Vítězně rozpažené ruce

Číslo

Řeč při odhalení pomníku cyklistům v Soběhrdech

V Soběhrdech nedávno rozhodli instalovat sochu se zvláštním tématem: cyklista projíždí cílovou páskou. Zprvu jsem projekt viděl skepticky. O to víc mě překvapilo, když mne Tomáš Povolný z čerčanského cyklistického klubu a hlavní organizátor cyklistického závodu Železný dědek poprosil, zda bych při příležitosti odhalení sochy a zahájení 25. ročníku závodu neřekl několik slov.

Záhy se ukázalo, že církev k tomuto pomníku může říci mnohem více, než na první pohled vypadá. Pomník totiž na prvním místě připomíná cyklisty, kteří tento sport milovali, přestože se jim dostalo odměny v podobě různých perzekucí. Za všechny uveďme Jana Veselého (nar. 1923), který se zúčastnil r. 1952 olympijských her v Helsinkách. Vyhrál 16 etap Závodu míru. Nesměl se však stát profesionálním cyklistou. Do svého posledního ročníku Závodu míru (1957) nastoupil Veselý z donucení, zdravotní stav mu nedovoloval se závodu zúčastnit. Když vzdal, posoudili to tehdejší funkcionáři jako provokaci a náš nejlepší cyklista byl vyhnán z cyklistiky na nucené práce. Z politických důvodů museli odevzdávat medaile i další. Dnes se na ně zapomnělo.

Kromě toho, že je to jediný cyklistický monument v Čechách, připomíná pomník, jak se v současnosti horší situace cyklistiky. Např. organizátorům závodu nevyšli vstříc úředníci z odboru dopravy, když žádali o uzavření silnice na 4 hodiny – aby se mohli závodu zúčastnit také handicapovaní cyklisté.

Pomník si cyklisté zbudovali z nadšení pro věc a jeho autoři, ing. arch. Rudolf Žofka a akademický malíř Vilém Balej, nechtěli honorář. Celou akci jsem tedy vnímal spíše jako vyjádření občanské nespokojenosti a protest proti nespravedlnosti, než jako běžný sportovní závod. O to raději jsem přijal pozvání promluvit:

Možná je to pro někoho poněkud bizarní situace: Evangelický farář hovoří při zahájení cyklistického závodu. Spojují nás však zkušenosti občanů, kteří občas narazí na zvůli mocných. Jeden případ za všechny: Praha 11 vypověděla před rokem a půl z nájmu azylový dům, spolupracující s evangelickým sborem na Jižním městě – protože dotyční úředníci jsou prostě mocnější. Čerčanští cyklisté mají zase každý rok čím dál větší problémy s organizací tohoto závodu. Cyklisté vlastně upozorňují na slabší. Na lidi, kteří chtějí jezdit po silnici na kole, a jsou vytlačováni silnějšími. Dnes křižují

silnice čím dál větší osobní automobily, možná, že zanedlouho budeme potkávat obrněné transportéry. Člověk na kole – navíc třeba s malým dítětem – vypadá na silnici čím dál víc nepatřičně. Člověk na vozíku, to už je příliš. Čerčanští cyklisté chtějí na tyto věci upozornit – nejen závodem, ale i sochou akademického malíře Viléma Baleje.

Pomník odkazuje na utrpení. Na oběť. Oběť – to je křesťansky řečeno daň za lásku. Nebo druhá strana lásky. Láskou myslím život žitý naplno, v odpovědnosti vůči druhým lidem, vůči sobě samému, vůči životnímu naplnění, které třeba bylo mocnými zničeno jako v případě sportovců, kteří museli vrátit medaile nebo byli zavíráni do vězení. Tento pomník i tento závod chce připomínat takto pronásledované. Proč vykládat příběhy někdejšího pronásledování? Abychom z těchto příběhů mohli žít. Abychom měli identitu, aby naše životy měly smysl. Čerčanští cyklisté se rozhodli postavit pomník a doufají, že tato socha – spojená se závodem Železný dědek – bude lidem připomínat nejen historii závodu, ale též příběhy těch, kteří nespravedlivě trpěli.

Vítězný cyklista nese v sobě rysy člověka vydaného – rozpažené ruce odhalují zranitelné části těla. Sochu tak lze interpretovat křesťansky: Když Ježíš Kristus vyhlásil blahoslavenství, byl za tyto troufalé řeči popraven. Narodil se totiž do světa, který ovládá zlo. Nespravedlivě stíhaný se nemá kam odvolat. Dnes jsme uchlácholeni blahobytem, který nás kryje před světem venku. Proto jezdíme v čím dál větších autech. Proto se obrňujeme, abychom nemuseli vystavit sami sebe světu venku a také oběti. Proč roste tento strach a obavy z druhých lidí? Zlo se děje ve chvíli, kdy člověk ublíží druhému, protože si myslí, že na to má ze své moci právo. Zlo se děje, když na vás zezadu zaútočí obrněné auto, když vám nějaká osoba zakáže na pět hodin uzavřít silnici kvůli účasti tělesně postižených. To všechno jsou různé formy zla, které tu je s námi stále přítomné (i v demokratickém režimu) a proti kterému musí dobří lidé bojovat. Vystihuje to bonmot: Zlo se děje, když dobří lidé mlčí.

Byl svět, do kterého se narodil Ježíš Nazaretský, jiný než ten náš? Tehdy všichni věřili v Pána Boha. Zkuste si to představit dnes. Co by se stalo? Byli bychom lepší? Ne – světem by se šířila stejná zloba, jen by byla schovaná za náboženskými řečmi. Přesně v tomto světě žil Ježíš. Ježíše ukřižovali věřící lidé. Představa, že když se celá země obrátí na jakoukoli víru, nastane ráj, je stejná iluze jako představa, že demokracie automaticky zaručí spravedlnost. Proto Ježíš v podobenství o milosrdném Samařanu ukazuje, že před Bohem obstojí ten, který pomůže trpícímu, ne ten, kdo se od rána do večera modlí a kolem trpícího pak projde jakoby nic. Obdobně i zvolený zastupitel je volen, aby vycházel vstříc potřebám lidí, kteří mu dali hlas, ne aby užíval svěřené moci k vlastnímu obohacení.

Když Ježíš Kristus vyhlásil „Blaze chudým v duchu… blaze těm, kdo pláčou … tichým… milosrdným… blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost…,“ vyhlásil, že pravý živý Bůh je s trpícími pro spravedlnost, s tichými atd. Ne s těmi, kteří zneužívají svěřené moci. Když totiž celá společnost věřila v Boha, propadli mnozí mocní iluzi (jako dnes), že jsou všemocní a že je Bůh na jejich straně. Copak jejich moc není důkazem Boží přízně? Ale Ježíš Kristus jim do očí řekl, že Bůh na jejich straně není. Že živý, pravý Bůh je na straně trpících, utlačovaných, těch, kdo působí pokoj a nežijí v nenávisti, těch, kteří mají čisté srdce. V tomto smyslu bylo Ježíšovo vystoupení činem politickým, navzdory těm, kdo o sobě prohlašovali, že konají vůli lidu. Zástupci věřících, velekněží a zákoníci, kteří přece měli svou moc propůjčenou od Boha a ne ze sebe, tuto moc zneužili a Ježíše popravili. Dobří lidé tenkrát neudělali nic. Utekli.

Vypráví se ale, že Ježíšovou smrtí to neskončilo. Ježíš byl vzkříšen navzdory. Navzdory záměru velekněží a dalších mocných. Vzkříšení tak není na prvním místě víra v zázrak, ale víra, že pravý Bůh se přiznal k zavrženému rebelovi, k člověku, který neměl žádnou faktickou moc. Neměl armádu, neměl peníze, neměl stálý byt. Neměl tanky ani obrněná auta. Měl jenom otevřené srdce. Víra ve vzkříšení tedy znamená do důsledku víru, že mocní tohoto věku nebudou mít poslední slovo. Že každý čin z lásky má nekonečně větší hodnotu, než tisíce siláckých činů zneužité moci.

A že každý čin, který podpoří lidskost a solidaritu má smysl – i když se to v současných podmínkách může jevit jako bláhovost. Mezi křesťany se říká, že když člověk koná dobro, pak mu za zády stojí sám Bůh.