Autor přílohy Proscripta 4/2013 se narodil 24. října 1923 v Zábřehu u Opavy. Do roku 1970 na Vojenské technické akademii v Brně. Propuštěn z armády i Vojenské akademie. V letech 1974–1977 zaměstnán v JZD Prosetín (jako skladník a řidič). V roce 1978 bylo zahájeno vyšetřování Státní bezpečností. 7. března 1978 umírá v Prosetíně.
Jeho největší práce zůstala v samizdatu. Je to práce o Jeremiášovi. Napsal o něm 578 stran. Jeho nejznámější práce „Bůh není zcela mrtev“ zůstala žít v Prosetíně, kde o ní diskutovali holandští a čeští bohoslovci ještě před rokem 1989, také díky tomu, že byla přeložena do holandštiny i němčiny. Komu se dostane do rukou i nyní, může z ní inspirativně čerpat. Několik citátů. Pod nadpisem Jákob, nebo jákob, můžeme číst: „Psát o bibli? Přiznávám, že mám strach.“ … „Ale snad je možno se dohodnout na věci daleko skromnější: číst a přečíst bibli a pokusit se říci – jakkoli neuměle a provizorně – co pro mne jako ateistu znamená, čím může být pro můj rozhodný vztah k socialismu, čím mi i ho pomáhá lépe chápat v podobě, jakou má, i v modelu, který si stále propracováváme, a dále, čím může oplodnit naše chápání světa, dějin, člověka.“
O Ježíši píše: „Křesťanství se odvolává na Ježíše Krista. Ježíš, syn boží a zároveň lidský, je pro ně bůh, který je trojjediný, a člověk, který je jedinečný. Teologové s ním mají potíže.“
Už z těchto několika vět můžeme vidět, že o Jákobovi, Ježíši, Augustinovi, Tomášovi a Pascalovi psal jazykem, který je vzdálen ideologickým frázím. A tak ideologové, kteří ho vidí zprava či zleva, většinou nepotkají autora básnického jazyka, ale jen své klišé.
Do mého dětství vstoupil tím, že 21. srpna 1968 v pět hodin ráno do pootevřeného okna naší evangelické fary křikl: „Jsme okupováni!“ „Co, prosím?“ „Jsme o-ku-po-vá-ni!“
O deset let později: Miládka Jančíková, skutečná duše a svědomí Prosetína – stačilo jí naslouchat, aby člověk zachytil z Prosetína jeho nejlepší – chodila k Vítězslavu Gardavskému, „protože jí ho bylo líto, jak je v té chalupě sám.“ Právě tak nosila za války jídlo pro partyzány, „protože jí bylo jich líto.“ A on rád s ní vždy promluvil. Toho dne, kdy zemřel, našla ho v uklizeném pokoji klidně ležícího na posteli.
Čtyři rozhlasové monology Krev krev dějiny napsal Gardavský v roce 1969 pro herecký seminář posluchačů prvního ročníku JAMU. Přepis je pořízen podle samizdatového vydání datovaného Brno 1974. Biblické citace pocházejí z Bible kralické, zachovali jsme autorovo nakládání s velkými a malými písmeny.