„Uvažoval jsem tu a tam, k čemu je vlastně umění dobré. To nejlepší, nač jsem přišel, nazývám teorií kanárka v uhelném dole. Tato teorie říká, že umělci jsou pro společnost užiteční svou citlivostí. Jsou to mimořádně citliví lidé. Převalí se na záda jako kanárek v zamořeném dole dřív, než si robustnější typy uvědomí, že vůbec nějaké nebezpečí existuje.“ Kurt Vonnegut, Jr.
I po volbách v sobě nosíme dědictví minulosti a minulost vydává své plody. Krátkozrací lidé vyčítají mládeži nebo zas vězňům, že se nezměnili, že jsou nenapravitelní. Někteří přemoudřele podotýkají, že stačí jen trochu povolit uzdu a propukne anarchie a bezpráví. Jenže těžce nemocný člověk nebo národ se uzdravuje pozvolna a ničím není zaručeno, že rekonvalescence národa skončí uzdravením.
Nemoci, které teď dovedeme dost dobře pojmenovat, se ovšem vyskytují v určitých modifikacích i v systémech, které nebyly nakaženy morem totality. Samozřejmě, že je rozdíl mezi totalitním a demokratickým systémem, ale onen zásadní rozdíl je asi v tom, že propukne-li nějaká společenská nemoc v demokratickém systému, nemusí léčbě předcházet pokojná revoluce, protože rekonvalescenci nemaří příslušníci StB a všudypřítomná atmosféra strachu, napětí a podezřívání.
Po volbách nás již neohrožuje monopol jedné mafie, ale spějeme ke společnosti, která příslušníkům jiných kultur připadá agresivní, bezohledná, brutální, evropská. Indián Bromden tuto civilizovanou společnost považuje za Kombajn, který nás rozmlátí na kusy. Nyní je přinucen žít v psychiatrické léčebně, kde vládne Velká sestra, kterou poslouchají zřízenci i doktor. Zárodek totality je tady. Bromden ovšem není krátkozraký a nejedná se mu v prvé řadě o zničení Velké sestry. Vidí hloub než McMurphy, který ji pokládá za nepřítele číslo jedna. Bromden velmi dobře ví, že ona je jen součástí velkého Kombajnu. Kombajn není pro Bromdena jen technické myšlení a technická civilizace, ačkoliv ničivou sílu techniky prožívá velmi sugestivně. Nesvaluje vše jen na techniku. Vidí zcela jasně odlidštění člověka konzumem, zneužitou technikou. Je zdecimován necitlivostí, nezájmem o bližního: „Ležel jsem… na posteli a přemýšlel o tom všem, o svoji hluchotě, o všech těch letech, co jsem na sobě nedával znát, že slyším, co se kolem povídá, a uvažoval jsem, jestli bych se ještě dokázal chovat jinak. Ale pak jsem si na něco vzpomněl: nebyl jsem to já, kdo začal dělat, že jsem hluchý; to lidi kolem mě začali dělat, že jsem příliš tupý, abych něco slyšel, chápal a povídal. Nezačalo to ani mým příchodem do nemocnice; lidi se ke mně chovali, jako když neslyším a nemluvím, už dávno předtím. V armádě se tak choval ke mně každý, kdo měl třeba jen o frčku víc. Takové chování k lidem, jako jsem byl já, bylo pro ně docela samozřejmé. A pamatuju se, že už na základní škole říkali některý lidi, že snad ani neslyším, co mi povídají a přestali poslouchat, co jsem povídal já. Ležel jsem v posteli a snažil se myslet dozadu, vzpomínat, kdy jsem si toho všimnul prvně. Myslím, že to bylo, ještě když jsme žili v naší vesnici na Columbii. Bylo léto…“ (s. 175) Bromden má vůči naší civilizaci odstup cizince. Vidí ostře znelidšťujíci síly, vůči nimž jsme my slepí díky naší kulturní cloně.
McMurphy v knize Kena Keseye i v interpretaci Miloše Formana (Přelet nad kukaččím hnízdem) je katalyzátorem všeho dění a svými provokacemi burcuje z nehybnosti další a další, ačkoliv nakonec Bromdenovi přizná, že už to dlouho nevydrží, že už nemá sílu novými a novými šoky vyhrávat dílčí války nad Velkou sestrou. Ve filmu ovšem musely všechny Bromdenovy úvahy přijít poněkud zkrátka a jen ve velkých zkratkách, jako byl nezapomenutelný basketový zápas, je naznačeno vyléčení jeho hluchoty. Díky McMurphymu zas věří v možnost vzájemné solidarity mezi lidmi.
Divák, který knihu nečetl, bude zcela jistě šokován tím, že Indián Bromden zabije McMurphyho. Snad se mohu odvážit říct, že vrahem není Bromden, ale Kombajn, který chirurgickým zákrokem zlikvidoval v McMurphym veškerou vitalitu. Doktoři – přisluhovači Kombajnu změnili McMurphyho v poslušnou, hluchoněmou loutku, která sice už nemůže nikoho vyprovokovat ani ohrozit, ale také už nemůže nikoho milovat, s nikým už nemůže být solidární, už nevnímá, neprovokuje, nežije, živoří. Bromden není brutální vrah, ale tragicky završuje to, co Kombajn z pokrytecké laskavosti a zdánlivé úcty ke zdraví a životu, nechtěl dokončit.
Bromden utíká z psychiatrické léčebny nejen ze strachu před možným trestem, ale také v naději, že teď už je dost silný, aby Kombajnu vzdoroval. Ale jiným způsobem než McMurphy. Ten o existenci Kombajnu – zdá se – ani nevěděl, jen nejasně cosi tušil, a soustředil se na prvého předsunutého pěšáka – Velkou sestru. Bromden vidí hrůzu naší civilizace. Vidí naši nespokojenou spokojenost, která si přivykla na určité kulisy a pokouší se vyhrát dílčí zápasy, aniž by chtěla uznat akutní nebezpečí Kombajnu.
Bromden by nemusel mluvit o Kombajnu, ale třeba též o Parním válci, který vše převálcuje do žádoucího tvaru nebo o Buldozeru, který všechno tzv. přebytečné odklidí z cesty, aby zástupy lidí mohly proudit širokou cestou ke štěstí, spokojenosti a radosti.
Je po volbách. Toužíme po návratu do Evropy, ale jsme smrtelně ranění necitlivostí vůči bližnímu, vůči bezmocným, vůči těm, kteří jsou za branami kasáren, vězení, dětských domovů, domovů důchodců, nemocnic, ghett nebo za hranicemi našeho státu a nám se zdá, že žijí příliš daleko než abychom jejich osud dovedli nějak ovlivnit. Ani Bromden, ani znevýhodnění a pohrdaní lidé nejsou neviňátka, ale Bromden je rozhodně citlivější k utrpení druhého než kdokoli z nás. A buďme si jisti, že podlehneme-li necitlivosti vůči bližnímu, pak nás — a nejen nás — ten Kombajn semele.