i jejího muže Bohuslava Horáka. To vše zabavili pracovníci StB v bytě Horákových pravděpodobně již toho dne, kdy Milada Horáková byla zatčena a její muž uprchl.“
Nalezené rodinné fotografie, poprvé uveřejněné právě v této knize, mění představy o Horákové jako jakési striktní, přísné bytosti. Autorka v rozhovoru s redaktorem Luďkem Navarou (MFD) říká: „Hodně jsem přemýšlela nad tím, jaký je náš pohled na Miladu Horákovou. My jsme fascinováni tou zlobou a tou krutou dobou. Jenže ta fascinace zlem nás ochromuje natolik, že se na Miladu Horákovou díváme z pohledu toho zločinného procesu. Ale těch pohledů je přece více. Naše představa Horákové jako jakési striktní, přísné bytosti neodpovídá skutečnosti. Jen se podívejte na ty fotografie: všude je úsměv. Horáková byla nesmírně vřelá a laskavá. Měli bychom se naučit vnímat ji jako ženu, která byla hluboce lidsky a demokraticky založená. Nesledujme tedy jen proces, ale soustřeďme se i na člověka a zkoumejme, z jakých pohnutek v sobě našel sílu se tomu zlu postavit. Sílu, kterou my dnes tak oceňujeme.“
Evangelického čtenáře bude zajímat, že v kapitole Muž na útěku, popisující útěk Bohuslava Horáka za hranice, je vylíčena pomoc smíchovského faráře Jana Kučery, manželů Pospíšilových (pan Pospíšil byl kronikářem sboru) a novináře Jana Hajšmana, který jako evangelík byl rovněž v úzkém kontaktu s farářem Janem Kučerou.
V knize se také více dozvíme o dalším osudu Ing. Bohuslava Horáka, pocházejícího ze starého evangelického rodu, který po generace hluboce prožíval své evangelictví a angažoval se v laickém vedení Českobratrské církve evangelické.
V závěru má kniha v Poznámkách obsáhlý soupis odkazů na další materiály, dokumenty a svědectví týkajících se Milady Horákové a jejího manžela Bohuslava Horáka.
Zora Dvořáková,
To byla Milada Horáková ve fotografiích a dokumentech
Vydal Klub Milady Horákové
v nakladatelství Eva – Milan Nevole
Vydání první Praha 2009, 190 s.,
ISBN 978-80-254-3813-8
Aktuální (a také hojně diskutovaný) překlad Bible, který Alexandr Flek a jeho spolupracovníci ověnčili dovětkem „překlad 21. století“, je podle autorského týmu nesen snahou předložit čtenáři „nadčasové poselství Bible v současné, čtivé češtině.“ Záměr je to jistě chvályhodný a rozměr odvedené práce nepochybně značný. Teprve časem se ukáže, jestli se nemalé ambice nového překladu dočkají naplnění. Na stránkách měsíčníku Protestant bychom rádi v dohledné době uveřejnili ucelenější recenzi překladu.
Následující text je pouze pokusem o srovnání tří českých překladů jednoho méně známého biblického přísloví. Jak velký prostor ponechávají jednotlivé překlady čtenářské interpretaci?
Kniha Přísloví 14,4:
BKR: Když není volů, prázdné jsou jesle, ale hojná úroda jest v síle volů.
ČEP: Kde není skot, je čistý žlab, kdežto hojná úroda bývá, kde jsou silní býci.
B21: Bez dobytka je prázdno ve žlabu, silný býk zajistí hojnou úrodu.
BKR: Poměrně volný kralický překlad otevírá před čtenářem minimálně dva možné výklady přísloví. V prvním plánu se jedná o výklad, který se nabízí jako první a nejjednoznačnější. Přísloví napomíná hospodáře, aby dbal o svá hospodářská zvířata. Možné je ale i takové čtení, ve kterém smíme přísloví chápat jako kritiku krátkozraké snahy ušetřit. Ten, kdo nemá dobytek, nemusí jej ani krmit. Zdánlivě ušetří – jesle zůstávají prázdné. Ale připravuje se tak o hojnost úrody. V druhé polovině verše se Kraličtí přidrželi expresivní doslovnosti – úroda jest v síle volů.
ČEP: Krmný žlab je v této verzi převeden doslovněji jako „čistý“. Takový překlad sice (obdobně jako zbylé dva) nezachycuje dvojí význam hebrejského bar – tedy čistý a zároveň obilí – zato však ponechává otevřenou možnost dalších vrstev interpretace: Hospodářova touha po „čistém žlabu“ může být překážkou v práci. A to jistě platí nejen pro hospodářství, ale přeneseně také v jiných podobách lidské činnosti. Např.: tam, kde se farizeové v obavě před znečištěním odmítli dotýkat těch, kdo přepadli přes společenské postranice, přicházel Ježíš a dotekem uzdravoval a vracel ztracenou důstojnost. Bez hygienických rukaviček. V očích mnohých si tak nepochybně řádně „zaneřádil žlab“. Jeho dotek ale nezůstal bez úrody…
B21: Nový překlad se přidržuje jazykových prostředků ekumenického znění. Interpretačně ovšem odpovídá spíše znění Kralickému, které ještě dále zužuje. Autoři byli patrně ve svém překladu vedeni takovým pochopením přísloví, které by asi nejspíše odpovídalo známému českému ekvivalentu: bez práce nejsou koláče. Ten, kdo dostatečně nepečuje o svá hospodářská zvířata, nemůže očekávat ani výnos úrody. Vždyť právě silný býk (singulár je věrný originálu) zajišťuje hojnou úrodu. Vynechání vložené odporovací spojky tuto interpretaci ještě zesiluje. Zvolená podoba překladu (snad) lépe odpovídá dnešní podobě jazyka, ve srovnání s předchozími překlady, ale vede k poměrně razantnímu zúžení pole možných interpretací.
V evangelických rodinách je populární kniha Sourozenecké konstelace. Předkládá výsledky delšího zkoumání amerických psychologů, kteří zjistili, jak velký vliv na sociální rozvoj člověka má, zda je starší bratr sester, popřípadě mladší sestra bratrů.
Alenu Dvořákovou, roz. Krumlovou jsem poznal jako prostřední ze tří dětí chotěbořského stavitele Krumla. Na konferencích Akademické Ymky se po válce začala objevovat její starší sestra Uša Krumlová (občanským jménem Hedvika, provdaná Hamerská) z chotěbořského gymnázia, kde učila nezapomenutelná profesorka Arnoštka Paková. Později jsme poznali i mladšího bratra sester Pepíčka Krumla. Vyznamenal se v bitce o Černý strop. Jeho noční akce byla rozbuškou slavných bojů, jak o nich svědčí i knížka o bitkách vydaná u Emana v roce 2000.
Alena byla jak mladší sestra sestry, tak starší sestra bratra. Účastnila se diskusí v jednom ze čtyř středoškolských kroužků Akademické Ymky, které měly zásadní vliv na duchovní i politickou orientaci mladých lidí. V Chotěboři ho vedla právě Arnoštka Paková. Při velkém zatýkání mladých lidí v Chotěboři, mj. z okruhu Akademické Ymky, na konci roku 1948 či začátkem roku 1949 nebyla prozrazena, zatčen byl ovšem její pozdější manžel Josef Dvořák a jiný člen AY, a to Zdeněk Fousek. Za ním mne do místního vězení propašovala právě profesorka Paková, abych se o celé události informoval od pramene a zjistil, jak můžeme z Prahy pomoci. To se stalo v lednu 1949, kdy nebylo těžké se dostat do vězení jako dostat se opět ven.
Později Alena patřila mezi studenty početného ročníku evangelické bohoslovecké fakulty, tehdy již Komenského. Ti intenzivně prožívali uvolnění roku 1956, a to ještě před legendárním XX. sjezdem, který oficiálně odsoudil „kult osobnosti“. Bohoslovci Pavel Filipi a Jaroslav Vetter kult odvážně zesměšnili na pozadí událostí ve starověkém Egyptě. Výpravy divadelního kusu a zvláště líčení se zúčastnila i výtvarnicky založená a připravená Alena.
Roku 1956 byla ordinována, když se stala seniorátní vikářkou libereckého seniorátu ČCE, a to pro sbor v Rumburku a posléze i v Liberci. Zde zaujala zásadní postoj k tomu, že byl neprávem odňat státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti faráři Hynku Mertovi. A státní souhlas byl vzápětí odňat i jí. Až v roce 1998 jí Synodní rada udělila titul farářky v. v.
Alena se vdala za Josefa Dvořáka, pozoruhodného muže, politického vězně. Žili v Chotěboři a vychovali spolu čtyři děti. Otec Dvořák po léta pracoval výhradně v lese a podle možnosti vypomáhal v chotěbořském městském muzeu a při různých kulturních akcích, zvláště kolem roku 1968. V letech normalizace na něho opět dolehl útlak. Blízkost zdejšího celocírkevního tábora ovšem umožnila oběma manželům vést další diskusní kroužek: přicházeli za nimi někteří účastníci chotěbořských kurzů a také se mohli zúčastnovat i programů v táboře.
Ač vyrůstala ve stínu starší sestry a ocitla se i ve stínu církevním – synodní rada ji v 70. a 80. letech nezveřejnila na seznamu kazatelů bez státního souhlasu, rozeslaného sborům, a v 90. letech ji neuveřejnila ani jako kazatelku v důchodu – věrná farářskému povolání přece zůstala. S manželem po léta udržovali malou „kazatelskou stanici“ zvláště s péčí o děti a mladé lidi – tak, jak jim děti dorůstaly. Slyšel jsem o tom velké chvály, když jsem byl eskortován jako vězeň do Plzně na Bory a zde se setkal s chotěbořským varhaníkem, původně středoškolským profesorem a pak již dlouholetým pracovníkem na železnici, hlídačem atd. Byl to, jak jsme říkávali, integrální římský katolík. Měli jsme dostatek času prohovořit všechny známé, a tak se mi dostalo i svědectví o manželích Dvořákových, o tom, jak vedou děti a co znamenají pro kulturní život města. Bylo to ekumenické svědectví o uplatnění absolventky Komenského fakulty, která v církvi mohla přímo sloužit jen tři roky (1956–1959). Své nadání a vzdělání však vynikajícím způsobem využila při výchově dětí a dalších mladých lidí v ekumenickém duchu, jak jej spolu se svými sourozenci poznala v Akademické Ymce, v působení prof. Pakové a na Komenského fakultě. Starší sestra i mladší bratr ji však o řadu let „předběhli“, a tak jsem je postrádal při loučení v evangelickém kobyliském sboru „U Jákobova žebříku“ 4. května.
Při něm kázal farář Miloš Rejchrt a opřel se o verš „Vzdal ode mne šálení a lživé slovo, nedávej mi chudobu ani bohatství!“ (Přísloví 30,8). Na děti a vnuky se šťastným pastýřským slovem obrátil farář Jan Čapek. Alena Dvořáková, rozená Krumlová se narodila v Chotěboři 19. listopadu 1931 a zemřela v Praze 27. dubna 2009. Pánu Bohu budiž vzdána čest a vysloven dík za život a službu naší sestry a kolegyně.
Na počátku byla kritika osnov, jež předpisují rozsah učiva a tím znásilňují (nesamostatné) učitele a (nepřemýšlivé) žáky nutí k biflování, k učení bez chápání jeho smyslu. Reforma postup obrátila. Východiskem se mají stát schopnosti – kompetence, jež žák potřebuje si osvojit. Učitelé pak budou vázáni jen rámcem učiva a postupovat uvnitř něho podle svého uvážení. Což je přístup nadějnější. Positivní je též pokus o formulaci základního učiva. Rámcový vzdělávací program (RVP) vymezuje, s čím se gymnasisté mají setkat. Znamená to ovšem, že nelze při dalším vyvozování počítat s tím, co se do tohoto programu nedostalo.
Pochybnosti začínají u technologického termínu žákovy „očekávané výstupy“. Materiál se vloží do stroje a očekává se, že z něj vystoupí výrobek. U vzdělávání to tak dlouhodobě nefunguje. Nikdy není zřejmé, v co se manipulace s člověkem zvrátí. A při obecném vzdělávání by se nemělo zapomínat ani na skrytou možnost, že učeň předčí mistra. Raději než o očekávání mluvme tedy o otázkách, učitelových, poté i žákových.
se podívejme, jak si s těmito úskalími a šancemi hledí poradit RVP pro čtyřletá gymnasia z roku 2007. Očekávané výstupy gymnasistů jsou v dějepisu po úvodu do studia rozvrženy do sedmi období: „pravěk“, „starověk“, „středověk“, „počátky novověku“, „osvícenství, revoluce a idea svobody, modernisace“, „moderní doba I, 1914–1945“ a „moderní doba II, soudobé dějiny“.
To, co se od žáků očekává, je seřazeno do celkem 35 bodů, včetně rozvedených a připojených dalších otázek jich napočítáme zhruba 80. Jsou značně různorodé, obsahově i formou. Jen málokteré jasně formulovány míří ke klíčovým bodům historického vývoje:
„Žák vysvětlí základní zlom ve vývoji lidstva v důsledku cílevědomé zemědělské a řemeslné činnosti.“
„Porozumí důsledkům zámořských objevů,“
„Určí a zhodnotí hlavní myšlenky a principy osvícenství, rozpozná jejich uplatnění v revolucích 18. a 19. století.“
Kolik obdobně základních zlomů historického vývoje takto zachycených již v RVP nenajdeme!
Naprosto převažují body s kombinací několika jevů a různých aspektů, čímž se vystižení věci znesnadňuje. To je případ bodu „žák charakterisuje proces modernisace“. Nejdříve se zde očekává obecná charakteristika, potom konkretní „průběh industrialisace a důsledky ekonomické, sociální a politické“, jakož i „ekologická risika“. Tedy nikoliv postup od jednotlivostí k závěrům, ale naopak, což ke sledování historického procesu nepřispívá. Navíc se k věci, jež je sama o sobě obsažná, přidá ještě otázka příčin „asymetrického vývoje Evropy a světa v důsledku rozdílného tempa modernisace.“ Asymetrický vývoj a rozdílné tempo jsou asi různé charakteristiky téhož. Zde se pak klade otázka po příčinách „vývoje“, načež se tento vývoj uvede jako důsledek „tempa“.
Zásadní pochybení je však v opominutí, že ona asymetrie se začala projevovat dávno před průmyslovou revolucí. Program pro dějepis je pojat jako obrazy sedmi období bez návaznosti vývoje mezi nimi.
Obdobně jako zahuštění tématu ztěžuje pochopení i jeho okleštění. Žák má pro 18. a 19. století vysvětlit „expansivní záměry velmocí“, a to „v okrajových částech Evropy a v mimoevropském světě“. Jako by současně neprobíhala expanse francouzská, pruská, rakouská v srdci Evropy.
Snad nejfrapantnější z této skupiny přetížených, překombinovaných, zmanipulovaných výstupů je úkol: „Žák definuje proměny hospodářského a politického uspořádání středověké společnosti 5.–15. století a jeho specifické projevy ve vybraných státních celcích.“ Tisíc let vývoje probíhajícího v odstupňované míře na západě, ve středu a na východě kontinentu, za nevyhnutelné pozornosti k islámskému světu, to vše zvládnout jedním výstupem by snad mohlo být tématem ve vysokoškolském semináři.
Daný příklad pomůže objasnit jednu ze zásadních námitek vůči danému RVP. Jeho periodisace historie je příliš povšechná, svými dlouhými obdobími stírá dynamičnost vývoje, zůstává u vylíčení celkových poměrů, zanikají probíhající zápasy. V popředí zůstává, co se s lidmi dělo, ztrácí se, oč usilovali. Ono tisíciletí od 5. do 15. století zahrnuje úpadek Evropy, její stabilisaci od zavedení lenního systému (symbolicky od Karla Velikého), poté vytvoření zcela osobitých forem (samosprávná města, vláda panovníků opírajících se o svobodné stavy, university – svobodná učení, gotika) a následné jejich přetváření k nastupujícím novým počátkům (obchodní kapitalismus italských městských republik, humanismus, „první reformace“ valdenských, viklefistů, husitů). Tedy čtyři období, každé s vlastním napětím, místo jednoho,
v němž nakonec se ztrácí, proč Evropa v patnáctém století vypadala jinak než ve století pátém, proč středověk vyústil v nový věk.Vadné je přejít zlom Bílé hory a zahrnout do jednoho období (od renesance po „barokní kulturu, politiku, náboženství“) „postavení českého státu uvnitř habsburského soustátí“, a analysu „jeho vnitřních, sociálních, politických a kulturních poměrů“, místo aby se provedlo srovnání předchozí a následné situace.
S tímže nerozlišením se žádá: „Žák charakterisuje dvě světové války, dokumentuje sociální, hospodářské a politické důsledky.“ Ty snad byly v daných dvou případech podstatně odlišné! Už jen proto, že druhá byla důsledkem důsledků války první, a že právě zkušenosti s chybami po první porážce Německa ovlivnily postup po jeho porážce druhé. Zejména jen po první světové válce došlo k jedinečné situaci současného mocenského úpadku Německa i Ruska. Poválečný svět byl v obou případech zcela jiný.
Tíhnutí k velkým časovým celkům, jež přitom nedbá na změny, k nimž uvnitř nich došlo, úzce souvisí s další základní slabinou RVP. Nazvěme ji prázdná očekávání:
„Žák popíše určující procesy a události, uvede významné osobnosti starověkých dějin.“
„Vymezí specifika islámské oblasti.“
„Charakterisuje základní rysy vývoje na našem území“ za středověku.
Rozpoznávat stupeň významnosti procesů, událostí, osobností je důležitým prvkem historického myšlení. Žáci se mu učí tak, že se seznamují s událostmi a sledují jejich důsledky. Závěry zde budou vždy věcí diskuse. Dané otázky lze myslícímu položit vždy jen jako otevřené. Bez kriteria pro to, co má být určující a významné, se zde požadavky RVP neliší od dřívějších osnov. Až na to, že ony vyjmenovaly, co žák má znát.
Očekávané výstupy nejsou podepřeny rozborem historického dění, diskusí o něm. RVP by musel předeslat další „očekávané výstupy“, na jejichž základě by žáci sami mohli docházet k obecným poznatkům, jež se po nich chtějí. Jinak půjde jen o navozené nebo přímo opakované poučky. Jen v prvém případě plní dějepis svůj účel, pomoci žákům, aby se zvládali orientovat ve své budoucí současnosti.
Nedostatečným rozčleněním období a míjením se s konkretními událostmi nejvíce trpí v RVP poválečné dějiny.
„Žák charakterisuje vznik, vývoj a rozpad bipolárního světa.“ Ráz na ráz.
„Vysvětlí základní problémy vnitřního vývoje zemí západního a východního bloku.“
Mluví se sice o vývoji, ale bez vytýčení mezníků, událostí, jež situaci měnily, zůstává jen beztvará nerozlišenost. Historie při veškerém zobecňování žije ve spojení s konkretním děním, jinak bere za své. A pak se čeká, že žák „vymezí základní problémy soudobého světa a možností jeho vývoje“!
Pokus proletět historií vysoko nad úrovní událostí a lidí v nich vede i k povážlivým přehlédnutím. Teprve u poválečného období si autoři RVP uvědomili potřebu, aby žák vysvětlil „lidská práva v souvislostí s evropskou kulturní tradicí.“ Jak, když se nezmínil jediný jev k tomu vedoucí? Odtud neudržitelná představa, že „idea svobody“ začíná s osvícenstvím. Starý Izrael věřil v Boha, který vysvobozuje, o tuto víru se zápasilo v historii křesťanství. Obdobně lidská práva. Svoboda nejednat proti vlastnímu svědomí byla prvním krokem ke svobodě slova.
Je ovšem pravda, že propracovaná metoda RVP umožňuje povšechně promluvit o libovolných historických otázkách a odučit dějepis v jakékoliv hodinové dotaci. Zajímavé je, že i za těchto poměrů naprostá většina maturantů volí místo dějepisu „Občanský a společenskovědní základ“. Je pořád snadnější osvojit si konglomerát informací než mluvit o něčem, za čímž se přece jen skrývají znepokojivě složité dějiny.
Jako sám svět a život.
9. 5. 2009
Je dobře známo, že vznikne-li kolem autobusu, kina či divadla hlouček lidí, pak Angličan se postaví do fronty a ukázněně čeká. Ne jako my, aby se snažil co nejdříve právě on vniknout do autobusu, pokladny či jinam.
Dlouho jsem přemýšlel, kde se to v Angličanech vzalo. Možné vysvětlení mně dala nedávná návštěva anglikánské mše. Nedělní bohoslužba v Church of England se nazývá Eucharist a je buď parish (farní), nebo sung (zpívaná) a možná, že existují ještě nějaká další přídavná jména. Rituál je podobný jako u mše římsko-katolické až na drobné výjimky. Na začátku je společné vyznání hříchů. Tou hlavní zvláštností je však přijímání (communio). Všichni postupně vystupují z lavic, od první do poslední a nastupují do zástupu, aby utvořili řadu (podobně jako bylo přijímání u mřížky), a přijali zlomenou hostii z nekvašeného chleba od kněze (presbytera) a víno od jáhna nebo jáhenky. Potom se všichni vracejí stejným způsobem na svá místa. Všichni jsou pozváni a všichni dostanou, nikoliv jako v římsko-katolické církvi, kdy jsou pozváni a dostanou jenom někteří. Angličané mají jistotu, nejen v církvi, že se na ně dostane tělo a krev Páně, ale i mnohem méně důležité věci, jako je cesta autobusem nebo návštěva kina.
Má-li někdo ještě jiné vysvětlení, proč jsou Angličané slušnější, než toto, rád je přijmu.
Víra – hebrejsky emúná nebo emet, od základu ’-m-n = být pevný, jistý, uvěřit, dát za pravdu a spolehnout se; řecky pistis = víra jakožto důvěra; latinsky fides jako poznání naprosté důvěry a poctivé jistoty. To neznamená předem daný náboženský nebo kultický obsah. Víra – to je věřit, svěřit, odvážit se skočit – jinam. Vsadit na něco, co nelze předem, bez někdy až hazardního zkušenostního dobrodružství, ověřit. Uvěření předchází ověření. Ověření spadá valně do dimenze budoucího. Víra nutně neodstraňuje bohoslužebné zvyky, normy a vzorce, ale předchází je, je impulzem jejich zvyku, užití, rituální praxe. Co je věřit = uvěřit = důvěřit = svěřit demonstrují stroze, ale laskavě především Genesis 12 a List Hebrejcům (Žd 11). Genesis spojuje div víry s postavou Abrama, dopis křesťanům židovského původu s celou galerií postav. Abram odešel ze staré vlasti (půda, země, otcovské tradice, použitelný vesmír). Odchod v neznámo, do tmy, která se rozsvětlí jindy a jinde. Ale tam, za tmou, je to Boží – budoucí, příští. Do budoucího, vlastního příští, vstupovali podle Listu Procházejícím =Ábel, Henoch, Noé, Abraham; a nejen David, nýbrž i napůl mytický Samson a exkluzivní Jefte. Introit k oné hebrejské Jedenáctce nabízí křišťálově krásnou definici víry: Je to základ a východisko (hypostasis) událostí kypících nadějí a důkaz toho, co ještě nevidíme, ale co už nás má, má, má (Žd 11,1). Víra má rys naprosté postačitelnosti, nemusí být nezbytně svázána s vykupitelskou osobou: Ježíš hlásí té duchovně statečné pohance: „Víra tvá (!) tě uzdravila“ (Mt 9,22).
1. Vyvolavatelem víry není naše srdce či náboženský úmysl, nýbrž sám Bůh-Hospodin (Gn 12,1).
2. Víra je drsno, řekl jsem studentům. Vyjít z… To je odvaha, dobrodružství, hra va bank. Zapomeňme na růže, jejichž trny nejsou stejně velké a ostré jako ty růže samé. Je to skok do jiného, před tím neznámého rozměru.
3. Inspirujme se Boží vírou (Mk 11,22) – ta přenáší hory našich lidských tíh a hořkých běd, nahým srdcem se blíží k srdci člověka vedle nás, je velkorysá, poněvadž poskytuje slunce a déšť nejen dobrým, nýbrž i zlým (Mt 5,45) a připravuje svět, v němž už jí nebude potřebí.
4. Věřme, abychom byli nezávislí na všech a na všem (Fp 4,12n). Chutnejme tu svobodu!
Milan Balabán
Takto Jiřina Šiklová vyvlastňovala vlastenectví všelijakým nacizujícím holohlavcům i okravatovaným národovcům: „Vlast je něco, co vlastním, i když to není můj majetek. Je to prostor, ke kterému cítím odpovědnost, spojovací článek mezi generacemi. Proto se opravdoví vlastenci snaží tuto krajinu udržovat a dělat něco ve prospěch těch, ke kterým patří. Většinou jsou to knihovnice z menších měst, evangeličtí faráři, učitelky, které nadšeně připravují pro druhé různé besedy, vytvářejí a udržují to, čemu se říká kulturní život města. … Vlastenectví vytváří i můj vztah ke krajině, půdě, pohledy na krajinu s kapličkami a božími mukami. Je nepodstatné, zda nápis nad dveřmi „Buď vítán, kdo s dobrým úmyslem přicházíš“ je napsán česky nebo německy, latinkou nebo švabachem. Nápis INRI taky není zkratkou v češtině a přesto patří k té cestě, po které chodím a kudy budou chodit i moje děti.“ (Týdeník Rozhlas 21/09)
Již desátý ročník minifestivalu Husovický dvorek probíhá letošní jaro ve sboru ČCE Brně-Husovicích. Během akce, spojující bohoslužby uvnitř v modlitebně a divadlo s výstavou ve dvoře přivítalo mj. Výchovnou dramatiku neslyšících DiFa JAMU s nastudovanými Třemi pohádkami nebo divadlo Polárka s inscenací Bitva u Lipan. Petr Baran tu uvedl svůj dokumentární film Dům strach, založený na fragmentech poezie a dopisů básníka Jana Zahradníčka.
3. května se konalo již tradiční sborové čtení Máchova Máje na zřícenině hradu Zvěřinec nad Sedlecem-Prčicí. Karel Hynek sem z nedalekých Měšetic docházel pozorovat, jak po modrém blankytu bělavé páry hynou. Četby se mj. účastnila téměř polovina členů zdejšího evangelického sboru.
7. května slavila v paláci Akropolis dvacáté výročí založení hudební skupina Oboroh.
„Při probírání článku ‚věřím svatou církev obecnou‘ učím konfirmandy, že my jsme taky katolíci, jen narozdíl od římských evangeličtí. Letos jsme ještě zjišťovali, jak se správně řeknou příslušná mláďata. Vyhrálo ‚evangelíče‘ a ‚katole‘,“ popsal nám své katechetické postupy Ezediáš Pumlan.
„Celej národ žije tím, že Kateřina Jaques neví, co je to biomasa. A že tu po náměstích pochodujou náckové, netrápí nikoho!“ bilancoval Ezediáš Pumlan výsledky pastoračních rozhovorů z druhé poloviny dubna.
Knihu Služebníci slova, v níž Petruška Šustrová shromáždila rozhovory se čtyřiceti českými překladateli, recenzoval v Týdeníku Rozhlas Vladimír Karfík. „Nedávno jsme o český překlad měli obavy. Tradice a obětavá práce překladatelů literatury se ukázaly silnější, než byly bláhové představy, že na překladech se dá především vydělat.“
Smítám z keřů révy čerstvé letorosty, ovšem jen ty, keré tam nechcu; réva totiž neplodí hrozny na všech výrůstkoch, ale jen na dvouletém dřevě, čiže na těch z oček loňských letorostů. Čas a trpělivé pěstování záloh tu přináší ovoce! V zimě to snad zázrakem nepomrzlo, ale někeré keře sú teď tak podlábené, vycucané roztočama, že plodné očka na tažňích stagnujú, a keře obrůstajú na starém dřevě jalovými letorosty bez plodů. A že jich tam letos je! Aj na vládní úrovni! Z vinice, Marek
To je ta hodina,
kdy vzpoura andělů
má víru bez lásky.
To je ta hodina
kdy vědec, který by měl jen i cit,
stále ještě nevěří.
To je ta hodina,
kdy i modlitba za zemřelé básníky
vyzní naprázdno, neboť oni jsou už za obrazem.
To je ta hodina,
kdy všednost je tak tajemná,
že už jí není.
To je ta hodina,
kdy ty, ještě živý, neunikneš
ani tajným vchodem, ani pod jiným jménem…
Vladimír Holan
Přidejte se i Vy k „Letům Divokých hus“
Začátkem června poletíme s Divokými husami na Vysočinu podpořit Diakonii v Myslibořicích.
Pomáhají tu lidem, kteří se vzhledem ke svému vysokému věku či zdravotnímu stavu nemohou o sebe postarat. Provozuje Domov pro seniory a lidi se zdravotním postižením a dále pečuje o lidi s Alzheimerovou chorobou. Nabízí širokou nabídku sociálních služeb, kterou v současnosti využívá 135 klientů. Prostřednictvím Nadace Divoké husy můžete přispět do veřejné sbírky, která probíhá od 30. 5.–12. 6. a jejíž výtěžek bude použit na nákup speciálního zvedacího zařízení pro snadný přesun klientů.
Příspěvky můžete posílat na č. ú. 27000000/2700, var. s. 291 či zaslat SMS ve tvaru DMS HUSY na číslo 87777. Cena jedné DMS je 30 Kč.
V druhé polovině června Divoké husy letí do Kladna podpořit Středisko pomoci ohroženým dětem ROSA. To dlouhodobě pomáhá rodinám s dětmi. Podporuje rodiče v náročné situaci při narození dítěte s postižením, nabízí programy pro etnicky a sociálně znevýhodněné děti a pro rodiny s dětmi v adopci a pěstounské péči. Mimo dalších aktivit provozuje také půjčovnu, kde je možné obstarat běžné i méně dostupné hračky vhodné pro rozvoj dětských dovedností a speciální kompenzační pomůcky pro děti se zdravotním postižením. Prostřednictvím Nadace Divoké husy můžete přispět do veřejné sbírky, která probíhá 13.–26. 6. a jejíž výtěžek bude použit na doplnění půjčovny hraček a speciálních pomůcek pro děti.
Příspěvky můžete posílat na č. ú. 27000000/2700, var. s. 292 či zaslat SMS ve tvaru DMS HUSY na číslo 87777. Cena jedné DMS je 30 Kč.
Do sbírky pro lidi se zrakovým postižením jste přispěli částkou 17 658 Kč, za kterou vám, čtenářům časopisu Protestant, upřímně děkují všichni z Tyflo Vysočina Jihlava.
Petr Pazdera Payne, MASKOVANÁ MILOST
Soubor textů Maskovaná milost vychází jako čtvrtý svazek v edici Přemítání. Sám autor o něm napsal, že se jedná o knížku do kapsy, ne k domácímu studiu. Našim kapsám ovšem tato svěží zamyšlení vztahující se k různým teologickým, literárním, ale i všeobecně lidským tématům rozhodně prospějí. Petr Pazdera Payne se osobitým jazykem chápe jak základních otázek víry, jako je pokušení, prvotní hřích nebo vztah duše a těla, tak dalších témat, jako je například vztah mezi biblickým podobenstvím o marnotratném synovi a motivem návratu syna v Camusově hře Nedorozumění. Různorodost tohoto souboru vyvažuje jednotný názor a specifický způsob vztahování se ke světu, který jako ponorná řeka propojuje jednotlivé úvahy.
KALICH 2009, Edice Přemítání sv. 4, první vydání, formát R8 (130×200), váz., 136 stran. ISBN 978-80-7017-116-5
Cena 148 Kč, do 20. 6. 2009 v Kalichu zaváděcí cena 118 Kč http://kalich.evangnet.cz
Novinky nakladatelství EMAN
Nico ter Linden: Povídá se… podle Marka a podle Matouše
Rozprava zvláštní / Samenspraak special
Marie Stryjová: Pokojík