Vtip na sociálních sítích, který jsem viděl o Velikonocích, mě zasáhl: fotka kněze na kazatelně, pod tím nápis: „Muž, který věří, že Ježíš může být sušenkou (biscuit), trvá na tom, že lidé nemohou změnit své pohlaví.“ Zasmál jsem se tomu a pak mě napadlo: ano, vždyť je to zvnějšku viděno naprosto bláznivá představa. Totální bizár. Lidi, co uctívají sušenku, kterou jim proměňují, distribuují a před ně vystavují aro-ace muži v barevných hábitech, mají problém s trans-lidmi, zakazují jejich přednášky ve svých školách, vydávají proti nim oficiální církevní dokumenty (viz nedávný text římského biskupa Bergoglia). Ostatně, když už jsme u těch barevných hábitů, další vtip ze sítě: Jak se říká chlapovi, který nosí sukni, zpívá a během své performance se několikrát převlékne? a) Drag Qeen b) kněz. Ale abych nešil jen do římských katolíků a jejich specifik, zvlášť těch eucharistických: I my (čeští) protestanti se k těmto představám hlásíme. Byť jinak. Nemáme transsubstanciaci, ani nejsme až takoví luteráni, že bychom trvali na tělesné přítomnosti Krista v eucharistických živlech. Ale taky v nějakou zvláštní přítomnost Krista v tom dění věříme. A i to je zvnějšku viděno podivná věc. Pamatuji si na jednu scénu ze semináře s prof. Balabánem, který provokoval jednu zbožnou studentku, jak by vysvětlila Večeři Páně: Jí se zde tělo Kristovo, není to kanibalismus?
Napadlo mě, jaká je to vlastně přehlídka podivných, až srandovních interpretačních výpovědí, na nichž křesťanství stojí: Bůh se stal člověkem, konečné může pojmout nekonečné. Nebo že Ježíš vstal z mrtvých, byl vzkříšen. Nebo že Bůh je jedné podstaty ve třech osobách. Nebo že individualita a interpersonalita může mít i svou nekonečnou hodnotu a svou budoucnost, navzdory tomu, jak je vše pomíjivé a jaké utrpení dokáže lidské ego vyprodukovat a zmnožit. Nebo láska k nepříteli! Základní pravdy víry, tradičně pověděno, základní dogmata, základní gramatická pravidla, axiomy křesťanství (jak to jen nazvete) jsou v něčem vlastně komické. Překládám si to: komické, protože nesamozřejmé, protože křehké, vzácné a hodné opatrného zacházení i výkladu. Další vtip. Na otázku „Z čeho jste vyrobeni?“ odpovídá čokoládový zajíček „Z čokolády.“ Naproti němu stojící Ježíš s trnovou korunou mu smutně říká „Chléb a víno.“
Ano, víme, pro Duchem osvícený rozum, pro víru, už to vše nějaký smysl dává, tohle bláznovství kříže, tahle pošetilá zvěst, víra není jen credo quia absurdum, věřím, protože je to absurdní. Ale jak je ta křesťanská víra v něčem komická, a v téhle komičnosti spočívá její skutečná náročnost. Jakub Trojan mluvil o Božím gagu v Kristu. „Vždyť to, co nám vykládáš, zní velice podivně.” (Sk 17,20) „Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí říkali:, Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy.“ (Sk 17,32) Prostě: když jsou tohle základy víry (ať už je směr a barva jejich interpretace jakákoliv), je vlastně skandální, že zrovna křesťanství napříč konfesemi se často stává rigidní základnou diskriminace, potírání různých alternativních rozvrhů lidského života a skutečnosti, kde je přítomný respekt, konsent, přijetí, a kde je hřích přítomen stejně jako kdekoliv jinde. A to vše ve jménu údajně všeobecně srozumitelných, vážných řádů. Kdyby Bůh zůstal ve své rigiditě, tak by se nestal člověkem, nestával by se sušenkou, nemluvil by, a my bychom se rozpustili buď v chaosu, nebo zadusili supervážnými řády.
Vtip na konec: Baví se dva muži a jeden druhému naštvaně říká: „Bůh neschvaluje homosexualitu, protože to je proti přírodě!“ V pozadí chodí Ježíš po vodě a volá na ně: „Hele, chodím po vodě!“ Panáčci si ho vůbec nevšímají a ten první pokračuje: „Příčí se to lidské přirozenosti!“ Panáčci zase nic, voda mezitím zčervenala a Ježíš na ně volá: „Hej, nedá si někdo víno?“ Panáčci zase nic. Třeba se jednou budeme smát tomu, co všechno se nepříčí lidské a Boží „přirozenosti“, a co naopak byl skutečný bizár, při němž se moc smát nedá.