Vietnam a Vietnamci – naše představy a jejich realita

Jak dlouho jste ve Vietnamu působil?

Celkem jsem ve Vietnamu žil bez tří měsíců deset let. Pracoval jsem na československém zastupitelském úřadu do r. 1993, pak jsem pracoval pro soukromé české a slovenské subjekty jako jejich obchodní představitel. Zájmy těchto firem byly velice různorodé a jejich zastupování vyžadovalo jak cestování po celé zemi, tak i spolupráci s Vietnamci různého vzdělání, společenské úrovně a původu.

V jakém smyslu hraje původ roli?

Jiní jsou na severu, naprosto odlišní na jihu. Nejen stylem jednání, ale i zjevem. Naprostá většina těch, co žijí u nás, pochází ze severu a nebo ze středu Vietnamu. Jsou robustnější postavy, světlejší pleti a mluví jinak než Jižané. S lidmi ze severu se i jinak jedná – jsou sice čestní, ale velmi konzervativní a jednání s nimi je časově náročné, hlavně pro složitost při přesvědčování.

Jižané jsou snědší, drobnější, podstatně živější a společenštější než Seveřané. Jsou nesmírně zdatnými obchodníky – o předmětu obchodu vždy mají dobré informace, hlavně cenové, a jsou tvrdými vyjednavači. Jako obchodníci mají ale všichni společnou pozitivní vlastnost – drží slovo, jsou fér. Oba typy obchodníků ale mají společnou vlastnost, díky níž prožívají i stejnou hrůzu: Hostu se má vyjít vstříc, ale jak mu říci, že z obchodu nic nebude? Vypije se spousta čaje, sní se hora kuřat a probere se kde co, než Evropanovi dojde, že z obchodu nic nebude. Ti mladší Vietnamci se sice „zkazili“, a hodně z nich převzalo americké či německé způsoby, ale ve firmách většinou rozhodují ti, co mají šediny…

A česká nevraživost?

Ano, mluví naprosto nesrozumitelnou řečí, jedí jinak než my, stále se usmívají, v dnešní době podezřele, a pořád něco dělají. Prostě „cizinec není našinec,“ jak praví klasik. Jak to, že prodávají brambory levněji než Tesco? Co je vede k tomu, že zavírají až v deset večer? Proč se jejich děti učí v českých školách, a zpravidla lépe než náš Franta?

Řeč je prastará, má asi tři tisíce let. A psaná latinkou za pomoci diakritických znamének (vyjadřují tonalitu – vietnamština používá 6 různých tónů). Je sinotibetská, prostě totálně jiná než čeština. Proto se češtině obtížně učí, stejně jako my jejich řeči.

Ke komunikaci patří i typický úsměv…

Úsměv neznamená, že by se chtěli družit – zhusta je výrazem rozpaků, nejistoty. A je slušné se usmívat na zákazníka, nebo ne?

Že jsou levnější – dokážou žít s nesrovnatelně nižší marží, než český obchodník. Proto se jim daří.

Češi mívají nejednou ve zvyku Vietnamcům tykat…

Přitom vietnamština rozeznává několik desítek způsobů oslovení – tím se vyjadřuje oboustranný vztah. Jinak se oslovuje otec, jinak bratr, jinak stejně starý náhodný chodec na ulici či v lese. Jinak se mluví k úředníkovi, jiný titul má můj učitel, jiný zase jeho kolega. Dále se v oslovení vyjadřuje rozdílný věk, nejen postavení. Stejně starý cizí muž může být osloven jako „starší bratr“, má-li trochu šedin, už je to „bratr mého otce“. Bílá kštice je „dědův přítel“. Je v tom hlavně úcta k člověku, který může být lepší než já. I manželé se oslovují „sestro – bratře“. Naše tykání je buď familiární oslovení, nebo vyjadřuje nadřazenost, pohrdání, záleží na tónu. Angličtina tyká Bohu, otci a králi. Vietnamci se hosta během 5 minut zeptají – kolik je vážené paní let? To není zvědavost, ale i sami mezi sebou si

o vás budou povídat jako o „sestře, která je sama, i když by mohla mít manžela“ – to odpovídá oslovení „Cô“. Sami věk Evropanů odhadují obtížně, proto ta otázka. A uctivost je i v tom, že místo „běloch“ nebo podobně říkají „pán/paní ze Západu“. A proto – netykat, je to velmi neslušné. Ani podle naší kultury netykáme českým prodavačům a cizím lidem na potkání.

A fáma, že neplatí daně?

Vždyť vietnamští trhovci byli první, kdo měl registrační pokladny, dobře vědí, že berňák přijde právě na ně. Ano, mají své daňové poradce, advokáty. Vystudované u nás, nebo si české zaplatí. Zavírají až v deset večer, protože mají tu nízkou marži, ale takhle ji doženou.

Čím to je, že jejich děti překvapují svou školní pílí?

Vzdělání je pro Vietnamce téměř posvátné. Má to tisíciletou tradici – jen absolventi veřejných škol a veřejných zkoušek se mohli ucházet o dobře placená místa státních úředníků, lékařů a jiných ctihodných povolání. Hlad po vzdělání je v celé společnosti bytostně cítit. V zemi je jen 6 % negramotných, to je méně než v USA. Přál bych všem vidět vietnamskou školu, zájem dětí a studentů o vše nové. A postavení učitelů – na Nový rok se hodí panu učiteli popřát, a to i třicet let od maturity. A platí – nebudeš se učit, budeš metař. A další fakt – přes 50 % populace je mladší 25 let.

Jak je na tom země od konce války – kdy ji celou ovládli komunisté? Co všechno se jim podařilo zničit? V kterých oblastech jejich moc slábne?

Jak je na tom Vietnam ekonomicky – jejich osmiprocentního růstu podle kritérií Světové banky my asi nikdy nedosáhneme. Spolehlivě funguje kombinace moudré (bez ironie) politiky Komunistické strany Vietnamu a dokonalého tržního hospodářství. Mimochodem – takhle začal hospodářský zázrak Singapuru; málokdo ví, že tento stát dnes řídí strana, která se původně jmenovala „socialistická strana pracujících“. A byl to otec vietnamské „perestrojky“ Do Moi, kdo požádal singapurského ministerského předsedu Lee Kwan Yeu, otce zmíněného zázraku, tehdy již na odpočinku s titulem „ministr – senior“, aby se stal poradcem vietnamské vlády pro hospodářské reformy. Takže v rukách státu je především těžký a zbrojní průmysl, tisk cenin a pošta. Zbytek je převážně v soukromých rukách vietnamských a asijských vlastníků, hodně firem má kapitál a majitele např. německé či americké státní příslušnosti.

Kde si naopak komunisté zachovávají dominanci?

Komunistická strana prostřednictvím správních orgánů řídí výběr daní, z toho financuje státní a svůj chod a hradí všechny mandatorní výdaje státu. Investiční klima prakticky řídí experti Světové banky a stát jen hlídá, aby bylo vše podle zákona o investicích a předpisů o fungování podniků se zahraniční účastí (např. cizí majitel – i 100% vlastník – musí po třech letech vyměnit cizince ve vedení firmy za vietnamské státní příslušníky, které musí na své náklady na tyto funkce připravit). Ano, v řadě firem dbá stát o to, aby měl prostřednictvím svých lidí informace o běhu, ale odpovědnost za výsledek ponechává v rukách jejich vedení. Sami Vietnamci přišli na to, že transformace sovětského vzoru řízení z poválečného období se neosvědčila, a proto zavádějí metody, vyzkoušené v západních ekonomikách. Intenzivní a neochabující zájem o vietnamský trh ze strany investorů zemí ASEAN, APEC a EU prokazuje skutečnost, že současný politický a hospodářský model Vietnamu je pro tyto podnikatele motivující a znamená prosperitu pro obě strany.

Mezi evropskými politiky a obránci lidských práv se vede debata, nakolik je vůči čínskému režimu smysluplné uplatňovat základní nároky lidských práv, svobodu svědomí, shromažďování, projevu, a nakolik může být podpora „pouhého“ kapitalistického rozvoje pragmatickou objížďkou, která nakonec k větší svobodě pro jednotlivce povede také. Jak v tomto pohledu vidíte situaci ve Vietnamu?

Svoboda je podle Vietnamců samostatnost. Jsou neskonalí patrioti, vždyť sama jejich historie dokazuje, že neustále vedli války se sousedy o svou suverenitu a svobodu. Naposledy vyhnali mnohonásobně silnější čínská vojska v r. 1979. Existuje vietnamský disent (hlavně zahraniční), ale ve srovnání s evropským osmdesátých let je naprosto zanedbatelný a prakticky nemá vliv. Minulý měsíc jsem byl svědkem demonstrace skupiny asi deseti žen před budovou Městského lidového výboru Hočiminova Města. Byly obklopeny policií, držely v rukou domácké plakáty a nakonec se ukázalo, že požadovaly po delegaci měst ze západního pobřeží USA vyšší kompenzace za příkoří z války. Na rozdíl od dřívější ČSSR vláda nebrání těm, kteří chtějí odejít např. do USA. Podle dohody obou vlád si musí žadatel obstarat dostatek prostředků na cestu, prokázat zdroj obživy resp. příbuzenstvo a nesmí mít žádnou přenosnou nebo jinak závažnou nemoc. A navíc – může kdykoli přijet zpět. To udělal např. předposlední předseda vlády Jižního Vietnamu – žil asi 30 let v exilu, teď již třetím rokem bydlí ve své vile v Saigonu. Proč to všechno? Jsou buddhisté, byť střižení komunistickými idejemi. Jejich filozofie jim velí toleranci, odpouštění a nepůsobit příkoří.

V r. 2010 žádala členka kongresu USA Loretta Sanchez, aby prezident Triet rozšířil amnestii i na stovku osob perzekuovaných či zadržených pro šíření protistátní či náboženské propagandy a jiných zločinů. Prý vyhověl, až na kleriky, obviněné ze zločinů proti mravnosti, zastavil u ostatních trestní stíhání. Quod demonstrandum esse.

Zosobňuje nějaká osobnost zápas o demokratizaci společnosti, jako např. barmská Su Tij?

Jak vyplývá z právě řečeného, osobnost typu Aun Schan Su Ťij nemají.

U nás teď probíhá zápas o podobu školství, jaké je dnes školství ve Vietnamu?

Školní docházka trvá 9 let, pak následuje jako dříve u nás buď učení, nebo odborné studium či gymnasia. Tento „druhý“ stupeň se ve velkých městech stal předmětem soukromého podnikání, a tak např. v Hočiminově Městě existuje několik elitních vietnamských středních škol, jejichž absolventi automaticky získávají možnost ucházet se o stipendia v zahraničí. Ročně jich prý odchází za studiem mimo Vietnam přes dvacet tisíc.

Děti mých známých studovaly např. v USA, dcera mého tlumočníka, slečna Minh, byla 3 roky na University of Florida, nyní pracuje jako tajemník svazu saigonských družstev, která ji vysílají na roční stáž do Austrálie. Syn přítele Muoi studuje v Lipsku techniku, dcera paní Linh píše doktorskou práci z medicíny na univerzitě v Singapuru. Zubařka Binh, která absolvovala v Olomouci, si u nás chtěla udělat (za peníze!) Ph. D., ale náš zastupitelský úřad jí ani neodpověděl. Proto má tento titul z Ósaky. Čí je to škoda?

Co nás (pyšné Evropany) mohou Vietnamci naučit?

Píli, cílevědomost a obětavost. Smysl pro povinnost vůči rodině, komunitě a státu. Vděk,empatii a odpuštění. To mají v sobě Vietnamci jako koza lůj. Pravda, někteří méně, ale většina je věrna tisícileté tradici rodinných pout, pocitu sounáležitosti k celku. Snad opravdu všechny domácnosti mají doma oltáříček pro pět generací předků. Ráno před něj postaví šálek čaje, banán či zapálené tyčinky nebo cigarety – to aby předkové věděli, že se na ně myslí. Proto od potomků odhánějí zlé duchy, neštěstí či nemoc a pomáhají štěstí, aby přišlo právě k nim. Drží tzv. Svátek bludných duší – ne každá duše má někoho,kdo na ni myslí, třeba prostě nemá potomky. Proto se v tento svátek sluší dát jim na rozcestí misku s jídlem, sklenku kořalky a nebo jen zapálenou tyčinku. I cizí duše trpí a je povinností právě trpícím pomáhat.

Narazil jste ve Vietnamu na evangelíky?

Evangelíků není ve Vietnamu mnoho, převažují katolíci. Na severu jich je minimum, většina žije v horách na jihu. Tam v minulém století působili američtí misionáři, a tak narazíte na evangelické modlitebny v odlehlých vesnicích horalů, někteří ani neumějí vietnamsky. Ale jsou na svou víru hrdí. Letos jsem v dosti odlehlé lokalitě jedné přírodní rezervace v masivu Truong Son potkal jednoho strážce, již na první pohled to nebyl příslušník národa Vietů. Přes tlumočníka se představil, ve druhé větě řekl, že je z národa E De a že je protestant. V Hočiminově Městě znám mnoho let skvělého fotografa, pana Thanh. V r. 2010 jej postihla mrtvice, špatně mluví a již nefotografuje. Pozval mne k sobě na neděli, ale ne domů jako dříve, nýbrž do kostela. Je metodista a chtěl svým souvěrcům ukázat, že na něj jeho přátelé z ciziny nezapomínají. Rád jsem s ním šel na kázání o přátelství. A v kostele byl obrázek Hočimina. Ač není svatý, ve Vietnamu je stále uctíván jako lidský vzor. A jeho obrázky jsou i v pagodách či domácnostech, prostě mají ho rádi všichni a jeho světlá památka je spontánní záležitost.

Jaký mají Vietnamci vztah k Číně?

Díky stovkám let sinusoidního soužití Číny a Vietnamu má vietnamština asi 20 % slov čínského původu, asi jako němčina v češtině. Kulturní vliv mocného souseda je evidentní. V minulosti vzdálené i nedávné mnohokrát tekla krev, bylo mnoho svateb na císařské úrovni jako znak toho, že oba národy jsou si blízké jako „rty a zuby“. Náboženství, klasická filozofie a světonázory jsou téměř identické. Ten komunismus je ale ve Vietnamu více funkční a pragmatický, je sice spousta plakátů po městech i venkově, ale nějak se to nebere. Ale touha po svobodě, nedůvěra vůči odvěkému nebezpečnému sousedovi, ta je cítit i v biologii. Hodně rostlin a živočichů nese druhové jméno „annamensis“. An Nam je čínský výraz pro „Porobený Jih“, prostě Vietnam. Vietnamští vědci, působící v USA, se obrátili k vědecké veřejnosti se žádostí, aby se toto jméno již novým druhům nedávalo. Hory, kterým Francouzi dali jméno Annamské Kordilléry, mají své dávné vietnamské jméno Truong Son. A tak se i nové druhy mají jmenovat podle platného názvu.

A jaký vztah mají k Rusku?

Sovětský svaz pomohl sjednotit zemi a porazit zahraniční vojska. Vietnamci jsou svobodomyslní, jsou buddhisté, to je důvod, proč si Rusů váží a proč jsou jim za pomoc vděční. Pozor, jsou obchodníci a citový vztah nemá nic společného s byznysem. A ten ruský se zase začíná vracet. Úspěšně.

Rozhovor připravil Petr Turecký. K tématu se vrátíme článkem v příštím čísle.

Karel Petrželka, nar. 1945. Na střední škole se zaměřil na studium historie, jazyků a přírodozpytu. Vystudoval práva, posléze pracoval v podniku zahraničního obchodu, věnoval se především smluvní agendě. Do Vietnamu přijel poprvé v r. 1984, tento pobyt předznamenal hlubší zájem o buddhismus a taoismus a v neposlední řadě i o studium biodiverzity. Od r. 1989 do 1998 tu pracoval nejdříve na zastupitelském úřadu, potom jako obchodní představitel českých a slovenských firem. Ve volném čase cestoval po venkově, v pralesích začal sbírat divoce rostoucí orchideje. V současné době se podílí na společném projektu Pražské botanické zahrady a vietnamského Institutu tropické biologie na zajištění tamější ochrany ohnisek přírodní rozmanitosti.