I. Pokušení a řádné užívání
Evangelická veřejnost nemá příliš porozumění pro spojení víry a výtvarného umění. Tento vztah je tu naopak zatížen mnoha předsudky. Nepřítomnost obrazů v bohoslužebných prostorách bývá samotnými evangelíky považována za jeden z ústředních znaků evangelictví.
Je v tom jistě původně obsaženo pravdivé vědomí nesamozřejmosti spojení víry a výtvarného projevu, vědomí jeho problematičnosti a otazníků, které toto spojení provázejí. Nesamozřejmost a potřeba kritického přístupu ovšem není totéž, co zavržení či ignorance, kterými se evangelický pohled na tuto oblast často vyznačuje.
Negativní vztah k výtvarnému umění bývá zdůvodňován dvěma argumenty: biblickým (2. přikázání) a historickým (obrazoborectví reformace). Ani jedno ovšem, rozumím-li tornu dobře, nemíří proti výtvarnému umění jako takovému, ale proti jeho zneužití, proti pověrečnosti a modlářství, ve kterém nepatřičné uctívání obrazu nahrazuje skutečný vztah k Bohu.
Pokud jde o reformaci, pak i strohý a kriticky výbojný Calvin ve své Instituci píše: „Nejsem takovým předsudkem jat, abych myslil, že se naprosto žádných obrazů trpět nemá. Protože sochařství a malířství jsou dary boží, žádám, aby se obojího řádně užívalo.“ Jde tedy o řádné užívání, jde o to, k čemu má zpodobení sloužit.
Tak i přikázání rozvádí a vysvětluje: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo u vodách pod zemí.“ V podstatě – zpodobením toho, co znáš, co je v tvém obzoru, co tvoří tvůj svět. S ničím z toho Boha neztotožníš, o ničem z toho se nebudeš domnívat, že to Boha plně vystihuje. Tedy: neuzavřeš Boha do obrazu světa omezeného svým obzorem, nebudeš jej mít nikdy definitivně vystiženého. Byl by to nesmysl a jde přitom o tvou svobodu. Bůh, nejvyšší a nejhlubší pravda, tě vždycky přesahuje, přesahuje tvé představy, tvé pochopení. Nikdy nebudeš tuto pravdu mít plně v rukou. Vždycky pro tebe bude překvapením a tajemstvím, na které budeš muset očekávat, které se ti samo ve chvíli milosti poodhalí. A nebudeš-li takto očekávat, běda ti – chystáš si otroctví vlastní vyprahlosti.
A dál přikázání rozvádí: …„Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.“ Je totiž snadné – a máme k tornu sklony – zaměnit život v odpovědnosti za uctívání předmětů, zaměnit povolání ke svatosti života za posvátnost věcí.
To obojí ovšem není vyhrazeno pouze umění, natož jenom umění výtvarnému. Definitivní a neměnné obrazy si člověk nemusí vytvářet jenom štětcem nebo dlátem. Myšlenková schémata a slovní vyjádření mohou být stejně zotročující apoteózou naší omezenosti povýšené na absolutno. A odcizení uctíváním se jistě týká i zkamenělé tradice, která se namísto inputem k vlastní tvorbě a inspirací života stala předmětem uctívání, domnělou konzervou svatosti a zárukou neomylnosti (srv. role archetypů v mýtickém myšlení a filosofii, L. Hejdánek, Filosofie a víra, s. 56n).
Ještě snad k jednomu předsudku, pro jehož artikulaci se užívají slogany jako např. Jsme církev Slova rozumí se: Písma, kázání; Víra je ze slyšení, a potažmo pak Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili. Slovo a slyšení staví se tu do protikladu k „obrazu a vidění“. Opět mám za to, že mylně. Na počátku jistě bylo Slovo, ovšem Slovo tělem učiněné, vtělené a vtělující se, Slovo, které se stalo a stává, které se děje a bere na sebe viditelnou podobu, viz např.: „Po těchto událostech se stalo k Abramovi ve vidění slovo Hospodinovo“ (Gn 15,1); sny starozákonních svědků (Gn 28,12 aj.); hořící keř (Ex 3,2); lněný pás (Jr 13,1n); hrnčířova dílna (Jr 18,1n); ruka píšící na stěnu, (Da 5)… a nakonec Ježíš Kristus sám. Bůh se nabízí našim očím, rukám, dokonce i žaludku. Bůh se staví lidem před oči v obrazech, v divadle, v happeningu, který inspirují a hrají SLOVEM POTREFENI očím lidu: prorok se jhem v ulicích (Jr 27); sňatek s prostitutkou (Oz 1,1n; 3,1n); happening vleže s cihlami (Ez 4,1 nn); pečení a vaření na výkalech a kravincích (Ez 4,9nn); oholení lebky (Ez 5,1n), v čemž Ježíš zvesela pokračuje: vjezd do Jeruzaléma na oslu, vyhnání penězoměnců a kupců z chrámu, mytí nohou, poslední večeře.
Jsme tedy jistě církev Slova, ovšem Slova, které si „obléká“ viditelnou podobu, které se samo sděluje v obrazech a v těle. A je-li víra ze slyšení protikladem „vidění“, pak nikoli vidění jako způsobu smyslového vnímání a prostředku komunikace, ale protikladem vidění ve smyslu touhy po jednoznačných důkazech, které působí zvnějšku samy sebou. Výrazem této touhy mohou být ovšem i různé liturgické a věroučné formule.
Je třeba rozlišovat, VIDĚNÍ a VIDĚNÍ, ZOBRAZOVÁNÍ a ZOBRAZOVÁNÍ. Něco jiného je touha po důkazech, působících zvnějšku a automaticky, pokušení definovat Boha či zpředmětnit víru – a něco jiného je obraz jako prostředek komunikace, sdělení, svědectví. To prvé ustavuje onu nesamozřejmost sepětí víry a výtvarného projevu (zdaleka se ovšem netýká pouze jeho a není snad oblasti, která by vůči tomuto byla imunní). To druhé představuje přinejmenším legitimní prostor pro víru.
Mám dokonce za to, že právě umění nám může pomoci, abychom se ubránili tomu, před čím 2. přikázání varuje. Právě skrze umění, spíš než skrze cokoli jiného, může totiž člověk poznávat skutečnost a setkávat se s ní jako s něčím neuchopitelným, něčím, co jej přesahuje, co nelze spoutat do šablon, které by si člověk chtěl na život vytvořit; a pokud to udělá, pak právě na umění je jasně vidět, že výsledkem je veliké ochuzení (viz umění všech totalitních režimů).
Tak i zesnulý profesor Amedeo Molnár ve své stati o reformaci a umění napsal: … „umění může a má věřícímu odhalovat skutečnosti víry tím, že ho vtahuje do údivu nad Boží skrytou slávou a dává mu tak ochutnat čiré radosti.“ Proč považuji umění – především moderní, či lépe soudobé – víc, než co jiného za vhodnou formu komunikace víry, o tom v druhé části.
dokončení příště