Padne? Nepadne? Možná už padla. Možná nepadne nikdy a my budeme ještě dvacet let pozorovat zvláštní převalování, které se před našima očima odehrává teď. Vzhledem k momentální situaci by se snad ani nebylo čemu divit. Už od samého vzniku současné vlády můžeme sledovat dvě roviny její činorodosti a činění. První z nich jsou samotná politická rozhodnutí, o která by mělo jít především. Za ně vláda neustále čelí ostré kritice, především vzhledem k sociální necitlivosti a nekoncepčnosti všemožných škrtů, do nichž se pouští. Skoro se však zdá, že více zájmu občanů i prostoru v médiích přísluší handrkování, korupčnictví, aférám. Vít Bárta, faktický vůdce jedné z vládních stran, byl podmínečně odsouzen za korupci. Někdo by čekal, že tuto další – a zřejmě nejzávažnější – z řady nešťastných příhod už ti lidé nemohou s rozpačitým úsměvem zamést pod stůl. Místo toho ale Vít Bárta zůstává i nadále poslancem a Karolína Peake křesá z jiskřiček bezpáteřnosti plamen nové politické strany přeběhlíků, která navíc bude rovnou, aniž by ji kdokoli volil, stranou vládní. Premiér Petr Nečas na všechno přistoupí, zřejmě ještě stále věří tomu, že ve jménu boje za „rozpočtovou odpovědnost“ účel světí jakékoli prostředky, a festival trapnosti se ne a ne zastavit.
Člověku, který vnímá politiku a politickou situaci jako stěžejní část života, asi bez ohledu na světonázor nezbývá než úpět a propadat zoufalství. Nekonečné divadlo, které máme před očima, je ale vhodnou příležitostí uvědomit si: I když o politice v jednom kuse mluvíme, v jednom kuse na ni nadáváme a upínáme své naděje k tomu, zda ten který politik nebo vláda padne nebo nepadne, vyhraje nebo nevyhraje, není to přeci jen ani zdaleka to nejdůležitější. I tam, ba právě a zejména tam, kde se věci jeví smutné a beznadějné a/nebo tragikomicky, absurdně směšné, je naším úkolem svědčit o závažnější naději a tuto naději v sobě také chovat. Často zapomínáme, že křesťan nemá jen žehrat na neutěšený stav světa, i když konstruktivní žehrání je rozhodně důležité a potřebné. A když nás jímá jedovatá zahořklost a bezmocný vztek, a to nejen kvůli politice, je důležité připomenout si: Náš výhled do budoucnosti nestojí ani tak na tom, že „nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř“, ale spíše na onom „noc pokročila, den se přiblížil“. Nedůstojné chování vládních politiků v Božím království budoucnost nemá, podplácení a odposlouchávání do nového věku patřit nebudou. To mějme na paměti. Zároveň však – právě proto – neupadejme do letargie. Vždyť právě toto evangelium naše doba potřebuje. A najít pro ně v téhle chvíli pravá slova, to je napínavější a důsažnější, než čekat na ono: Padne či nepadne?