Po rozhodném slovu Jaromíra Dusa v minulém čísle vracíme se obloukem k počátku diskuse: Monika Žárská připravila rozhovor se synovcem Albrechta Goese, jehož knihu Neklidná noc v Protestantu 7/93 doporučila jako protiklad ke Švejkovi, a rozhovor s Jakobem Freyem, který práci vojenského faráře již dlouhé roky vykonává.
rozhovor s německým farářem Petrem Goesem z Reutlingen
Novela „Neklidná noc“ je autobiografická. Váš strýc Albrecht Goes byl skutečně duchovním v nacistickém vojsku.
Ano, byl válečným farářem v oblasti Ukrajiny. Vojenskou službu nebylo možno odepřít. Nemluvil sice přímo proti válce, ale vyhledával prostor svobody, prostor, v němž „Hitler nebyl přítomen“, jak řekl v jednom televizním interview. Bylo pro něj důležité, aby např. dezertéra Baranovského, odsouzeného na smrt, doprovázel jako pastýř a pomocník. Bratr Albrechta Goese, můj otec Helmut Goes, byl u vojska sanitářem a mohl také lidem pomáhat.
Jaké jsou vaše zkušenosti s duchovenskou péčí ve spolkovém vojsku?
Jako ordinovaný farář jsem na vojnu nemusel. Při sborové práci jsem se setkával s odpirači vojenské služby. Potřebovali radu i pomoc, zejména když došlo k soudnímu řízení.
Pro faráře najít správný postoj k armádě není snadné. „Kdo mečem zachází, mečem také schází“ (Matouš). Uniformu a mobilizování k zabíjení je těžko sloučit s pastýřskou péčí. Úkolem církve není posvěcovat zbraně; zdá se mi však důležité být k dispozici lidem, kteří si vojenskou službu odbývají a jsou v duchovní nouzi.
Já sám bych mohl pracovat s vojáky pouze jako farář civilista. V Německu existuje hnutí „Žít bez zbrojení“ (Ohne Rüstung leben), které je proti jakékoli vojenské duchovenské péči. Mnozí ji ovšem naopak obhajují. Pokud vím, nejsou vojenští duchovní aktivně bojující vojáci, ale církví vyslaní průvodci a rádci vojáků. Jsou u nás placeni státem.
Rozhodně je nutno postavit se proti jakémukoli zneužití vojenské duchovenské péče pro schvalování války nebo pro určitou politickou ideologii. Příklad z knihy Neklidná noc Albrechta Goese ovšem ukazuje, že bez vojenské duchovenské péče by byl Baranovský, mladý člověk odsouzený na smrt, zemřel bez jakékoli duchovní útěchy a pomoci.
Přeji českým kolegům, aby se v této obtížné otázce rozhodli správně a srdečně a bratrsky je pozdravuji.
rozhovor se Švýcarským farářem Jakobem Freyem
Jsi teolog a právník a pracuješ v ústředí reformované církve v Bernu. Přitom občas odjíždíš na vojnu.
Byl jsem na vojně jako poddůstojník u pěchoty. Když mi bylo 34 let a byl jsem farářem na sboru, absolvoval jsem školu pro polní kazatele a splnil předepsanou praxi. V letech 1985–1993 jsem byl polním kazatelem u jednoho dělostřeleckého pluku na východě Švýcarska. Znamenalo to, že jsem každoročně byl přibližně čtyři týdny ve vojenské službě. Letos jsem u sanitního pluku a budu v červnu navštěvovat kurs pro vedoucí polní kazatele. Po něm, v září a říjnu, budu absolvovat řádnou vojenskou službu u sanitního vojska. V příštím roce budu zařazen zase k jiné zbrani: jako vedoucí polní kazatel u švýcarské zpravodajské brigády. Do nynějška jsem byl ve vojenské službě přibližně osm set dní, z toho asi tři sta jako polní kazatel.
Jak je duchovenská péče ve švýcarské armádě organizována?
Švýcarský vojenský systém má charakter milice: každý Švýcar podléhá branné povinnosti. „Vojenská dráha“ začíná ve škole pro brance (117 dní). Pak následují různé kursy, zhruba tři týdny v roce (zakrátko pouze jednou za dva roky, vzhledem ke snižování stavů). Tato vojenská služba se koná v různou roční dobu, zpravidla vždy na jiném místě Švýcarska. Zaměstnavatel musí příslušníka armády uvolnit a dostane od státu finanční kompenzaci.
Každý pluk by měl mít dva polní kazatele, jednoho reformovaného a jednoho katolického, anebo dva kazatele téže konfese – podle toho, odkud vojáci pocházejí. Polních kazatelů je nedostatek, často se stává, že u pluku je pouze jeden (i já jsem byl většinou bez katolického kolegy). Polní kazatelé jsou většinou faráři ze sborů, pro tuto službu na čas uvolnění. Polní kazatelku nemáme, přestože teoreticky to možné je.
Kazatelé náležejí ke štábu pluku a mají hodnost kapitána. I každá škola (pro brance, poddůstojnická, důstojnická) má kazatele. Školou pro polní kazatele může projít každý ordinovaný kazatel, který absolvoval školu pro brance a má doporučení příslušného církevního vedení.
Většinou požívají polní kazatelé ze strany velitelů velké volnosti. Očekává se, že jsou v kontaktu s důstojníky i vojáky, navštěvují útvary, nabízejí rozhovory s jednotlivci i ve skupinách a o nedělích vykonávají bohoslužby (dnes většinou ekumenické).
U nás se mnoho lidí obává, že by farář v uniformě mohl působit nevěrohodně, povýšeně nebo komicky.
Mám pro tuto obavu jisté pochopení. Feldkurát Otto Katz ve Švejkovi – to byla přece komická figurka. Hašek také píše o feldkurátech všech armád, že „se modlili a celebrovali polní mše za vítězství té strany, jejíž chleba jedli“. Dnes má, aspoň ve Švýcarsku, duchovenská péče v armádě jiný úkol. Má být nablízku lidem v obtížné situaci.
I u nás považují někteří faráři tuto službu za něco neobvyklého. Ale je to věc zvyku, aby svou novou roli přijali. Důstojníci se chovají k polním kazatelům dobře. Souvisí to s tím, že instituce duchovenské služby v armádě je u nás velmi stará (z poloviny minulého století). To spíš vojáci přiznávají, že jim důstojnická uniforma polního faráře dělá potíže: patří k ní totiž pistole. Jak sloučit křesťanství s nošením pistole? Argument, že pistole slouží k sebeobraně, je možno zamítnout poukazem ke Kázání na hoře.
Pokud polní faráři působí povýšeně, je to jejich problém. Ten, který doprovází vojáky na pochodech a cvičeních a neopouští je ani v extrémních situacích, povýšeně ani komicky působit nebude. Kdo je „normální“ na sboru, je takový i na vojně, a naopak – kdo je povýšený na vojně, je zřejmě povýšený i v civilu. Podle mého pozorování bývají polní kazatelé mnohem skromnější než ostatní důstojníci. To, že jsou kazatelé vyššími důstojníky, má své výhody. Mají vliv u velitelů a mohou se účinně zasazovat o vojáky.
Polní kazatelé jsou stále s otázkou slučitelnosti vojenské a duchovenské služby konfrontováni. Často sami vojáci tak kazatele zkoušejí. Nejlepší odpověď je pořád ještě tato: Právě tak, jako je v armádě pekař a řezník, je tam i farář; má stejnou funkci ve sboru běžném i sboru vojenském.
Instituci vojenských duchovních lze podle rozšířeného názoru nahradit horlivějším působením přímo ze sborů, aby vojáci, kteří mají zájem, rádi docházeli do kostela nebo na faru. V případě nouze může do kasáren přijít civilní duchovní. Jsou ve Švýcarsku tyto hlasy také silné?
I u nás jsou někteří teologicky proti. Ani jako civilové ovšem do kasáren nechodí. Zvláště mezi studenty teologie není o funkci polních kazatelů žádný velký zájem. Kolem tohoto specifického odvětví duchovenské péče panuje bohužel mnoho předsudků. Lituji, že se tak málo teologů nechává získat.
Hlasy, že by se vojenská duchovenská služba měla zrušit, neslyším. To spíš, že je nutno zrušit armádu vůbec (hlavně dříve, před válečnými událostmi na Balkáně a jinde). Ani mezi politiky a armádními kádry se o zrušení vojenských duchovních nikde nediskutuje.
Osobně považuji polní kazatelskou službu za velkou šanci. Farář se setkává s mnoha lidmi, kteří se vnitřně i navenek od církve odvrátili. Může oslovit mnoho mužů, především mladých, kteří jinak nikdy kontakt s církví nemají. Duchovenskou službu v armádě vidím jako osobní výzvu pro každého faráře. Chtěl bych ještě jednou zdůraznit, že „image“ a úkol polních kazatelů nelze dnes vůbec srovnávat s postavou feldkuráta Katze.