V Polabí vanou větry všelijaké. Však mají pod sebou placato. A aby bylo placatěji, tak se meze rozorají, aby bylo všechno daleko. Z jedné osobní vůle jisté si tím, že bezzubý konvent všechno odkývne, aby s tím nebylo tolik opletaček. Hlavně když bude větrno. Ale odkud vlastně?
Kuloáry po lánech ještě širších než je Polabí s jistým zpožděním rozšeptávají cosi o tom, jak se jeden farář dostal po upracovanosti z houfování dušiček až do blázince. A aby toho neměl málo, ještě prý mu naloží.
Hlavně, když úředničina bude na výbornou. A co lidičkové? Jak je shoufovat? Byli kdysi dva, co se pokusili pustit se do díla, ale zůstali sami a ještě jeden z nich onemocněl. Kohopak by napadlo si na to ještě vzpomenout? Život zůstává tak jedině pro třenice. A kolem dokola všelijak odstíněné mlčení. Naději, tu malou holčičku, kterou je třeba každé ráno budit, kdo komu dá? A tak i lidé malební protékají mezi prsty… Větry, větry, kam dovanete?